úterý 23. října 2018

Vysoká škola a závratě

Když jsem byla malá, chtěla jsem být řidička tramvaje nebo rybářka na zaoceánském parníku. Vím to jenom z vyprávění a netuším, jak mě to napadlo, každopádně, od té doby se mé výhledy do budoucnosti nejmíň dvacetkrát změnily. Chvíli jsem chtěla být geodet a malovat na chodník kolečka a čárky, chvíli zas právník a zachraňovat neprávem nařčené, chvíli chemik a míchat třpytivé výbušné věci. Jednu dobu jsem si dokonce přála hrabat se každý den v archivu, což dneska absolutně nechápu. No a nakonec to dopadlo tak, že nevím, co přesně ze mě bude, ale jsem na vysoké škole. A jelikož je to od samého začátku jeden velký strhující zážitek, a místy se mi to daří podobně jako cestování vlakem, řekla jsem si, že vám o tom musím napsat.


Když jsem začala seriózně řešit, kam se poděju, až dochodím gympl, byla jsem v septimě. Tenkrát jsem jela na den otevřených dveří Filosofické fakulty UK. Zajímala mě hlavně prezentace oboru Sociologie, a na tu prezentaci nikdy v životě nezapomenu, protože jsem tam zničehonic dostala záchvat kašle, čímž jsem přerušila přednášejícího, a nemohla jsem ani vyběhnout, neb jsem seděla uprostřed řady, a tak jsem se tam dusila a přemýšlení nad budoucností tak nabralo další nečekaný rozměr. Vzhledem k tomu, že přijetí do oboru sociologie obnášelo přijímací test z matematiky, rychle jsem tuto možnost zavrhla. Další obor, o kterém jsem uvažovala, se jmenoval Norská studia, ale ta se otevírají jednou za tři roky a navíc je lze studovat pouze v rámci dvojoboru, což jsem nechtěla. Obor Překladatelství a tlumočnictví na tom byl stejně a pravděpodobnost přijetí se navíc jevila jako mizivá. Takže jsem si musela vybírat dál.
Kdybych popisovala každý myšlenkový pochod, který mě nakonec dovedl ke konečnému rozhodnutí, byl by to docela jiný text, než jaký chci psát. Během posledního roku gymnázia jsem si ale nakonec řekla, že nechci studovat nic jiného než filologický obor, a že bych jednoho dne ráda překládala, a po pár mailových konzultacích se svou bývalou profesorkou španělštiny jsem došla k tomu, že pro mě připadá v úvahu pár škol v odlehlejších městech. A tak jsem nakonec tady, v Českých Budějovicích, a studuji obor Španělský jazyk pro evropský a mezinárodní obchod, což je tak dlouhý název, že než ho vykoktám, druhá strana mě obvykle přestane poslouchat.


Zní to celkem jednoduše, že jsem nakonec tady, ale ve skutečnosti to zas tak snadné nebylo. Před tím, co jsem sem na začátku října nastoupila, se muselo udát plno (nejen) administrativních věcí, které jsem ještě nikdy dřív nedělala, a tak se mi zpočátku zdály téměř nepřekonatelné. Úplně nejdřív jsem se sem vypravila na den otevřených dveří, abych vůbec věděla, do čeho jdu. Byl leden a dvacetistupňový mráz, a já neměla punčocháče, a je to daleko, ale nakonec do dobře dopadlo. Pak jsem si někdy v únoru podala elektronickou přihlášku, protože jsem ve třídě všude okolo sebe slýchala, že si spolužáci podávají jednu přihlášku za druhou, a dovtípila jsem se, že já bych taky měla začít něco dělat. O další měsíc později jsem do Budějovic posílala výpis ze všech vysvědčení z gymplu, protože jsem zjistila, že by mě sem mohli přijmout na základě prospěchu bez přijímaček.
Potom jsem do května čekala na rozhodnutí děkana, přičemž mi došlo, že podat si jen jednu jedinou přihlášku byl největší risk mého života a že se klidně může stát, že nebudu mít kam jít. Naštěstí mi v období písemných maturit dopis, kvůli němuž jsem se tolik stresovala, opravdu přišel, a pak mi stačilo jen odmaturovat, zařídit úředně potvrzenou kopii maturitního vysvědčení a odeslat ji sem na FF JU, a pak pořešit bydlení, tedy podat přihlášku na kolej a zaplatit zálohu. Když se na to podívám zpětně, jde vlastně o docela snadné úkony, ale bylo to tolik drobností za sebou, že jsem se bála, že na něco zapomenu a na následující rok si tak zavřu dveře k dalšímu vzdělání a budu muset chodit do práce, i když zatím nic neumím. Nakonec to ale vyšlo, takže když jsem to zvládla já, která ve všem dělá zbytečné zmatky, zvládnete to jistě i vy, pokud vás to teprve čeká.

Přes nejdelší prázdniny mého života povinnosti kolem vysoké školy utichly, a mně se to všechno zdálo tak daleko, že jsem zachovala úplný klid a vůbec se nestresovala (jen občas, když mi někdo připomenul, že budu muset bydlet na koleji v úplně cizím městě). Pak začalo září a všechny starosti se najednou nečekaně vynořily, a já litovala, že jsem se během prázdnin aspoň trochu nenervovala, protože to by to bývalo nebylo zničehonic tak hrozné. Kde budu bydlet, kam se budu chodit sprchovat, budu moct vůbec někdy jezdit domů? Bude tu se mnou aspoň někdo mluvit? Nebude to na mě moc složitý? Nezapomenou na mě všichni, když teď budu tak daleko? Vždyť o vysokých školách nevím téměř vůbec nic, a o samostatném životě toho vím ještě míň.
Pár základních záležitostí mi bylo objasněno, když jsem se na svou budoucí školu přijela zapsat. Bylo to v prvních zářijových dnech, já byla vzhůru už od čtvrt na pět ráno a nakonec jsem při školení o bezpečnosti práce upadla do mikrospánku, a pamatuji si jen, že nejvíc úrazů se stává na místním točitém schodišti, na němž se teď co možná nejopatrněji pohybuji každý všední den.
O dva týdny později jsem s rýmou, kterou jsem si přivezla z fyzikálního výletu do Ostravy, jela na seznamovák. To je taky kapitola sama o sobě. Nechci to tady moc pomlouvat, protože se jedná o můj osobní a dost ojedinělý pohled, ale vrátila jsem se zcela bez iluzí o kultivovaném studentském životě, protože se tam od první chvíle pilo a nakonec jsme při pasování prváků museli jíst stroužky česneku máčené v čokoládě a zapíjet to vaječným koňakem, což je pro mě přibližně na stejné úrovni nechutnosti. Ale taky jsem se poprvé podívala na vranovský zámek, což bylo skvělé. I když jsem se po cestě zpátky ztratila v hlubinách jihomoravského lesa. A jakožto vegetarián jsem tam měla asi čtyřikrát za sebou smažený sýr. No, možná by bylo lepší kapitolu o seznamováku uzavřít a už nikdy neotevírat.

O necelý týden později už to přišlo. Tedy, sbalila jsem kufry a odjela do Budějovic. Snažila jsem se balit naprosto bez emocí, ale nešlo to, protože kočky dávaly jasně najevo, že nechtějí, abych jela pryč a seděly mi na kufru, jako by byly staré egyptské sošky u mého vlastního hrobu. Řekla jsem si, že nejlepší bude, když se do Budějovic nastěhuji o pár dní dříve, takže jsem se už v pátek před začátkem akademického roku choulila v prázdném pokoji a přes víkend zmateně (jak jinak) sháněla nádobí, ramínka a přípojku k internetu.
Ale musím podotknout, že s bydlením mám snad největší štěstí, jaké jsem mohla mít. Už od chvíle, co jsem se rozhodla pro studium jinde než v Liberci, jsem se děsila koleje a toho, že budu muset být neustále na pokoji s někým, na což nejsem vůbec zvyklá, a taky že se budu muset sprchovat v ošklivých starých sprchách na jednom či druhém konci pochmurné chodby, a na záchod že se dostanu maximálně jednou denně. A nakonec se ani jedno z toho nestalo, protože mě úplnou náhodou zařadili na jedinou kolej, která je letos úplně zrekonstruovaná, a tak tu bydlím ve čtyřpokojové buňce, v samostatném pokoji, co má žluté dveře, a sprchu máme jak v celkem dobrém hotelu. Navíc máme výhled na koňskou pastvinu. Zabydlovat se v takových podmínkách bylo mnohem lepší, než kdybych byla v nějakém pokoji á la Strahov, ale úplně jednoduché to taky nebylo. Ve věcech dospělosti se mám ještě hodně co učit. Třeba jak vybrat prací prostředek a jak následovně vyprat a jak si uvařit něco jiného, než hnusnou čínskou polívku.

Try not to cry challenge

Na první den školy jsem se těšila, nejspíš hlavně proto, že ve dvou předchozích dnech jsem neviděla moc opravdových živých lidí. Neprobíhalo to nijak oficiálně, prostě jsme si sedli do posluchárny a dvě hodiny poslouchali pána, co mluvil o ekonomii. To je totiž jeden z našich předmětů - mikroekonomie I. Popravdě, když jsem byla na gymplu, nikdy jsem si nemyslela, že ekonomie bude jedním z hlavních bodů mého vysokoškolského studia, ale zatím to tak vypadá. Dokonce tady musím i počítat, což mě ještě pořád trochu děsí, protože když jsem sem nastupovala, vůbec jsem o téhle matematické části oboru nevěděla, a rozhodně to jsou těžší věci než trojčlenka, kvůli které jsem před lety zavrhla sociologii v Praze. Z dalších nejazykových předmětů tady máme české právo, které mě zatím baví (to se asi ozývá ta část mě, která kdysi chtěla být právník), filozofii, na niž jsem se těšila, ale náš vyučující mě vytáčí, a lingvistiku, která tady prý většinu lidí nebaví, ale mě jo, aspoň zatím. 
Ve středu odpoledne máme dva dvouhodinové semináře španělštiny, jeden zaměřený na analýzu textu a druhý na komunikační strategie, a ve čtvrtek máme dvouhodinovku angličtiny, řekla bych, že podobného charakteru, jako na gymplu. A taky máme předmět Dějiny románských zemí, ale ten jsme zatím neměli ani jednou.

Když je tu tolik koní, řekla jsem si, že se je naučím kreslit, ale ještě pořád to neumím.

Školu mám každý den, i když někdy mám jen jednu přednášku a ve zbytku času mám volno, a zatím jsem si nezapsala žádné volitelné předměty, i když samozřejmě budu muset. Plno lidí si zapsalo tělocvik, ale já to vidím spíš na cokoliv jiného než tělocvik. Poznámky si píšu jako na gymplu, rukou do sešitů s linkami i bez linek, protože jinak by se mi v hlavě nic neusadilo, ale je mi sympatické, že kdo chce, může si psát na počítači, a kdo nechce, nemusí psát vůbec nic (a pak si může třeba fotit poznámky od vás, jako za starých časů). V přednáškové místnosti si nelze sednout tak, abyste nebyli vidět, takže když chce někdo diskutovat přímo s vámi, neschováte se mu. Když přijdete pozdě, vůbec nikoho nezajímá, proč. A také je zajímavé, s jak rozdílnými osobnostmi se na takové škole setkáte, ať už v řadách vyučujících či spolužáků, teda aspoň já mám takový pocit.
Co se týče mého rozvrhu, chvílemi si říkám, že je to téměř The Best of Both Worlds, a že ze mě jednou bude třeba užitečný člověk, co si najde práci. Jindy zas přemýšlím nad tím, zda to vůbec udělám, protože musím složit zkoušku z počítání a taky bych měla přečíst sedm filozofických knih a pak si o nich povídat s tím nepříjemným profesorem. Možná, že neudělám ani první semestr, a příští rok to zakotvím na ČVUT, protože na Jaderku by mě prý taky vzali bez přijímaček (ale to je zas jiný, neméně zábavný, příběh).*

Dokonce tu jsou značky, které varují přímo přede mnou

A nebudu lhát, občas je to tady docela smutné. Od začátku akademického roku jsem doma nebyla ještě ani jednou, můj stravovací režim by se přihlížejícím zdál asi dost zoufalý, vyprané oblečení rozvěšuji všude po pokoji, protože nemám sušák, a poprvé v životě jsem vytírala mopem, za což bych se možná měla stydět, ale lepší pozdě, než nikdy. A trávím tu až moc času sama. Chvílemi mě sužují iracionální obavy, jako třeba že začne kvílet požární alarm zrovna když budu ve sprše, ale pak si řeknu, že nějak umřít musím, a jsem zase v klidu. Jo, nemůžu si moc stěžovat. Dokonce jsem jednou v doprovodu spolužaček navštívila místní studentskou kavárnu, takže by se dalo říct, že se socializuji. Rozhodně nad svá očekávání.
Dovolím si tvrdit, že se v Budějovicích už celkem orientuji, aspoň co se týče nejdůležitější pěší cesty od kolejí do města a z města na nádraží, protože odmítám jezdit hromadnou dopravou, když s sebou netáhnu nic těžkého; je to tady ale všechno od sebe docela daleko, takže když vyrazím do města, obvykle nachodím okolo deseti kilometrů a pak usínám u filozofické knihy. Jednou, když jsme šly se slečnou z vedlejšího pokoje nakoupit úklidové rekvizity, omylem jsme došly na úplně jinou stranu města, protože jsme si obě myslely, že cestu vede ta druhá. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát. Každopádně, toho dne jsem ušla dokonce patnáct kilometrů, polovina z toho byla s mopem v ruce a divnými pohledy v zádech. Ale jak říkám, víceméně se orientuji. A je tu pěkně, řekla bych. Ve srovnání s Libercem jsou Budějovice úplná Praha, co se týče starých domů.



Když jsem zakládala tenhle blog, sama sobě jsem slibovala, že nebudu psát dlouhé, zmatené, roztahané články, a že se budu snažit o věcný přístup. Bohužel, už u druhého článku to vypadá, že se mi to moc nedaří. Ale psaní mi chybí - když jsem byla doma, pořád jsem něco psala, a teď jsem se do toho pustila znova, jako by to byla živá voda, a po dlouhé pauze to může znít trochu zmateně. Je to tady zatím celé zmatené. To se mi chvílemi líbí, chvílemi vůbec. Říká se, že během vysokoškolských studií člověk zjišťuje nejen co z něj bude, ale i kým je ve své podstatě. Upřímně, nevím, jestli chci odpovědi na tyto otázky vůbec znát. Každopádně ze mě nebude ani rybářka, ani řidička tramvaje, ani geodet. Možná, že kdyby mi bývalo na rozhodování zbývalo ještě pár let, skončila bych úplně jinde. Třeba je to všechno jen o správném načasování. Určitě jo. Přemýšleli jste už někdy o tom, jak moc jiný by byl váš život, kdyby vás rodiče měli o rok dřív nebo později? Asi bych se měla zarazit, protože už zacházím ke zcela irelevantním tématům.
Všem, kteří tenhle článek dočetli až do konce, děkuji za pozornost. Nejsem si jistá, jestli to k něčemu bylo. Původně jsem ho chtěla koncipovat jako rady, ale pak jsem si uvědomila, že bych spíš já sama potřebovala plno rad. Tak je to prostě jen takové shrnutí dojmů. Nevím, jestli tu budu tímto způsobem shrnovat dojmy častěji, ráda bych tento blog vedla trochu jiným směrem než jen jako povídání o životě, ale kdyby se stalo něco zábavného a záživného, určitě vám o tom dám vědět.

Přeji pěkný úterní večer.
T

*To je samozřejmě nadsázka. Možná by mě tam vzali, otázkou však zůstává, co bych tam dělala? V prvním poločase bych se jistě začala rozpadat, a pak by všichni zjistili, že v jádru nejsem dobrý člověk.

6 komentářů:

  1. Já bych od tebe věcné články asi neuměla ani číst ^^ Doufám, že budeš nakonec s VŠ spokojená... a snad budu příští rok i já ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tak to předpokládám, že to tady brzy číst přestaneš, protože mám v plánu něco super věcnýho a informativního. Nicméně díky a taky doufám, že na tom budeš příští rok líp než já teď.

      Vymazat
  2. Tak ohledně tělocviku jsme na tom stejně. Všichni si dávají aerobik a já nevím co, jako "kredity zadarmo", no já si od začátku říkala, že si dám jako céčkový předmět cokoliv, jen ne tělocvik :D Nakonec jsem si dala ruštinu, takže jsem spokojená, i když jsem si chtěla původně zapsat srbochorvatštinu, no možná bych nakonec litovala svých sklonů k netradičním výběrům předmětů :D A lingvistika mě zatím taky docela baví, na to, že je to na můj vkus příliš exaktně vědecká disciplína obsahující matematiku pro mě jako zarytého humanistu :D Ale vypadá to, že si asi otvírám nové obzory, tak uvidíme :) Ať se ti daří :))

    OdpovědětVymazat
  3. Mně to nepřijde jako zmatený a roztahaný článek, líbil se mi! :) Jinak proč bys neměla být dobrý člověk? :o

    OdpovědětVymazat
  4. Já věřím, že tenhle obor vystudovat zvládneš, přijde mi pro tebe jako dělaný. Samozřejmě to nakonec musíš posoudit sama, ale mně se to líbí. I ta ekonomie by se snad dala zvládnout, když tak si holt seženeš doučování. Tou jaderkou jsi mě původně docela vyděsila. :D Ale prý je na ČVUT nějaký ústav pro ekonomii nebo co, tak třeba bys kdyžtak mohla tam. :D

    Díky, žes tenhle článek napsala. Ukázala jsi mi v něm (aspoň trochu) Budějovice - třeba se do nich někdy podívám. Taky jsi mi připomněla, že bych se měla víc snažit, abych se na nějakou školu dostala. Nebo mám jít za jedním konkrétním snem? Poslední dobou jsem ohledně budoucnosti docela nahlodaná, ale to asi každý v oktávě. Nicméně studovala jsem si studijní plány různých oborů a zjistila jsem, že matika je i třeba na takové psychologii. Takže holt jí my nematematici asi neutečeme. :/ :D

    Měj se hezky a snad budeš mít na zimu dostatek punčocháčů! :)

    OdpovědětVymazat
  5. Hodně tu valím oči, že máte koleje daleko lepší než my v Brně, kde si člověk o pokoji sám pro sebe může nechat jen zdát, ať je ochoten platit kolik chce. :-) Závidím.
    .
    Tyhle zmatky, strachy a všechno má na začátku asi každý, důležité je, že hlavní část, lingvistika, tě baví :-) A ohledně té ekonomie - neznám nikoho, kdoho by na VŠ nepotkal nějaký ten předmět, který tam absolutně nečekal nebo který se mu nelíbí. Dost možná je tam ti děkanové a rektoři vkládají schválně a pak z toho mají škodolibou radost :-)

    OdpovědětVymazat