neděle 18. listopadu 2018

Proč jsem odešla z instagramu

Podle sociálních studií, jejichž čtení jsem se věnovala o víkendu v rámci prokrastinace, se dle svého roku narození už dávno neřadím ke generaci millenials, jak jsem si dřív myslela, ale spadám do generace Z, zvané také iGen. Jedná se o děti narozené v roce '95 a později, a naším hlavním pojítkem jsou sociální sítě, deprese a nedostatek reálných mezilidských interakcí. Z generace nejde vystoupit a odejít, podobně jako občas z vlaku. Můžu jen pozorovat, jak do ní kousek po kousku zapadám, jako zapadlí vlastenci do sněhu.


Když jsme u toho sněhu, nelze nezmínit, že jsem rozhodně s internetem nevyrůstala. Narodila jsem se do krkonošského městečka, které vždycky na zimu tak zapadalo, že bylo občas těžké najít i telefonní signál. Měli jsme pevnou linku na poličce, a mamka měla telefon s anténkou. Později, když jsme se s mamkou přestěhovaly do města a já začala chodit do školy, měly jsme doma počítač, který uměl psát dokumenty a pojídat diskety, ale internet na něm nebyl. S internetem jsem se poprvé setkala u táty, když mi bylo asi sedm let. V té době jsem měla profil na stránce Alík, dětský internet, a chodila jsem tam jen o víkendech, protože jindy jsem se k tátovi nedostala. Postupem času jsem si založila blog, který za nic nestál, ale naplňoval mou touhu projevovat se na internetu. Pořád to byla jen víkendová záležitost. Internet jsme si domů nechali zavést až někdy v roce 2009, kdy mi bylo deset let. Pak trvalo dalších šest let, než jsem dostala k narozeninám tablet, a teprve tehdy jsem začala zjišťovat, co to jsou sociální sítě a jak fungují. Jsem tedy sice součástí generace iGen, ale, řekněme, dost zpomaleným exemplářem. To jen aby bylo jasno, odkud přesně pramení mé vzpomínky na dobu bez instagramu.

Doba, kterou jsem strávila s instagramem, se mi zdá mnohem delší, než jaká doopravdy byla. Nejspíš proto, že patřím mezi lidi, kteří věnovali téhle aplikaci až příliš mnoho myšlenek a přikládali jí neúměrně velký význam. Pamatuji si ještě starý instagram, modrobílý a s logem, které vypadalo jako foťák, a pamatuji si, jak to logo pak změnili a skoro nikomu se nelíbilo, ale mně jo. Ze začátku jsem tam bezmyšlenkovitě přidávala fotky v příšerně nízké kvalitě, protože jsem měla jen tablet, jehož přední kamera fotila napůl černobíle, a moc jsem neřešila, jak to vypadá, a taky jsem nevěděla, že se nesluší přidat pět fotek denně, protože je to divné a otravné. Chvilku trvalo, než mi došlo, že instagram není jen nějaká moje soukromá galerie, ale nástroj, s jehož pomocí se lidi sledují a soudí. A i já začala lidi sledovat a soudit. Pak přišlo září, já konečně dostala telefon, a smazala jsem všechny ty ošklivé fotky z instagramu a rozhodla se, že budu hrozně řešit, co budu přidávat, a budu si dávat pozor, aby to vedle sebe vypadalo dobře, a každou fotku budu nejmíň půl hodiny upravovat, a to teď bude moje zábava. A byla. A musím uznat, že když jsem si zpětně prohlížela fotky na svém profilu, i o dva roky později se mi to líbilo.
A někdy v té době jsem začala instagram otevírat hned ráno a kdykoliv během dne a pak večer před spaním a začala zkoumat, kdo mě zablokoval, a kdo je kde s kým beze mě, a co dávají na story lidi, které nesleduji, jen čas od času stalkuji. To jsou takové typické příznaky toho, že je něco špatně. Akorát těžko říct, jestli jsem si to uvědomovala už ve chvíli, kdy jsem je u sebe postřehla.

Časem jsem instagram začala používat ještě trochu jinak a intenzivněji - ke sdílení věcí, které jsem nakreslila. Kreslím už odmalička, je to jedna z věcí, které mě vždycky uklidňovaly, a během dětství jsem svoje kresby vždycky schovávala po šuplatech, hlavně aby je nikdo nenašel a nikde nevystavil. Když mi bylo sedmnáct, situace už ale byla docela jiná, a když jsem viděla, že i ostatní kreslí a fotí to na instagram, začala jsem dělat to samé. Najednou jsem měla pocit, jako by se moje využívání sociální sítě vyhouplo na jakousi vyšší úroveň, protože to je přece sdílení kreativity. Minulý rok v říjnu jsem se zapojila do instavýzvy Inktober (spočívající v tom, že v říjnu každý den něco nakreslíte něčím... inkoustovým) a díky díky hashtagům, které jsem se naučila dávat pod každou fotku, můj profil získal víc sledujících, a pak jsem kreslila a sdílela dál a dál a měla jsem z toho dobrý pocit. Dokonce se mi ve škole párkrát stalo, že mě někdo zastavil na chodbě a říkal, že mám pěkný obrázky na instagramu.

V tu dobu jsem měla instagram asi nejradši, a dost možná mi byl i nejužitečnější. Rozhodně jsem díky němu nabrala aspoň trochu sebevědomí, ale zároveň jsem si vypěstovala všechny ty toxické návyky, které ze mě dělaly digitální trosku. Byla to dvojsečná zbraň. Sdílela jsem obrázky, lidi mi je lajkovali a komentovali a tím pádem jsem měla chuť kreslit dál, a navíc jsem nacházela plno inspirativních profilů dalších kreativních lidí a dokonce se mi skrz instagram podařilo navázat pár povrchních, ale milých známostí. To bylo to dobré. Zároveň jsem ale neustále kontrolovala, jestli jsem dostala padesát lajků nebo míň, řešila jsem, jaké dva obrázky vedle sebe budou vypadat dobře, na jakou úroveň mám nastavit jas a kontrast, v kolik přesně mám ten obrázek přidat, aby se na to nachytalo co nejvíc lidí. A hlavně, hlavně jsem řešila, kde kdo je, co dělají ostatní, jak moc jsou cizí životy zábavnější a naplněnější než ten můj, a jak jsem smutná, osamělá a nudná. Stalo se tedy to, že jsem sebevědomí čerpala z toho samého zdroje, který mi ho srážel. Byla jsem tedy pořád ten stejný uzlíček nervů, jen jsem trávila až moc času na sociálních sítích. A nedovedla jsem si představit, že bych to třeba měla vzdát. Instagram se stal tak esenciální složkou mého světa, že mě ani nenapadlo, že by mi bez něj možná mohlo být líp. K tomu jsem asi musela dozrát až časem.

Byl to přesně rok, co jsem se naplno dala do 'sdílení kreativity', ale popravdě se mi to zdá jako mnohem delší doba. A kupodivu pro mě nebylo vůbec těžké zrušit účet, na kterém jsem měla skoro čtyři sta sledujících, což je na moje poměry hodně. Dohnala mě k tomu jedna osobní záležitost, ale stačilo tohle malé postrčení, abych si uvědomila, že prostě už na instagramu být nechci, že mi to víc bere než dává. Že mi s trochou štěstí pod fotkou přistane osmdesát lajků a čtyři komentáře, což je fajn, ale ve skutečnosti mi to, se vší úctou ke všem, co mi ten like dali, nic nedá. A že co půlhodinu otevírám aplikaci, jejímž prostřednictvím jen sleduji cizí životy, s nimiž se porovnávám, neboť ještě pořád nemám žádné sebevědomí.
V posledních měsících jsem se do toho položila ještě cílevědoměji a přidala se do jakési skupiny zcela neznámých lidí z celého světa, kteří si navzájem lajkovali a komentovali příspěvky, které je ale logicky nemohly zajímat, a nakonec jsem ze skupiny odešla, když se tam začaly dvě slečny nesmyslně hádat. I tahle zkušenost mi přidala na přesvědčení, že to, kam jsem se dostala, je zvrácenost, a že z tohoto bodu svého života musím nějak vycouvat. Když se to takhle napíše černé na bílé, nedává mi to vůbec smysl, a nechápu, proč jsem instagramu tolik podlehla. (Asi to bylo kvůli tomu, že na instagramu se prostě Pořád! Něco! DĚJE!) Každopádně jsem se dostala do stavu, kdy se to nedalo zastavit a zredukovat, a jediným řešením bylo úplně se smazat z instagramu.

Je to teprve čtrnáct dní. Nemůžu mluvit o žádném osvícení ani spirituálním rozkvětu. Psychicky labilní jsem byla dávno před instagramem, a tak jsem ani nečekala, že se mým odchodem jako lusknutím prstu zlepší všechny moje problémy a bude ze mě vyrovnaný usměvavý jedinec. Ale je mi líp. Z celého života zatím nejradši vzpomínám na období let 2013 a 2014, to mi bylo nejlíp a svět byl nejhezčí. Už mnohokrát jsem se snažila analyzovat, proč mi tehdy bylo tak dobře, zvláště v posledních měsících, a došla jsem k tomu, že zčásti to bude mým věkem, zčásti naivitou, zčásti tím, že jsem nosila punčocháče s naprosto úchylnými vzory a ve volném čase se učila nazpaměť básničky. A částečně možná taky tím, že jsem byla v širokém okolí svých vrstevníků poslední člověk s tlačítkovou Nokií. Žila jsem si v bublině a internetové trable a zážitky lidí okolo se ke mně donášely jen čas od času z doslechu, nebo skrz blogy, které jsem četla. Nemohla jsem tušit, jaké to je, žít mimo tuhle bublinu, a chtěla jsem to zkusit, a teď bych se občas vrátila zpátky a byla ta trochu divná čtrnáctiletá holka, jejímž největším problémem je, že neumí udělat kotrmelec (a že to svého času byl fakt dost velký problém, ale vidíte? Nikdy v životě jsem neudělala kotrmelec a i tak jsem to dopracovala až na vysokou školu).
No a jelikož jsem teď už úplně jinde, snažím se přiblížit se k svému rozpoložení té dávné hezké doby aspoň tím, že se zas pokouším žít bez nátlaku sociálních sítí. Vlastně jsem na sebe ten nátlak sama uvalila. (A taky se snažím zase víc číst básničky, jenže to reálně moc nejde, když se musím prokousávat filozofickými tlustospisy. A kdybyste někdo viděl nějaké hezké hnusné punčocháče, tak mi dejte vědět prostřednictvím poštovního holuba.)

Nesnažím se tvrdit, že je instagram špatný a všichni by s ním měli skončit. Jen jsem momentálně přesvědčená, že je špatný pro mě. Nedokázala jsem tuto sociální síť zařadit do svého života tak, aby mi prospívala, a místo toho jen zhoršovala mé rozpoložení. Pokud máte podobný problém, můžete to zkusit taky. Ale možná bude lepší počkat, až to přijde přirozeně, až vás taky něco postrčí, a vy si budete jistí nejen tím, že skončit potřebujete, ale hlavně tím, že chcete. Pokud se instagram dosud nezmocnil vašeho života, a je to jen taková okrajová složka, možná vůbec nechápete, co to tady píšu, a říkáte si, že jsem asi fakt divná, a já nemůžu než dát vám za pravdu. A trošku vám možná závidět vaši vyrovnanost.

Občas mi chybí to povědomí o životě lidí, které jsem sledovala přes instagram. Ale jen některých. Třeba kamarádka, která se odstěhovala k protinožcům, a svůj život sdílela přes instastory, mi dost chybí. Nebo moje oblíbená youtuberka a její outfity před zrcadlem. Nebo Paul z kanálu Geography Now. Vidíte, momentálně si vzpomínám přibližně na tři lidi. To není tak moc. A co se týče přátel a známých, kdykoliv jim přece můžu napsat a zeptat se jich, jak se mají. Buď odpoví anebo ne - ale to už je riziko podnikání.
A taky si říkám, že je škoda, že najednou nemám kde sdílet své obrázky, ale kreslila jsem před instagramem a tak samozřejmě kreslím i po něm. Momentálně si kreslím pro sebe a časem to nějak vyřeším. Škoda, že stránky typu DeviantArt jsou už dávno mrtvé.

Vlastně nevím, jak bych tenhle článek shrnula. Možná to zní jako obhajoba sebe sama. Možná sama sebe tak trochu obhájit a vysvětlit chci. Nemůžu s jistotou říct, že se na instagram už nikdy nevrátím - protože jisté v životě není nic. Vím jen, že momentálně je mi lépe bez něj, a chtěla jsem se o to podělit. Nerada slibuji a říkám, že je něco definitivní. Lidi by to dělat neměli. Ať jde o cokoliv.
Před pár měsíci jsem skončila s blogem, který jsem psala léta, a nedávno jsem zrušila twitterový účet, ale oba tyto incidenty považuji spíš za taková osobní dějství v mé hlavě, která nemám zapotřebí moc vysvětlovat. Instagram mi ale v mysli udělal takový zmatek, že jsem se ho rozhodla externalizovat. Jakože vypustit ven. Na vás. V tomhle článku.

A kdybyste mi někdo něco potřebovali, ještě pořád mám facebookový profil a tenhle blog, na který se teď nejspíš budu v rámci odpočinku a/nebo prokrastinace zaměřovat. A taky mám e-mail, ale upřímně, píše dneska ještě někdo maily?

Přeji pěknou hnusnou zimu.
T.

2 komentáře:

  1. Inu, jak víš, ani já jsem s instagramem neměla vždy úplně přímočarý vztah. Dost dlouho jsem mu tehdy odolávala, i když ho všichni měli. I ty. A pak jsem si ho jednoho dne založila, myslím, že to bylo někdy v říjnu 2015, jak jsem pak byla i u tebe a přidávala tam třeba tu fotku, na které máme pleťové masky a culíky. A pak jsem, podobně jako ty v rané fázi, přidávala jeden post za druhým, fotka sem, fotka tam. Tehdy jsem měla takový ten Samsung, co sice internet měl a dalo se na něm instagramovat, ale nic se mi tam neaktualizovalo a foťák byl opravdu bídný. No mohla bych takhle vyjmenovávat dál a dál, jak to šlo, ale ty to koneckonců znáš. Někdy v zimě na začátku roku 2017 jsem si řekla to, co ty teď. Nebo něco podobného. Trávila jsem na téhle sociální síti příliš mnoho času. Sledovala lidi, porovnávala se a záviděla. Fotila v duchu toho, abych to mohla dát na instagram. Čekala jsem na desítky lajků a když nepřicházely, cítila jsem se pod psa a nechápala jsem to, vždyť ty fotky byly docela hezké, ne? Rozhodně jsem nechápala, jak to, že něčí rozmazaná fotka úplně o ničem dostane o 200 % víc lajků než ta moje.
    Nicméně od té doby se to snad trochu změnilo. Teď instagram mám, už.. od května?.. zase nainstalovaný. Ráda tam sleduji čas od času stories a lidi. Ale většinou to otvírám jen jednou denně, někdy ani to ne. Mnohem víc používám třeba duolingo. :D Zjistila jsem, že instagram k životu opravdu potřeba není, a vždycky, když si na něm vyplýtvám data nebo tam trávím až moc času, jsem na sebe trochu naštvaná, protože to za to nestojí.

    Ale tvůj účet jsem sledovala ráda. Doufám, že své obrázky, stripy a další výtvory budeš někde sdílet. I kdybych si kvůli tomu měla založit účet na DeviantArtu. Určitě to ještě existuje, ne? Vždyť jsem tam tehdy našla tolik pěkných obrázků, když jsem nějaké potřebovala...

    Měj se hezky, občas něco napiš a neboj, prokrastinujeme úplně všichni. Kdybych viděla nějaké punčocháče, dám vědět! :)

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem se hrozně bála, že jsi zmizela úplně. Tvůj předešlej blog jsem sice víc četla než komentovala, takže to nebylo moc znát, ale fakt jsem se poctivě pasivně angažovala. To jenom tak na okraj.

    Měla jsem svýho času s instagramem úplně stejnej problém, bylo to těsně potom, co jsem se začala bavit s vrstevníkama v nejbližším okolí (čti: našla jsem si kamarády, co nebyli o X let starší a nebyli stovky kilometrů daleko) a najednou mi nepřišlo tak vzdálený mít sociální život, kterej by šel dávat na instagram, což znamenalo, že jsem se mohla reálně začít porovnávat. No, prostě s tebou cítím. V únoru jsem si smazala instagram a messenger na měsíc z mobilu a bylo mi hrozně krásně, tak jako lehce. Měla bych to udělat znova.

    Gro mýho komentáře asi je -- díky za inspiraci, jako ostatně vždycky.

    OdpovědětVymazat