Nejlepší momenty roku 2018

Mám v pokoji takovou poličku, do které mi nikdo neleze. Je plná všech starých deníků, které jsem kdy měla, a kdykoliv jeden ze svazků vytáhnu, vyřítí se na mě všechny ostatní, a nedá se to zastavit. Řekla bych, že to je pěkná metafora toho, jak funguje vzpomínání na věci dávno minulé. Stačí do toho trochu rýpnout a hned se na vás vyvalí plno věcí, na které vlastně vzpomínat ani nechcete.

Proto jsem se rozhodla napsat tohle shrnutí věcí, které se udály v uplynulém roce, a na které vzpomínám ráda. Sama pro sebe, abych se trochu pochválila za maličkosti, a abych se sem pak v případných dalších letech mohla vracet a vzpomínat na to dobré - a taky pro vás, abyste viděli, jaký hezký šaty jsem měla na maturitním plese, a že věci občas ze začátku vypadají trochu jako tragédie, ale nakonec je z nich spíš komedie nebo dokonce elegie.

Na začátek bych ještě chtěla říct dvě věci. Tak zaprvé, mám sklony k přehnané patetičnosti a musím se hodně držet, abych tady nezačala opěvovat rok, který mi osudově změnil život, a pět metafory o ptáčátku, které vylétlo z hnízda. Jelikož se ale jedná o rekapitulaci dobrých momentů, je možné, že do téhle trapné polohy sklouznu, takže se na to připravte.

Zadruhé, nedávám si novoroční předsevzetí. Přestala jsem s tím, když mi bylo asi jedenáct let, poté, co jsem si několik let za sebou předsevzala "Zhubnout!" (i s tím vykřičníkem), ale nikdy mi to nevyšlo. Až loni jsem si pořídila motivační diář Doller, který po mně chtěl vědět, jaké mám cíle na nadcházející rok, a mně bylo líto nechávat tu stránku volnou, a tak jsem na ni vypsala všechny věci, o nichž jsem věděla, že je stejně musím udělat. Splnila jsem je tudíž všechny, a většinu z nich budu zmiňovat v následujících odstavcích. Takže by se tenhle článek mohl klidně jmenovat O splněných novoročních předsevzetích nebo Jsem děsně produktivní a úžasná. Ve skutečnosti se ale k následujícím momentům ráda vracím hlavně proto, že byly příjemné a obohacující, a ne proto, že se jedná o úspěšně odškrtnuté položky z nějakého pitomého seznamu. Nicméně, kdybyste někdy z jakéhokoliv důvodu chtěli mít pocit splněných novoročních předsevzetí, doporučuji předsevzít si něco, co stejně musíte udělat.

Takže, moje nejoblíbenější momenty roku 2018 jsou:

Maturitní ples. Nevím, jak vy, ale já plesy naprosto miluji. Na rozdíl od diskoték. Na ples si totiž můžu vzít hezký šaty, lodičky na podpatku, můžu tam elegantně sedět a pozorovat dění, protože tam není tma, můžu jít do předsálí a s někým si povídat, a hlavně můžu tančit klasické párové tance, což je to jediné, co tančit dovedu. Na svůj maturitní ples jsem se těšila už od prvního plesu, na kterém jsem byla, a když se ta chvíle konečně blížila, byla jsem nadšená. I když jsme se ve třídě hádali o plakátech a jiných organizačních záležitostech, a nadšení mě dokonce nepřešlo ani při nacvičování předtančení, které bylo sice hezké, ale na mou paměť a pohybový aparát trochu příliš.

Když ten den konečně přišel, pár věcí se zvrtlo. Tak například, v předvečer plesu jsem načapala jednu z koček, jak mi tahá nitky ze šatů, a v den plesu jsem byla u kadeřníka a svěřila mu svoje vlasy a on mi udělal tak hnusnou pěšinku, že jsem to doma s pláčem musela celé předělávat, načež mi zbylo jen dvacet minut na líčení a já si kápla oční linku do oka. Vlastně už nevím, jak jsem to z toho oka dostala.

Přes tohle všechno to byl nakonec skvělý večer. I když možná trochu jinak skvělý, než jsem čekala. Neměla jsem tam totiž moc volných chvilek a pořád jsem někde přecházela, čekala nebo přibíhala pozdě. Na konci večera mě bolely nohy, protože jsem přecenila své podpatkové schopnosti, a bylo mi trochu líto, že jsem si to nedovedla užít tak jako ty minulé plesy, které nebyly moje maturitní. Zpětně mi ale dochází, že přesně o tomhle to bylo, a že to je ten důvod, proč je maturitní ples neopakovatelný, aspoň ve většině případů. A těším se na letošní ples, kam zase půjdu jako regulérní konzument večerní zábavy, okukovat cizí princeznovské šaty a krkolomné botky. A ke kadeřníkovi už nikdy co? Nepůjdu. Na fotkách není ta hrůza vidět, protože jsem to jakž takž opravila a hlavně jsem si na to plácla květinovou čelenku, která byla mým velkým plesovým přáním. Ráda si dávám kytky na hlavu.

Maturitní práce. To je něco, co jsem skutečně musela udělat, abych odmaturovala a mohla pokračovat v životě, jak jsem měla naplánováno. Odborná práce a její obhajoba je na naší škole povinná součást profilové maturity a nedá se s tím nic dělat. Téma práce si můžeme vybrat sami, ale musí to být něco dosud nezpracovaného, a taky musíme najít vyučujícího, který nám bude ochoten práci vést. Oficiálně se téma zadává v říjnu, ale většina lidí to začíná řešit už během septimy, a čas na to je potom od začátku října do konce března dalšího roku.

To se zdá jako dost času, ale není. Zvlášť když začnete tak pozdě jako já. Své téma, z něhož jsem byla nadšená, ale nad nímž většina lidí okolo mě obracelo oči v sloup - Výskyt a význam náboženských a politických motivů v díle Jiřího Wolkra - jsem vinou prokrastinace kombinované s psychickými i fyzickými problémy začala zpracovávat až někdy v prosinci, a stresovala jsem s tím ještě dva dny před odevzdáním, protože neumím číslovat stránky. Nakonec jsem svou práci, bez čar nad poznámkami pod čarou, odevzdala včas, a už jsem ji nechtěla ani vidět.

Jenže pak přišla soutěž SOČ, Středoškolská odborná činnost. Byl květen a má vedoucí práce jako jedna z mála sdílela mé výzkumné nadšení pro raně proletářskou poezii, a tak mě poslala hájit práci na SOČ. Kde to dopadlo pěkně blbě. Odbornou porotou mi bylo řečeno, že o tom sice hezky vyprávím, ale že téma je nepochopitelné a že je divné, aby se mladá dívka jako já rozplývala nad Baladou o očích topičových. Jo, správně, přesně to jsem potřebovala slyšet před školní obhajobou maturitní práce, která měla rozhodnout o mojí budoucnosti.

Nakonec to ale u maturit dopadlo dobře. Vedoucí práce byla z mých ušmudlaných třiceti stran textu mnohem nadšenější než já, a překvapivě se ukázalo, že předseda maturitní komise má taky rád rozbory básní. Zpětně mám samozřejmě radost z toho, jak to dopadlo. Dodneška nejsem schopná uvěřit, že jsem opravdu byla schopná napsat odbornou práci, a nevím, jestli to někdy zvládnu znova (asi bych měla, jestli chci titul). Na vysoké škole mi už asi neprojdou rozbory básní, moje nejjistější disciplína. Škoda. O svojí maturitní práci bych byla schopná psát hodně dlouho - vysvětlovat téma a poznatky a to, proč jsem si vybrala zrovna tohle a jak jsem na tom pracovala - ale na to není v tomhle shrnutí čas, takže tady máte aspoň vítěznou fotku mě a čerstvě vytištěné práce. Povšimněte si mírně šíleného výrazu v oku.

Maturita. Nejde to ani shrnout slovy, jak jsem se maturity bála. Všichni mi říkali, že se bát nemusím a že to určitě zvládnu, což je sice fajn, ale umíte si představit, jak bych všechny tyhle lidi zklamala, kdyby se to nepovedlo? Tak jsem se učila, co to jen šlo. Když jsem zrovna neměla nic důležitějšího na práci. Výpisky z okruhů filozofie-psychologie jsem si zpracovala velice pečlivě, stejně tak jsem trénovala didaktický test a slohovou práci na státní maturitu ze španělštiny (dokonce jsem si myslela, že je na to celé jen hodina času, takže se mi podařilo vmáčknout to všechno do hodiny a při opravdové maturitě jsem se pak nestačila divit, jak moc času na to mám), ale anglická literatura a opakování povinné četby na češtinu trochu utrpěly. Ze třiceti britských a amerických autorů jsem se v noci před maturitou dostala jen ke dvacátému, a co se týče češtiny, dvě hodiny před maturitou jsem zjistila, že vlastně vůbec nevím, o čem je Máj, i když přísahám, že jsem ho četla, tři roky nazpátek, vážně!

Nakonec jsem měla tak velké štěstí, že jsem si ve všech předmětech vytáhla téma, které jsem zvládla téměř bez problémů. Ve filozofii-psychologii to bylo dokonce jediné téma, které jsem při opakování úplně přeskočila, protože jsem na něj psala v septimě odbornou práci. Trochu mě mrzelo, že jsem na nikoho nemohla vychrlit všechny ty dějiny filozofie, které jsem se se zájmem učila nazpaměť, ale tak to prostě u maturit chodí. Všechno to bylo zakončeno maturitním večírkem, první akcí, z níž jsem se domů vrátila za svítání.

O měsíc později nás všechny čekalo předávání maturitních vysvědčení, velká oficiální akce na radnici. Spolu s jedním spolužákem jsme byli vybraní, abychom si připravili řeč zakončující celé naše studium, a plácali jsme to na poslední chvíli a nakonec jsme kvůli tomu museli překopat harmonogram akce, ale dopadlo to dobře! Náš projev byl inspirovaný dialogy ve hře Čekání na Godota a pokud jsem na něco fakt hrdá, je to právě scénář naší slavnostní řeči (protože to bylo správným způsobem divný, ne že bych si myslela, že to bylo dokonalý).

Dokonce jsem se během slavnostní řeči stihla pohrabat ve vlasech.

Výstupy z komfortní zóny. Poprvé jsem se ze své komfortní zóny, sestávající z jazykových a společenskovědních záležitostí, dostala v dubnu. Bylo to téměř omylem - soutěžní tým z naší školy postoupil do celostátního kola Turnaje mladých fyziků, a jeden ze členů týmu už nechtěl pokračovat dál, a jelikož se celostátní kolo odehrávalo v angličtině (protože někdo musel postoupit do kola internacionálního), a nikdo lepší nebyl zrovna po ruce, padl los na mě. Protože "přece umím anglicky, a ten zbytek nějak zvládnu, ne?" Takže jsem byla oficiální součástí týmu mladých fyziků. Smála jsem se tomu, dokud jsem nestála ve velkém sále na gymnáziu v Opavě a nemusela před desítkami fyziků prezentovat experiment, o němž jsem netušila téměř nic. Myslím, že v tu chvíli si mladí fyzikové uvědomili, že mě trochu přecenili. Ale musím říct, že se na mě nikdo nezlobil, když jsem to pokazila, naopak, všichni byli tak hodní, že se mi tomu ani nechtělo věřit, a po třech dnech na téhle soutěži, v níž jsme skončili čtvrtí ze čtyř, jsem se domů vracela v mnohem lepší náladě, než s jakou jsem odjížděla. Vlastně to byl zlomový bod mé zimní krize a dodneška jsem za tuhle šílenou cestu velice vděčná.

Další výstup z komfortní zóny nastal v červenci, kdy jsem se odhodlala jet na letní kurz programování, který pořádala Stanford University na pražském ČVUT. Původně to byl nápad jednoho mého dobrého kamaráda, ale nemůžu to celé svést na něj, protože to bylo moje rozhodnutí, přímo s cílem udělat něco, z čeho mám trochu strach. A musím říct, že to opravdu bylo deset dní mimo mou komfortní zónu, od ubytování přes samotné programování až po víkendové sportovní aktivity. Nakonec to ale bylo skvělé, a opravdu jsem se naučila základy programování v Javascript (teda aspoň myslím, že to bylo tohle), a nakonec jsem naprogramovala svou vlastní počítačovou hru, která sice nejde moc hrát a obsahuje jednu zásadní chybu, kterou když objevíte, můžete naklikat stovky a stovky bodů - ale je to hra, a vytvořila jsem ji já, a je roztomilá, a k uživatelům mluví zdvořile.

Taky bych ještě možná mohla dodat, že všechny přednášky tohohle kurzu byly v angličtině, že jsme měli hezkého mladého profesora, který četl mou oblíbenou knížku ve španělštině, čímž si mě okamžitě získal, a taky že jsem tam potkala člověka, který mi na pár měsíců osladil život, a pak se to všechno pokazilo, bez čehož bych ale nemohla jít dál a hledět kupředu. Kdybych nejela v létě na programovací kurz, byla bych ochuzena o mnoho důležitých životních lekcí.

Nové začátky. Dříve nebo později to muselo přijít. Jednoho dne jsem si sbalila kufr a pět plátěných tašek, naskládala je tátovi do auta a vylítla z hnízda. Možná bych měla dodat, že tomuto kroku předcházelo stresování s výběrem školy, pak stresování s úředními záležitostmi, jako například s kopií maturitního vysvědčení nebo s výpisem známek za poslední tři roky gymnázia, následovně zápis ke studiu, kvůli němuž jsem musela vstávat ve čtyři ráno a po cestě zpět jsem se ztratila v pralese jihočeských vesnic okolo Písku, pak seznamovák a strachy z koleje, kterou mi přidělí, a pak teprve, unavená a vyděšená, jsem oficiálně zahájila samostatný život a vysokoškolské studium.

Teď už mám za sebou dva měsíce na univerzitě v Českých Budějovicích, za pár dnů mě čeká zkouškové období a až na pár drobných detailů jsem spokojená. O tom, jak těžké byly některé začátky, jsem psala článek v říjnu, a musím říct, že od té doby opadly mé pochybnosti o správném výběru oboru, a aklimatizovala jsem se ve studentské kavárně, kam jdu občas na čokoládu, občas na svařák a někdy dokonce na přednášku o umírání. Naučila jsem se prát prádlo, aniž bych zapomínala do pračky nalít prací prostředek, a jsem schopná vytřít podlahu a dojít si sama nakoupit. Dokonce se už orientuji i v místním nákupním centru, i když občas mi ještě pořád trvá půl hodiny najít schody z prvního patra do přízemí. Ale jak říkám, to jsou detaily.

Začít úplně sama v novém městě je podle mě skvělá zkouška dospělosti. Jako většině momentů sdílených v tomhle článku, ani v tomhle případě nemůžu uvěřit tomu, že to opravdu zvládám. Kdyby mi někdo před rokem řekl, kde budu teď, asi bych mu řekla, že to je velké sci-fi, a že jestli se dalšího roku dožiju, rozhodně neodmaturuji a pak se nedostanu na vysokou školu a zůstanu někde, kde vůbec být nechci. A vidíte, jsem tam, kde chci být, a studuji obor, který mě baví. A osvobodila jsem se od negativních částí své minulosti. A potkala jsem skvělé nové lidi, s nimiž s radostí začínám znova, a s nimiž klidně vydržím třeba sedm hodin v kuse, což bych nikdy nečekala. A hlavně to jde všechno zcela hladce a přirozeně. A to to ze začátku vypadalo jako naprostá katastrofa.

Stejně jako ples, když jsem se vrátila od kadeřníka, maturita, když jsem nestíhala rychle dočíst Máj, a fyzikální soutěž, když jsem si uvědomila, že moc nerozumím fyzice. A všechno to jsou nakonec jedny z nejlepších vzpomínek uplynulého roku.
Letos žádná předsevzetí nemám. Ani plány ani cíle, protože můj aktuální diář po mně už nic takového nechce. Tak uvidíme, kde budu za rok.
Všem, kteří z nějakého důvodu čtou tento poslední odstavec, přeju hezký a úspěšný rok 2019.