Pražská odyssea I

Stojím u počítače a horečně se snažím naklikat do něj správné heslo do SISu. Koutkem oka vidím blikající časomíru v pravém dolním rohu obrazovky, pečlivě odměřující každou vteřinu. Čím víc myslím na to, že každý okamžik strávený rozklepanou snahou o nalezení dokumentu a jeho odeslání do tisku si proplatím, tím víc se zdržuju a tím víc toho budu platit. Pátrám v aplikaci google passwords a cítím, jak mi čůrek horkého potu stéká dolů po noze. Jsem tak blízko cíli, nemůžu to vzdát! Přece jsem se netáhla ve čtyřicetistupňovém horku pěšky z Holešovic až na Senovážné náměstí jen abych neuměla zadat heslo do školního portálu. 

Snaha se vyplatila. Otevřeno, odesláno do tiskárny. Hloupý zmatený dotaz, do jaké tiskárny se mi to vlastně odeslalo, aby se to nezačalo tisknout třeba na druhém konci města (ve světě copy center je možné úplně všechno). Moje Potvrzení o zřeknutí se práva na odvolání vůči výsledkům přijímacích zkoušek – které jsem sice nikdy nedělala a dělat nebudu, ale studijní byrokracie je nekompromisní – je ještě teplé a stálo mě to jen 12 korun. Mám pocit, že jsem právě prožila jeden ze svých nejdramatičtějších momentů. Možná se ptáte, jak jsem se sem dostala?

Report z boje o titul

Kdysi dávno, když jsem ještě byla v nižších třídách gymnázia, jsem na svůj starý blog napsala článek jménem Prokrastinační deník. Týkal se tenkrát jednoho čtyřstránkového referátu na dějepis; popisoval můj postup při práci na něm, která mi sice měla zabrat měsíc, ale nakonec byla celá vmáčknutá do posledních tří dnů. V mých čtrnácti letech mi to přišlo jako ta nejšílenější, nejdivočejší věc, která se mi může přihodit. Asi jsem moc nepřemýšlela o své budoucnosti a o tom, co ještě během mého života může přijít - a kolikrát si na tenhle historický a již dávno ztracený článek vzpomenu o devět let později, zoufale se svíjející u počítače a ve snaze napsat bakalářskou práci za necelé dva měsíce.

 

Já si tu jen tak lajkuju (článek o sociálních sítích)

Ještě než začneme s tímto článkem, vážení přátelé, určitě vás povzbudím k tomu, abyste mu dali lajk (já teda nevím, jestli to vůbec jde, ale určitě se tu nějaký lajkovací tlačítko najde), napsali mi do komentářů, co jste naposled jedli, nebo co naposled jedlo vás, a pokud ještě máte kamarády, určitě s nimi tento strhující článek sdílejte, zvláště pak chcete-li se jich zbavit formou otravnýho sdílení. V bočním menu stránky máte odkaz na facebookovou stránku blogu, tam ho určitě můžete sledovat, a úplně dole na stránce je možnost stát se pravidelným odběratelem tohoto blogu, ač popravdě nevím, jestli google tuhle funkci ještě podporuje - ale tam se mi taky přiklikněte, čím víc obrázků tam budu mít, tím líp. Tak, a jdeme na článek!

Zpráva z okurkové sezóny kočičích tlapiček

Dneska byl velmi přelomový den. Po dlouhé době jsem totiž vyšla ven bez čepice. Možná se vám to nezdá jako nic zvláštního, protože patříte mezi lidi, kteří čepici nenosí ani v nejtužších mrazech, jenže já jsem tvor velmi náchylný k prochladnutí a tak v čepicích žiju kdykoliv teplota klesne pod pět stupňů. No a dneska nebyla potřeba. Celou cestu mi spala v kabelce a po návratu domů jsme si popovídaly o tom, jak jsme obě moc spokojené a o tom, jak hnusný jsou moje vlasy, když jdu ven a něco (asi vítr) mi je rozfouká. Myslím, že právě tento srdceryvný přelom mne přiměl reflektovat uplynulé období, během něhož byl můj život jeden velký okurkovník, tak okurkový, že za největší životní zvrat považuji jít po ulici bez čepice a ihned neumřít na podchlazení.