Jak se nejí olivy

Občas se přemisťuji z jednoho místa na druhé. To jste mohli pochopit z mého prvního článku. Ráda cestuji, a i když jsem v porovnání s většinou svých vrstevníků dosud cestovala dost málo, moje nejoblíbenější vzpomínky pochází právě z těch cest, které jsem stihla podniknout. Nejspíš je to tím, že nerada zůstávám moc dlouho na jednom místě, nebo tím, že z každého místa na zemi lze na svět nahlédnout z trochu jiného úhlu. Nebo taky proto, že jedinečné zážitky jsou ještě jedinečnější, když se přihodí někde na pláži pod palmou nebo v letadle nebo na hotelovém balkoně, zkrátka někde, kde nejste doma.

Když jsem byla malá, jezdili jsme nakupovat do polské Jelení Góry. Z toho si nic nepamatuji, kromě polského národního zelí, které jsme vždycky jedli v jídelním oddělení obchodního domu raného jednadvacátého století. Taky jsem párkrát byla na výletě v Německu, a vždycky to bylo jen na jeden den. Jednou nás vzali do dinoparku a dvakrát do Drážďan - první Drážďany jsem prožila pod vlivem kinedrilu a ty druhé měly být výlet do Zwingeru, ale nakonec jsme tam byli jen hodinu a půl a zbytek odpoledne jsme se museli procházet po vánočním trhu jako zmrzlí blbečci. Pak jsme jeli do Německa s rodiči na oslavu mých osmnáctých narozenin, a hledali jsme jezero, jenže místo toho jsme našli jiné jezero. Bylo mi to jedno, protože nerozumím německým jezerům, a stejně jsem po většinu času seděla na břehu a četla. Párkrát jsem taky byla v Rakousku, na výletě v městečku, které má moc dlouhý název, a kromě toho názvu tam nic není. A projížděla jsem Slovensko, když jsme s tátou jeli na výlet do Maďarska.

Když mi bylo čtrnáct let, o podzimních prázdninách jsme se školou jeli do Španělska, a celý tenhle zájezd pokládám za zlomový bod svého života, z mnoha racionálních i iracionálních důvodů. Tak třeba čtyřiadvacet hodin trvající cesta autobusem bude navždycky jedna z mých nejpůsobivějších vzpomínek. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila, a nikdy nezapomenu na chvíli, kdy se po dlouhé noci začalo rozednívat a krajina za okny se mezitím změnila k nepoznání a z okoukaných stromů se staly palmy rostoucí z červenohnědé hlíny a nebe bylo modřejší a autobusem se vznášel odér číchsi zvratků. S oblibou vzpomínám i na ty chvíle, kdy jsme uprostřed noci podlézali turnikety na německých benzinových pumpách, abychom si mohli vyčistit zuby před zrcadlem, a všichni jsme vypadali stejně pomačkaně a unaveně. Pro mé raně dospívající já to byl téměř spirituální zážitek, který nelze předat skrz text a vlastně ho nelze předat vůbec nijak, aniž by to znělo, jako bych si dělala srandu.

Pět dní jsme potom bydleli v katalánském městečku Calella, přímo na Costa Brava, a bylo tam teplo, ale ne moc. Poprvé v životě jsem viděla moře, a bylo ho tolik, že jsem ho nedokázala pojmout. Pak se trošku ochladilo a jezdili jsme na výlety. Třeba na Montserrat, klášter vytesaný do skály. Když jsme jeli autobusem na tu skálu, chvílema to vypadalo, jako že se všichni zřítíme do propasti, a to byl pocit k nezaplacení. Koupila jsem si tam čokoládu s mořskou solí, hnusnou, ač krásně zabalenou. Taky jsme byli v městečku Figueres, podívat se do muzea Salvatora Dalího, ale dodneška si trošku myslím, že se mi to možná jen zdálo.

Nakonec jsme jeli do Barcelony. Už je to tak dávno, že mi výlet do Barcelony splývá do několika hlavních bodů:

• Skupina uřvaných turistů se prochází po Las Ramblas a hledá nejbližší Mekáč. V dáli se velkolepě tyčí Cristóbal Colón, jehož jeden můj spolužák kdysi překřtil na Kryštofa Balkóna a tak mu tak všichni říkáme.
• Kopec Montjuïc. Ačkoliv studuji španělštinu na vysoké, dodnes si nejsem jistá, jak správně tenhle název vyslovit. Shlížíme dolů a říkáme si, jaký je to hezký, poetický místo, dokud nám naše průvodkyně nezačne povídat o tom, že to bylo vězení.
• S kamarádkou se procházíme po parku Güell a hledáme záchody. Mám na sobě červený kalhoty s velkou modrou skvrnou, kterou jsem si na nich temperama udělala o tři roky dříve. Záchody vypadají jako domorodá chýše z oblasti Sahelu.
• Sedím na sedátku v katedrále Sagrada Família a poslouchám anglicky mluvící krabičku se sluchátky, které nám půjčili u vchodu. Tiše obdivuji Gaudího secesní architekturu a zároveň moderní technologii, kterou mám právě v uších.
• Nikdo z kamarádů se mnou nešel na prohlídku domu Casa Batlló, a tak jsem odsouzena bloudit tam sama, mezi věčně se prolínajícími proudy turistů, dle nichž nejde ani náhodou nabrat správný směr. Beru si letáček, že to bude jako suvenýr zdarma, ale pak ho zapomínám na záchodě. V nejvyšším patře mě jakási slečna, součást personálu, směřuje na malý balkónek a naznačuje foťák v rukou. Vylezu tedy na balkónek, rozhlížím se a fotím, a vzápětí zjišťuji, že slečna měla na mysli to, že tam jakýsi fotoautomat vyfotí mě. Fotku pak nechávám v Casa Batlló, protože na ní vypadám strašně a splývám s omítkou.
• Proplétáme se uličkami Gotické čtvrti a v obchůdcích se suvenýry nakupujeme hromadu kravin.
• Večerní přesun k autobusu. Nemáme čas se zastavovat u pouličních umělců ani čerpat atmosféru večerní Barcelony, což je škoda. Slečna z vyšší třídy shání endiaron. S jistotou si říkám, že se musím ještě někdy vrátit.

No a pak si pamatuji, jak jsme se s tehdejšími kamarádkami na pokoji scházely a pily tříprocentní citronové pivo, zavíraly se na balkonech, házely si přes zábradlí pět dní staré řízky a odmítaly chlapce, který se nás pokoušel sbalit na sladkosti a velký hodinky, ale to už s kulturními zážitky moc nesouvisí (i přesto to však stojí za zmínku).

Když mi bylo sedmnáct, vyrazila jsem na podobný školní výlet, tentokrát to bylo na jih Francie. Jižní Francie byla můj cestovatelský sen už od dětství, i když si vůbec nevybavuji, proč vlastně. Asi jsem ji někdy viděla v televizi. Naživo byla Provence ještě mnohem působivější než v televizi, ale tak to obvykle bývá s většinou věcí (kromě výtvorů v kuchařských pořadech).
Z cesty autobusem si toho pamatuji podstatně míň, než z cesty do Španělska, vím jen, že byla jen o něco málo kratší, a že nás ještě před tím, co jsme se mohli ubytovat, vyklopili u mostu Pont du Gard, a mně hrozně vadilo, že jsem si už víc než 24 hodin nemohla umýt vlasy, a taky jsem na sobě měla takový divný svetr, který byl vlastně trochu kousavá deka, a pršelo. Bydleli jsme v takovém levném hotelu v Avignonu, k snídani jsme měli všechno možné, ale hlavně croissanty, ty byly všude, a když jsme jezdili na výlety, všude jsem pronásledovala skupinku kluků z naší třídy, protože jsem nevěděla, ke komu jinému se připojit, a taky protože jsem se chtěla držet blízko někoho, kdo mluví francouzsky. Jeden večer jsme šli do Mekáče a po cestě tmavou ulicí něco bouchlo a mně se před očima promítly všechny ty chvíle, kdy jsem říkala, že se cestovat nebojím, že přece nebudu paranoidní, že je jasný, že se mi kdekoliv cokoliv může stát, ale že přece nemůžu kvůli tomu zůstávat doma. Nakonec to nejspíš byla jen petarda v odpadkovém koši, ale stejně mě to vyděsilo. A pak jsme nejspíš šli zase do Mekáče.
Taky jsme byli v Papežském paláci, který mi v následujících letech nepochopitelně splynul s Prácheňským muzeem v Písku. A zjistila jsem, že Avignonský most, ten z té písničky, jak na něm všichni tančí, dosahuje jen do půlky řeky, takže je na nic. Určitě to má nějaký důvod, jenže ten si už nepamatuji. Navštívili jsme taky jakýsi přírodní park pokrytý červeným prachem, který prý nejde smýt z oblečení, kůže ani podrážek bot, ale já do něho ponořila dlaň a vůbec se mi neobarvila. Asi jsem to dělala špatně. Další zajímavý bod zájezdu byl bývalý lom čehosi, který je dnes komplex bílých stěn, na něž se promítají audiovizuální animované montáže děl slavných umělců, třeba Marka Chagalla - toho jsme tam viděli my - nebo Hieronyma Bosche, ten tam měl být ten další měsíc.
Z těch prvních dnů si nepamatuji nic extra, až na to, že jedna naše známá utrhla ze stromu černou olivu a pak jsme si ji posílali po autobuse a já do ní kousla, což mi způsobilo silnou chemickou reakci v dutině ústní. Nedělejte to. Není to dobrý. Radši si kupte olivy normálně v krámě.
Na poslední den si vzpomínám docela detailně. V předposlední večer si spolužák chtěl vyfotit Avignonský most ve tmě, romanticky osvícený, majestátně se tyčící z vody, jenže se zabořil do bahna, protože byla tma a nevěděl, že tam je bahno. Dalšího rána jsme naložili kufry do autobusu a jeli jsme do přímořských městeček, kde byly palmy, hradby a hlavně velké akvárium, s medúzami a malými žraloky, na které jste mohli sáhnout dvěma prsty, ale mně se do toho nějak nechtělo, protože jsem si říkala, že paryba nemůže mít ráda doteky. Zbytek dne jsme trávili v městečku, kde byly záchody na každém rohu, a taky obchod se sladkostmi, jimiž bylo nebývale snadné se zadusit. Nebo to možná bylo v tom předchozím městečku, nejsem si jistá. A pak přišel západ slunce, seděla jsem na lavičce na pláži, opodál se chechtal racek a myslím, že mi bylo tak napůl dobře, napůl smutno. Jedna z velkých záhad mého života.
Když jsme se vraceli skrz Německo do Liberce, lidi si začali stěžovat na to, že někomu smrdí nohy, ale nakonec se zjistilo, že to jsou jen francouzské sýry, jejichž vytříbené aroma k nám vane ze zavazadlového prostoru.


Pak mám ještě plno vzpomínek na dvoudenní cestu do Bruselu, města plného čůrajících objektů a evropských institucí. Ale to už je na jiné dlouhé povídání.

T.