První univerzitní advent

Občas se zamýšlím nad tím, jestli jsem někdy věřila, že dárky nosí Ježíšek. Myslím, že ne. Nebo jsem na to prostě jen zapomněla, protože malé dítě jsem byla už dávno. Každopádně, kam moje paměť sahá, Vánoce jsem nikdy moc neřešila. Nejdřív mě štvalo, že jsou oslavy Vánoc moc mainstreamové, pak mi začal vadit všudypřítomný konsumerismus, a v posledních letech mi došlo, že ještě k tomu všemu jsem očividně moc nešikovná na to, abych zvládla dekorovat byt a balit dárky jako normální člověk.

Advent šel taky dlouhá léta naprosto mimo mě. Vlastně to vždycky bylo mimořádně skličující období - dny se krátí, teplota klesá a lidi otravují s otázkami o dárcích a cukroví. Letos to bylo v mnoha ohledech stejné. A v mnoha dalších ohledech naprosto jiné, protože většinu letošního adventu jsem trávila ve víru místy veselého, místy dost divného vysokoškolského života. Tak jsem se rozhodla zkomprimovat uplynulé tři týdny do tohoto článku. Chcete-li tedy porovnat svůj advent s tím mým, čtěte dál, nebudete litovat. (Spoiler: po většinu času jsem měla chřipku.)

Neděle, 2. prosince. První adventní neděli trávím v autobuse, metru a trolejbuse. Po návratu na kolej zjišťuji, že jsem měla o víkendu uklidit, a že za mě uklidila spolubydlící. Nalakovat si na zimu nehty na růžovou barvu je fajn, protože když mrzne, ladí vám se zbytkem prstů, pokud v tom mraze teda něco z prstů zbude.

Pondělí, 3. prosince. Advent zatím probíhá dost klidně. Ráno máme přednášku z ekonomie a k večeru se s kamarádkou jdeme podívat na posezení s argentinskou delegací, která vymyslela jakousi převratnou učební metodu. Je to trošku únavné, ale líbí se mi argentinský dialekt. Je to roztomilý.

Úterý, 4. prosince. Ve čtvrtek píšeme zápočet z angličtiny, jenže nikdo neví z čeho přesně. Tak se radši učím všechno, na co narazím. Je to trochu chaotická metoda. Do toho všeho jsem rozkoukala seriál Black Mirror a teď se nemůžu odtrhnout. A konečně jsem našla čínskou polívku, která se dá jíst i když ji připravím já a můj kuchyňský antitalent. Dá se koupit v Kauflandu za šestnáct korun, kdyby vás to zajímalo. Akorát to trochu pálí.

Středa, 5. prosince. Na ranní ekonomii od osmi řešíme příklady, které se možná objeví v zápočtovém testu. Hromadně nad nimi kroutíme hlavou. Odpoledne máme čtyři hodiny španělštiny, jako každou středu. První dvě hodiny se trápíme s motivačním dopisem a verbos de corazón y cabeza. Ve výsledku si už nejsem jistá, co dělám hlavou a co srdcem, a vlastně vůbec, co dělám.

V následujících dvou hodinách komunikačních strategií mají dvě spolužačky prezentaci o španělské kuchyni a přinesly ochutnávky všeho možného. Poprvé za dobu, co bydlím v Budějovicích, jsem se přejedla. Nesu si domů krabičku oliv, protože se to všechno nesnědlo. Další dva spolužáci prezentují příběh Pabla Escobara a jeho drogového kartelu a žádné tematické ochutnávky s sebou nemají. Přišli se na nás podívat dva sympatičtí chlapci z Kanárů, takže radši mlčím, abych se před nimi neztrapnila, a tiše užírám sýr s lanýži a guacamole.

Čtvrtek, 6. prosince. Píšeme zápočet z angličtiny. Na ranní přednášku filozofie si kromě čokomlíka, které si beru vždycky, nesu učebnici English File, a snažím se ještě něco se naučit, takže bych byla klidně mohla zůstat na koleji a vyšlo by to nastejno. Nikdo nevíme, co od zápočtu čekat, protože naše profesorka je trošku zmatená, a my jsme zmatení z ní, a tak máme strach. Nakonec se to ale dá zvládnout a mám z toho dobrý pocit. Večer s kamarádkou vyrážíme do podniku Horká vana, kde studenti ze Španělska pořádají Spanish Culture Evening s ochutnávkou španělské kuchyně. Zůstávám tam možná až trochu moc dlouho a odcházím až ve chvíli, kdy se akce zvrhla v bizarní karaoke. Je mi trošku smutno z toho, že jsem se setkala se studentkou hispanistiky, která neví, kde je Maroko.

Pátek, 7. prosince. Odpadla mi lingvistika, takže mám celý den volno. Teda skoro. Objednala jsem si oběd v menze, takže tam musím, jinak to propadne. K obědu je těsto posypané moučkovým cukrem a na tom položená nakládaná meruňka. Jmenuje se to trhanec a fakt mi to moc nejede. Pak vyrážím do města na nákup kosmetiky a jídla. Odcházím s pár kousky oblečení. Ve zbytku dne sleduji Black Mirror a patlám prezentaci do komunikačních strategií.

Sobota, 8. prosince. Dopoledne píšu motivační dopis na španělštinu, uklízím a nejspíš i peru. Večer jdu s jednou slečnou z hispanistiky do kina na Bohemian Rhapsody. Sice jsem to už jednou viděla, ale nevadí, stejně jsem si říkala, že tohle je přesně ten film, na který bych šla do kina i víckrát, když jsem to viděla poprvé, a nakonec to tak dopadlo. Daly jsme si nachos. Je těžké nekřupat ve stěžejních momentech filmu.

Neděle, 9. prosince. Dopoledne dokončuji úkoly a odesílám slohovou práci na angličtinu. Odpoledne vyrážím do města, hlavně pro diář na příští rok. Nakonec kupuji ještě dva pomeranče a láhev džusu ze šesti pomerančů a tří kiwi. Cestou zpátky se stavuji na vánočních trzích na náměstí, i když je to trochu zacházka. Ta atmosféra vlastně má něco do sebe, řekla bych. Dochází mi, že jsem ráda, že jsem na tom trhu sama a nemusím nikoho vést ani následovat. Před spaním piju celou láhev džusu a nečekaně je mi po něm blbě. To bude asi tím, že obsahuje víc ovoce, než běžně zkonzumuji za celý rok, říkám si.

Pondělí, 10. prosince. Je mi špatně. Nevím jak přesně, ale prostě je mi špatně, a panikařím, protože nevím, kam jít tady k doktoru. Po cestě z přednášky omylem potkávám lidi, které se už dlouho snažím nepotkat, a po zbytek dne spím a bojím se o život, což je moje přirozená reakce na jakoukoliv rýmu.

Úterý, 11. prosince. Pořád je mi špatně, probudila jsem se dokonce bez hlasu, což není ideální vzhledem k zítřejší prezentaci, kterou musím udělat, jinak nedostanu zápočet. Naštěstí mám jen jednu přednášku a pak si můžu jít nakoupit prášky na kašel a čaje z hořkých rostlin. Ve zbytku dne ležím v posteli zabalená v červené dece s rukávy (moje oblíbená vychytávka) a se smrtelně vážným výrazem ve tváři recituji prezentaci o španělském siglo de oro ("zlatém" 16. - 17. století).

Středa, 12. prosince. Ráno se probouzím sice s hlasem, ale divným, a navíc pozdě, takže na ranní mikroekonomii vyrážím v legínách a mikině s logem své střední školy. Byly doby, kdy jsem i s odpadkama chodila v lepším outfitu. Profesor ekonomie má nakonec půlhodinové zpoždění, takže bych bývala klidně měla čas se aspoň namalovat.
Na odpolední hodiny španělštiny jdu už aspoň trochu upravená. Nejdřív se dvě hodiny rýpeme ve struktuře eseje. Abych si vůbec mohla stoupnout před tabuli a mluvit, musím si vzít velký ibalgin. Na začátku hodiny musíme volat technika, protože selhala technika, ale nakonec je to všechno v pohodě a prezentace má úspěch. Ještě aby ne, když jsem do ní naházela plno poutavých animací:

Čtvrtek, 13. prosince. Nevím, co se v tento den dělo, ale v deníku mám toto: "Zatáhla jsem filozofii a teď jdu spát tak pozdě, že už jdu spát." Opravdu nemám tušení, asi jsem na tom byla hodně špatně.

Pátek, 14. prosince. Po dvou týdnech máme konečně lingvistiku, už mi to chybělo. Možná, že bych si z přednášky odnesla víc užitečných informací, kdyby mi nezačala téct krev z nosu, a já se to nesnažila co nejvíc utajit před světem. Říká se, že jediné dvě věci, které nelze utajit, jsou láska a kašel, ale já si teda myslím, že krev tekoucí z nosu se skrývá ještě mnohem hůř, zvlášť když pak odcházíte z přednášky a z nosu vám leze papírový kapesník.
Po obědě jsem se spontánně rozhodla zúčastnit se setkání s mexickou velvyslankyní, která z jakéhosi důvodu přijela k nám na fakultu. Původně se mnou chtěla jít kamarádka, jenže jí to nakonec nevyšlo, takže jsem tam sama s neznámými lidmi, a navíc se z toho vyklubala velice oficiální akce. Na konci se z nás, pár studentek, sedících v koutě u oken, jedna paní profesorka snaží vypáčit otázky na mexickou velvyslankyni, ale všechny sedíme a ani nedutáme. Asi se nám podařilo ztrapnit celou naši školu před celým Mexikem.

Sobota, 15. prosince. Dopoledne uklízím, odpoledne vyrážím na nákup, oblečená a naladěná jako popelnice. Po cestě zpět mi sněží do nákupní tašky a namrzají mi dutiny a tak zcela vážně přemýšlím nad tím, že se nechám poslat na erasmus někam do tepla, i kdybych tam měla třeba zkoumat palmy nebo tak něco. Večer si jdeme s kamarádkou sednout do kavárny. Nakonec tam sedíme do noci a pozorujeme španělskou reggaeton párty, která se vyrojila okolo baru, zatímco jsme se snažily dopít horkou čokoládu a vyřešit všechna naše životní trápení, počínaje blížícím se zápočtem z ekonomie.

Neděle, 16. prosince. S kamarádkou jsme se rozhodly, že se budeme učit ekonomii, a tak téměř celý den sedíme u mě v pokoji na posteli a čmáráme křivé grafy na náhodné kusy papíru. Téměř po hodině mi dochází, že graf nabídky i poptávky se dá shrnout slovy "Čím víc bot si koupíš, tím víc tě to stojí". Po setmění vyrážíme na hranolky do obchodního centra. Cestou zpět chceme zkusit jednu zaručenou zkratku, jenže nakonec je z toho hodinová procházka celým městem za pomoci GPS navigace. Aspoň už víme, že je potřeba kontrolovat, jakou fakultu do té navigace zadáváme, protože některé jsou očividně za sedmero řekami.

Pondělí, 17. prosince. Po dopolední přednášce z ekonomie s kamarádkou jdeme nakupovat a pak pokračujeme s ekonomií. Už nám nezbývá moc času. K obědu mám krabičku sýrové pomazánky a dva sýrové rohlíky. K večeři mám izokostu a izokvantu.

Úterý, 18. prosince. Po přednášce z práva se s kamarádkou chceme učit, ale vlastně už ani jedna nechceme, a tak vyrážíme na vánoční nákupy a pak ještě na adventní trhy na náměstí. Na kolej se vracíme za tmy a trochu zmrzlé, ale ne tolik jako v neděli. Večer se ještě snažím se učit, a hlavně chci jít spát brzo, ale moc mi to nevychází, jako obvykle, když se o tohle snažím.

Středa, 19. prosince. Vstávám kupodivu včas a v posluchárně jsem dokonce pár minut před začátkem. Mám s sebou vodu, balíček kapesníků a kalkulačku, kterou mi půjčila jedna slečna od nás z oboru. (Když jsem se stěhovala, opravdu jsem nepočítala s tím, že tady budu počítat, a na kalkulačku jsem opravdu nepomyslela.) Navzdory chmurným předzvěstem máme všichni stejnou verzi testu, ale sedíme od sebe tak daleko, že nemůžeme opisovat. Panikařím a fotím si tahák, který vyrobila spolužačka, ale nakonec ho stejně nemám šanci použít, protože příklady v testu jsou jiné než ty, které byly v ukázkových testech. Naštěstí je to kroužkovací test, takže u každé otázky existuje čtvrtinová pravděpodobnost, že se trefím do správné odpovědi.
Nakonec jsme všechny test zvládly. K uznání zápočtu stačí 7 bodů z jedenácti a profesor nás čtvrt hodiny před vypršením času obchází se slovy - "Teď už stejně nic nevymyslíte, pokud jste to nevymysleli doteď" - a taky nám kouká do papírů a oznamuje, jestli to na těch sedm bodů stačí. Prý stačí. Po zápočtu jdeme slavit a já si objednávám kus dortu a horkou čokoládu. Večer se jdu podívat do kavárny na přednášku o paliativní péči a umírání, která je, jak se později dozvídám, určená hlavně pro studenty psychologie. To nevadí, ostatně, můj obor je taky docela psycho. Z přednášky se vracím až v noci, protože pokračovala improvizovanou schůzkou se dvěma spolužačkami a svařákem. V jednu ráno pak dokončuji esej na španělštinu. Hlavně si ji musím po sobě přečíst, než ji zítra odešlu, říkám si.

Čtvrtek, 20. prosince. Na přednášce z filozofie usínám a dělá se mi trochu špatně. Během tří hodin mezi filozofií a lingvistikou stíhám jíst, balit kufr i spát. Po poslední předvánoční přednášce spěchám na autobus, který má odjíždět ve tři čtvrtě na pět, jenže autobus se porouchal a tak musím se skupinkou rozzuřených, nadávajících lidí čekat, než se to nějak vyřeší. Je to jako absurdní divadelní hra, akorát v divadle by mi nebyla taková zima. Naštěstí jsem si pro jistotu objednala jízdenku i na spoj o hodinu později, který přijíždí dřív než náhrada za první autobus. A tak nějak končí můj advent v Českých Budějovicích. Na cestě domů už není nic zajímavého, další autobusy už se nikde nezasekly a na Černém Mostě jsem si dala kus houbové pizzy, což odstartovalo mou vánoční houbovou žranici. (Houby > řízek)

Když jsem vystoupila v Liberci, přivítal mě sníh a hnusný lepkavý déšť, a tak jsem věděla, že jsem zpátky doma. Popravdě řečeno jsem přijela dost zmatená - občas se toho okolo vás děje tolik, že pak najednou nevíte, kam patříte, když se život zas trochu zklidní. Myslím, že letošní advent jednou bude první nostalgická vzpomínka na můj dejme tomu dospělý, samostatný život v cizím městě. Kdyby mi někdo před rokem říkal, kde budu teď, asi bych mu nevěřila. Hodně se toho může změnit během roku, a proto jsem zvědavá, kde budu trávit příští advent. A taky jestli se příští rok už konečně odhodlám zabalit dárky do papíru jako normální člověk, nebo je pořád budu házet do kýčovitých pomačkaných taštiček.

A abych nezapomněla, děkuji všem, kteří byli, ať už dobrovolně či nedobrovolně, součástí mých adventních dní. (Jestli nedobrovolně, omlouvám se.)