10 věcí, které mi dělají radost

Na začátku druhého semestru jsme na jednom španělském konverzačním semináři dostali zadání, ať napíšeme seznam deseti věcí, které nás dělají šťastnými. Mou první reakcí bylo, že něco takového přece nemůžu dát dohromady. Většina mého okolí mě zná jako osobu, která nejen že vidí sklenici vždycky poloprázdnou, ale obvykle ještě omylem drcne do stolu a vylije i ten zbytek. A já se tak znám vlastně taky. Tak jsem se chvíli rozhlížela po učebně, přemýšlela o tom, jak po cestě domů zase zmoknu, a když jsem se pak zoufale pustila do díla, překvapivě ze mě ty věci, které mi dělají radost, takřka lítaly jedna za druhou.

Divila jsem se tomu o chvíli později, když jsme si pak naše seznamy četli nahlas, a divím se tomu ještě teď. Od tohohle semináře uběhlo už mnoho týdnů a během té doby se toho stalo tolik. Například jsem bez vysvětlení odešla ze školy a ani nestihla poděkovat suplujícímu profesorovi, který mi tenhle úkol zadal, za velice podnětný a oči otevírající vstup do mého života. Myslím, že pokud mi něco z toho semestru a dvou týdnů, které jsem strávila v Budějovicích, zůstane v hlavě napořád, bude to má teorie, že když zderivuješ kopeček, je z něho svah, a pak právě tenhle jednoduchý, ale nepochybně velice duchaplný úkol z konverzačního semináře.

Během toho podivného, bezcílného mezidobí jsem téměř nepřetržitě přemýšlela o světě a o životě, a jediná dobrá věc, která z toho vzešla, byl nápad převést tento seznam ze semináře do článku. Možná je to až příliš osobní a sentimentální, divné a zmatené, ale i takové věci jsou občas potřeba, zvlášť pokud máte v životě až moc velký pořádek.
Následujících deset položek, které mě dělají šťastnou, rozhodně nejsou jedinými věcmi, které mám ráda. Vyjmenovala bych jich ještě mnohem víc, od desítek po stovky (nebo tisíce - u výčtů věcí totiž velice záleží na konkrétnosti pojmů). A nemám je ani seřazené podle důležitosti, pořád je to jenom úkol ze školy. Ale možná se v něčem shodneme.

Nebe - mám na mysli to nebe, které člověk vidí, když obrátí pohled vzhůru, není-li zrovna v místnosti. Nemyslím to nijak metaforicky, protože bych řekla, že po smrti nepůjdu do nebe, ale do země (nicméně respektuji, že to někdo může mít jinak). Mám ráda nebe, protože se na něm dá vidět plno zajímavých věcí, třeba neidentifikovatelné létající objekty, nebo letadla, která se mi líbí jen pokud v nich zrovna nemusím sedět. 
Taky se mi líbí, že je nebe náladové, a je to na něm dobře vidět, stejně jako na mně. Třeba dneska se nebe dost špatně vyspalo, je čistě bílé, neustále z něj prší a zakrylo dokonce i Ještěd, ale zítra dost možná bude zase naprosto okouzlující. A taky se mi líbí, že nebe je všude, úplně všude, v jakékoliv části světa, a všichni v podstatě koukáme na jedno a to samé nebe, a tím se můžete uklidňovat, když si říkáte, že jste od někoho nedosažitelně daleko.
(Tenhle bod jsem mohla pojmenovat obloha, ale pak by to mohlo vyznít jako zeleninová obloha, a tu fakt nesnáším, pokud to není salát coleslaw.)

Poezie - skládání slov do estetických útvarů bylo mou velkou zálibou už v době, kdy jsem psala zrcadlově obrácená písmenka, i když to tenkrát za moc nestálo. Za moc moje psaní nestálo hodně dlouho a občas objektivně usoudím, že je to hrozný i dneska, ale písmenka už aspoň píšu správně. Každopádně, poezie je téma, o němž zvládám mluvit hodně dlouho. Jak se správně píše? Jak se správně čte? Do jaké míry je subjektivní? (Osobně zastávám názor, že pouze po stránce obsahu, ale plno lidí nesouhlasí, takže možná je subjektivní i odpověď na tuto otázku.)

Básně jsem začala seriózně číst jednoho květnového dne, když jsem byla v tercii a zrovna jsme se fotili a během školního fotícího shonu vznikl tak dlouhý časový prostoj, že jsem stihla přečíst celou poetickou část Čítanky pro 8. ročník základní školy. Pak jsem ukradla babičce z knihovny básnickou antologii z dob normalizace a zamilovala se do textů Jiřího Wolkera, a toto osudové okouzlení mi nakonec pomohlo odmaturovat, protože jsem jeho básně rozebírala v maturitní práci.

Momentálně toho, co se týče poezie, moc nedělám. Má poslední báseň je o rozervané duši a trolejbusu. A občas se rozčiluji nad tím, co všechno je poezií opěvovanou na instagramu, ale to je prostě pokrok doby a nedá se s tím nic dělat. Třeba jsem jen poetický snob. Ale i tak mi básně dělají radost.

Zajímavé domy - tím myslím úplně cokoliv, co mě zaujme. Nemusí to být architektonický div světa, stačí klidně i růžový socialistický kvádr, když mi padne do oka. Nebo zapadlá pražská nádraží v polovičním rozkladu. Nebo Sagrada Familia. Jednou mě napadlo, že bych se v katedrále Sagrada Familia chtěla vdávat, a pak mi došlo, že obě části tohoto požadavku jsou v mém případě nejspíš dost nereálné. (Ale kdyby náhodou, mám ještě dost času na to, abych si na to vdávání někoho našla, protože tahle katedrála bude ještě celkem dlouho rozestavěná.) Taky se mi líbí synagogy, i když jsem jich zatím moc nenavštívila. A gotické chrámy, ale o tom jsem vám už psala. A secese. Třeba Jablonec nad Nisou je plný zajímavých, tak trochu secesních domů, stačí vyjít z terminálu tramvaje.

Jazyky - odvždycky mě fascinuje lingvistická rozmanitost světa. Stejně tak mě do jisté míry uklidňuje fakt, že si někdy rodilí mluvčí stejného jazyka rozumí mnohem méně než lidi, co spolu mluví lámanou angličtinou. A abych se nemusela se světem bavit lámanou angličtinou, rozhodla jsem se naučit co nejvíc jazyků, které na světě existují. Nebo aspoň jejich komunikační základ. Je to zábava. Hned vám to otevře celý svět - pokud tedy ignorujete fakt, že se téměř všechno dá dneska najít v angličtině.

V minulém článku jsem zmínila, jak moc se mi líbí rumunština. Mimo angličtiny a španělštiny, které jsou hlavním fokusem mých vysokoškolských studií, se tak trochu orientuji v latině, ruštině, portugalštině a norštině - bokmal. Myslím tak trochu, jako že kdybych se musela domluvit třeba v obchodě nebo v hotelu, tak bych to nějak zvládla - ne že bych dovedla třeba číst v originále nebo tak.  Obzvlášť tu latinu bych ráda někdy vyzkoušela. A nechcete mě někdo učit hebrejsky?

(Tip na konec: Když se někdy octnete na seznamovací akci, kde po vás budou chtít, abyste se představili a řekli, co máte rádi, nikdy neříkejte "Ahoj, jmenuju se Terka a mám ráda cizí jazyky". Budou to na vás chtít testovat a těch blbých poznámek se už nezbavíte.)

Psi, kteří vypadají jako klobásky - dobře, tenhle bod jsem do svého seznamu zařadila, protože jsem tam chtěla mít jezevčíky, ale nevěděla jsem, jak se španělsky řekne jezevčík. Klobásky moc nemusím, ale jezevčíci jsou skvělí. Je to jediné psí plemeno, s nímž si aspoň trochu rozumím. Povahově se mi vždycky zdáli tak nějak tvrdohlavější a víc jako kočky. Když jsem byla malá, jezdili jsme na jihočeský venkov za babiččinou sestrou, a ta měla jezevčíka jménem Anuška, a Anuška byla první zvíře, s nímž jsem se kdy setkala. Doteď ji mám ze všech psů nejradši, i když se se mnou nikdy moc nebavila (protože ona byla dlouhosrstý trpasličí jezevčík, kdežto já jen nějaké malé upatlané děcko).

Oceán - oceán mám ráda, protože je to takové pozemské nebe. A na rozdíl od nebe je mnohem větší pravděpodobnost, že v něm po smrti skončím. A umíte si představit, kolik věcí, které jsme ještě nikdy neviděli, oceán obsahuje? Určitě by se tam našly mořské panny, a možná i obrácené mořské panny.

Čaj - čaj patří mezi mé oblíbené věci od doby, kdy jsem se naučila sama ovládat varnou konvici, a kdy jsem zjistila, že existuje i jiný čaj než ten kyselý červený, co se prostě nedá vypít, ať se snažím sebevíc. Od té doby vypiju denně aspoň dva hrnky neslazeného silného zeleného čaje, a z nepochopitelného důvodu mi to dělá radost. Možná jsem si prostě vybudovala závislost na alkaloidech. Rozhodně nejsem čajová odbornice a příprava sypaného čaje je pro mě nadlidský úkol, takže povětšinou prostě piju ten sáčkový.

A když se čas od času ocitnu v čajovně a objednám si něco, co zní jako téměř kompletní haiku (posledně to byla Oblaka a mlha ze Zelených hor), obvykle vůbec nevím, co s tím čajovým kompletem mám dělat. Připomíná mi to proces skládání klarinetu, akorát do toho se nemusela lít horká voda.

Kočky - možná budete namítat, že kočka (stejně jako klobáskový pes) je přece zvíře, a ne věc, ale Descartes říkal, že zvířata jsou vlastně věci, a ačkoliv se to z dnešního pohledu zdá velice nehumánní, aspoň mám výmluvu, proč jsem do tohoto seznamu zařadila i zvířata.

Kočky jsem milovala odmalička. Když jsem byla malinká, nosila jsem takové kapsáčové kalhoty a když měla teta, respektive její kočka, koťata, dostala jsem do každé kapsy jedno a chodila tak po dvoře. (Samozřejmě tam nebyla moc dlouho, žádný strach.) Taky jsem si oblíbila její starou kočku Ramónu, a navzdory tomu, že byla opelichaná a myslím, že ke konci i trochu bezzubá, jsem tvrdila, že je to nejkrásnější kočka na světě. Je to jedna z často vyprávěných rodinných historek, a na rozdíl od příběhů o tom, jak jsem někdy někde upadla, mi ani nevadí ji poslouchat.

Tenkrát se mi líbilo, že jsou kočky roztomilé a chlupaté, časem mě začaly fascinovat i jiné kočičí záležitosti - hlavně to, že jsou samostatné, hrdé a nedají se vycvičit (nebo alespoň ne moc snadno). Nebo jak si občas lehnou na vyvýšené místo a spustí přední packy dolů a mávají jimi ve vzduchu.

Stromořadí - nejsem moc člověk do lesa. Možná je to ostuda, ale mnohem radši se procházím po městech. A stromořadí mám ráda, protože je to takový malý přijatelný kousek lesa v civilizované oblasti. Odvždycky jsem si alejí všímala a vnímala je jako přátelské prostředí. Líbí se mi, jak stromy lemují nebe, a jak se mění během roku, a jak se během roku měním já, když tou alejí procházím. Když jsem bydlela na jednom mírně depresivním sídlišti, chodila jsem do školy velkou alejí topolů, a pak jsem se tam po letech vrátila jen tak na procházku a viděla, že tu alej pokáceli. Dost mě to zasáhlo.

Jednou jsem projížděla hodně dlouhým stromořadím a napadlo mě, že takhle nějak vypadá nekonečno. Už to bude přibližně pět let, ale vždycky je mi na chvilku líp, když si na tohle vzpomenu.

Rodina a přátelé - tento bod už neukecám ani na Descarta. Všichni mí přátelé i rodinní příslušníci jsou lidé. Nicméně nemůžu je na tento seznam nezařadit, protože bez lidí, kteří mě obklopují, nebo kteří se nechávají obklopovat mnou, by mi asi nedělalo radost nic z těch zbylých bodů.

Moje rodina je malá, protože tak to prostě vyšlo a jinak to už nebude. To nic nemění na tom, že se máme rádi a navzájem bychom se pro sebe rozkrájeli, i když jsme to zatím neudělali a doufám, že ani nikdy neuděláme. 

Má skupinka přátel není o moc větší a vlastně to není ani souvislá skupina, spíš prostě lidi, s nimiž si mám co říct a kteří při mně stojí, i když dělám divné věci, nudně a zdlouhavě mluvím o sobě nebo jim píšu až moc zpráv, když mají zkouškové. Teda doufám, že jsem si v poslední době žádné přátele neodradila. Mám lidi ráda, mnohem radši, než co jsem si myslela dřív. Nevydržím být moc dlouho sama a v krizových obdobích - přesně takových, jakým jsem si prošla letos na jaře - je potřebuji ještě víc než kdy jindy. A jsem ráda za všechny kamarády, které jsem kdy měla, i když je teď třeba už nemám. Každý člověk v mém životě mi něco přinesl, byť třeba jen bolesti hlavy.

----------------------------------

Na konec dnešního článku rozhodně nemám v plánu vás nutit, abyste mi do komentářů vypracovali vlastní seznam deseti věcí. Nechci z toho dělat ani oficiální tag kolující z blogu na blog - takové věci už mám dávno za sebou. A nebudu přihazovat ani žádné chytré myšlenky a fráze, těch je na internetu až moc (pokud nějaké potřebujete, ponořte se do zmiňované poetické sféry instagramu). Vlastně po vás nechci vůbec nic, co se týče tohoto článku. Jen nezapomínejte dodržovat pitný režim, a pokud pracujete s dětmi, které se vám smějí, že s nimi pracujete, hlavně je nemlaťte tou stěrkou na vodu, kterou právě držíte v ruce! Zhluboka dýchejte a, jak před chvílí řekl jeden můj dobrý kamarád, myslete na výplatu, i když to třeba jde proti vaší životní filozofii.

T. (a její týdenní kreslící projekt)