Poznatky ze života mimo vysokou školu

Pokud tento blog už chvíli čtete, možná si vzpomínáte, že v únoru jsem psala článek o svých poznatcích z vysoké školy. Dalo by se říct, že právě tento únor byl na dlouhou dobu posledním spokojeným obdobím mého života. O tom, co se dělo pak, jsem nikdy nic pořádného nenapsala. Ono se totiž o věcech špatně píše, když jsou pořád v řešení - zvlášť když ta věc v řešení je váš život. Ovšem krutou pravdou je, že věci nebudou nikdy všechny dočista vyřešené, jen občas dávají větší smysl než jindy, a jelikož momentálně to všechno celkem smysl dává, a taky protože právě začíná léto, což lze být chápáno jako nová kapitola, rozhodla jsem se konečně sepsat detailní soubor toho, co se dělo během jara.

Stín mě a cedule, okolo které jsem chodila na nákup.

Následující řádky věnuji v první řadě všem, kteří se mě během uplynulých měsíců ptali na školu a dostali smutnou, naštvanou, příliš stručnou nebo dokonce žádnou odpověď. Pak také všem, co si myslí, že školní selhání je úplně největší katastrofa na světě - protože mezi takové jsem donedávna taky patřila. A nakonec prostě každému, kdo si v životě kdy prošel těžkým obdobím, ať už se z něho vyhrabal, anebo ještě ne.

Všechno to začalo v první březnový víkend. To jsem byla navštívit babičku v Písku. Dělaly jsme to, co vždy - došly si na tofu kostky v curry omáčce do indické restaurace a pak jsme prostě probíraly život. To, jak pitomě si přijdu s nově ostříhanýma vlasama, to, jak se se mnou teď vlastně nikdo nebaví, protože zrovna nikdo nepotřebuje výpisky, to, jak jsem proti sobě poštvala chlapce, se kterými jsem nechtěla nic mít, a tak podobně. V neděli odpoledne jsem nasedla na autobus do Budějovic a k večeru dorazila na kolej. Byl to úplně normální večer, až na to, že mě trochu bolelo v krku, ale nic hroznýho, dokonce jsem si uvařila šalvějový čaj a šla cvičit, že to nějak rozhýbu.

Pak jsem si šla lehnout a tahle sotva znatelná bolest pomalu přerostla v hrůzu, kterou jsem nemohla zaspat. Pokud vás ještě nikdy bolest v krku nebudila ze spaní, buďte šťastní. Já to už párkrát předtím zažila, ale to jsem pokaždé byla doma, celkem klidná a dařilo se mi to přeléčit šalvějovým čajem. Tentokrát jsem ale byla sama v cizím městě, bez mamky, která by mi v krizové situaci mohla udělat svůj speciální čaj s citrónem a medem, a tak jsem zpanikařila. V ten moment začalo moje měsíční obíhání doktorů.

Dospělost je pro mě od chvíle, co jsem dle zákona dospělá, ještě větší záhadou než kdy předtím. Popravdě jsem si dosud nikdy nepřipadala dospělá. A už vůbec ne ve chvíli, kdy jsem se musela odhodlat jít hledat kolejního doktora, protože během prvního semestru jsem si nebyla v Budějovicích schopná najít žádného ošetřujícího lékaře. Ačkoliv jsem ordinaci měla vyhledanou v mapách, stejně jsem ji nemohla najít, takže jsem se musela ptát nějaké náhodné paní, co zrovna procházela okolo přírodovědné fakulty. V čekárně jsem strávila asi půl hodiny. Byla to zapáchající místnost plná ukašlaných lidí. Do té doby jsem chodila k dětské doktorce a ta měla čekárnu plnou lega a obrázků, takže tahle drsná skutečnost mě doslova i metaforicky usadila. Pan doktor se se mnou v ordinaci moc nepatlal, strávila jsem tam asi pět minut i se založením provizorního spisu, napsal mi omluvenku do školy a řekl, že to musím vyležet. Tady to ale bohužel neskončilo.

Po dvou dnech jsem byla zpátky, protože mi zalehlo ucho - což zní celkem v klidu a neškodně, dokud nemáte zalehlé ucho sami. Pamatuju si jen, jak jsem seděla v čekárně a všechno, co se tam šustlo, jsem slyšela dvakrát, jednou tím zdravým uchem, a pak o zlomek vteřiny později tím druhým. To samo o sobě je dost psycho, a teď si představte, že jdete po ulici a máte pocit, že půlka vaší hlavy je plná vody. Navíc to dost zhoršilo mé problémy s udržováním rovnováhy, které jsou nic moc i když jsem zdravá. A nejhorší na tom bylo to vědomí, že jsem na to sama a že meškám školu. Předtím, co jsem podruhé šla ke kolejnímu doktorovi, mě tak bolelo v krku, že jsem si musela vzít ibalgin, ale pak jsem na to zapomněla a tak mi doktor předepsal jen slabší antibiotika na zánět středního ucha.

Brala jsem je asi osm dní. To už byl asi desátý březen a já začínala upadat do zoufalství. Těžko se to popisuje lidem, kteří nejsou já, a kteří nejsou tak úzkostliví jako já. Když jsem byla malá, byla jsem nemocná tak často, že jsem kvůli tomu nemohla chodit do školky, a ještě v první a druhé třídě jsem měla každý rok téměř půlroční absence. Nikdy mi nebylo nic smrtelně vážného, jen to bylo často, a ačkoliv by mě to možná bývalo mělo vůči všem budoucím nemocím zocelit, stal se opak, a já jsem teď z každého sebemenšího problému vyděšená, a tohle bylo s mým iracionálním děsem vážně hrozné. Po týdnu s antibiotiky se mi udělalo líp, až na to ucho. Už jsem se začínala smiřovat s tím, že půlka hlavy pod vodou bude můj setrvalý stav, ale stejně jsem ještě podnikla výpravu na polikliniku na ORL, kam mě poslal kolejní doktor v případě, že by se to nezlepšovalo. To byla taky hrůza, protože na poliklinikách očividně neberou pacienty, které tam vidí poprvé a kteří se ani neobjednali. Musela jsem vypadat hodně zbědovaně a hodně tu doktorku prosit, aby mě vůbec nechala vejít do ordinace. (V tu chvíli mi nějaký můj strach z mluvení na cizí lidi byl úplně jedno.) Nakonec mě ale uklidnila, že jsem v pořádku, a že to určitě přejde. Tak jsem si říkala, že má určitě pravdu, a že to teda už nebudu řešit. Co jiného jsem taky měla dělat.

Zbývaly mi asi dva dny antibiotik, a to už jsem se rozhodla vrátit se do školy, protože jsem měla pocit, že by to bylo příhodné. Ostatně, proto jsem tam byla, abych tam chodila do školy. Navíc ke mně celý obor choval tak chladné vztahy, že mi nikdo nebyl schopen poslat výpisky, a tak by každý další sick day byl, řekněme, hřebík do rakve (tohle všechno bylo ve stručnosti kvůli tomu, že jsem se rozhodla přestat se bavit s jednou kamarádkou, a protože nás v oboru bylo jen sedm, nějak se to rozneslo a tak jsem se nevědomky asi přestala bavit se všemi). Ještě pořád jsem na půlku hlavy neslyšela, což mi dost komplikovalo přednášky a semináře. Pamatuju si, že jsem seděla na Dějinách románských zemí a spolužák mi něco říkal a já dodneška nevím, co to bylo, protože byl na špatné straně.

Po dobrání antibiotik mi začalo být celkem dobře, pár dnů jsem dokonce měla pocit, že jsem se vyléčila, že se můžu hýbat, došla jsem si na nákup, uklidila pokoj a společnou předsíň, dokonce jsem vyprala plnou tašku prádla, k čemuž se pojí zábavná historka o tom, jak mi náhodný chlapec ze speed datingu zapínal pračku, protože měla divné čudlíky a já nevěděla, jak na to, ale chlapec mě nezachránil, protože mi to prádlo nechal prát na 90 stupňů. To je ovšem jediná zábavná historka tohoto období. Doufám, že se vám líbila.

Nevím, jak dlouho jsem ještě chodila do školy, ale déle než týden to nebylo. Moje poslední hodina byla čtvrteční španělská analýza textu, seminář se suplujícím profesorem, který nám vždycky zadával skvělé kreativní úkoly a já z toho byla nadšená, a dovoluji si tvrdit, že jemu se moje nápady taky líbily, protože mi to jednou řekl. Tentokrát jsme měli ve dvojicích vymýšlet volební program nejhorší politické strany na světě, a na mě do dvojice vyšel jeden kluk z ekonomky, který mi na každý můj nápad říkal, že "to přece ne" a "tohle nejde, to je blbost" a mě trošku štvalo, že nechápe, že jsem surrealista. Každopádně jsem netušila, že tohle je moje poslední hodina, když jsem tam seděla. Vlastně mě v tu chvíli ani nenapadlo, že se něco takového může stát.

Ale toho večera mě začalo bolet v krku ještě víc než úplně na začátku, ráno jsem se vrátila ke kolejnímu doktorovi, tak trochu s tím, že mě třeba uklidní, že to nic není, po pár chvílích nepříjemného šťourání v krku mi bylo řečeno, že mám asi angínu, ale možná je to mononukleóza, a že mám teda vybrat dvě krabice silných antibiotik (něčeho, co se bere místo penicilinu, protože na ten mám alergii), a přijít si po víkendu, aby mi řekli, co přesně mi je. A jak jsem tak šla z té lékárny, s antibiotiky, bolavým krkem, vidinou dalších promeškaných dnů a podezřením na mononukleózu, ačkoliv jsem se s nikým nelíbala, začala jsem upadat do tichého šílenství. A tohle tiché šílenství nakonec přímo nasměrovalo moje následující kroky.

Toho večera jsem se na koleji zhroutila. Lepší výraz pro to nemám, ale bylo to, jako by na mě padaly všechny čtyři stěny, strop, a všechno, co ze mě zbylo, se extrémním tempem rozpadalo. Nebyla to panická ataka, spíš prostě záchvat zoufalství. Nedovedu to popsat, ale dost to souviselo s tím, že jsem na čtyřpokojové buňce byla sama, že jsem neměla s kým promluvit, od koho se nechat uklidnit. Samozřejmě to také mělo co dělat s tou skutečností, že jsem odvždycky přehnaně hysterická. Že jsem zameškala nejmíň osm hodin ekonomie, se kterou ve skutečnosti nechci mít nic společného, že bych správně měla psát seminární práci, že se mi přímo za zády rozhořelo plno dalších termínů, o nichž se dozvídám jen skrz e-learningový portál a vlastně k nim nemám žádné detaily, že mě bolí v krku a že jsem se na internetu dočetla, že angína se může vracet pořád dokola, zvlášť když ji nemůžete zlikvidovat penicilinem. Že jsem měla chvíli pocit, že jsem v pořádku a můžu se vrátit do běžného života, ale pak se ukázalo, že v pořádku nejsem, a už se to táhne skoro tři týdny a vůbec to není žádná sranda, dokonce ani číst mě už nebaví, když to nemůžu prokládat sociálním životem (ten jsem si ale taky vlastním přičiněním zlikvidovala).

Prostě se na mě zhroutily všechny špatné myšlenky a katastrofické scénáře, jaké si vůbec můžete přestavit, a ve výsledku jsem se rozhodla, že končím, protože prostě musím pryč, a že už se nikdy znova nevrátím. Volala jsem s babičkou, která mi na základě tónu mého hlasu málem volala sanitku, a nakonec mě v mém přesvědčení utvrdila a další den se mnou dojela až do Prahy. Cestovala jsem se šesti krabičkami léků, které jsem do sebe musela v hodinových intervalech cpát, abych neměla pocit, že sebou na dalším kroku seknu, a nakonec to vyšlo a já se po měsíci a půl konečně zase vrátila domů.

Trvalo to ještě přibližně deset dní, než jsem dobrala antibiotika, a do té doby jsem se nezabývala tím, co bude, protože jsem na to neměla kapacitu. V mezičase jsem se asi po osmi pokusech dovolala do kolejní ordinace a zjistila, že mi v odběrech žádnou mononukleózu nenašli. Pak jsem si začala hledat školy, kam bych mohla jít, pokud se opravdu rozhodnu odejít z Budějovic. Pořád jsem nevěděla, jestli jsem nebo nejsem rozhodnutá, protože toho večera, co jsem odjela, jsem byla poněkud impulzivně naladěná, a tak ačkoliv jsem se prakticky vzato rozhodla, nebyla jsem si jistá, jestli mám to rozhodnutí brát vážně. V podstatě jsem vůbec nevěděla, co se mnou bude, a nejhorší bylo, že to záviselo jen na mně. Nemohla jsem na nikoho svalovat tíhu rozhodování, protože jsem dospělá a vysoká škola je dospělácká věc a doma mě nikdy nikdo do ničeho nenutil. Chtěla jsem si podat přihlášku na pedagogickou fakultu v Praze, ale tam měli už měsíc přihlášky uzavřené, tak jsem si tu přihlášku podala k nám do Liberce.

Rozhodnutí odejít z Budějovic za mě nakonec nevědomky učinilo studijní oddělení, protože mi napsali, že jsem si nevyzvedla index, a že pokud si ho nevyzvednu do 5. dubna, budou mě muset vyhodit. Tak jsem jim napsala, že stejně budu ukončovat studium. K tomuto definitivnímu rozhodnutí mě popravdě trochu přiměl ten stupidní systém s indexem (a taky notná dávka znechucení z představy, že se vrátím, i když jsem už měla nakročeno odejít - dá se to pochopit?). A bála jsem se, že budu litovat, když jsem psala oznámení o ukončení studia. Říkala jsem si, že možná dělám blbost, protože na Technickou univerzitu mě nemusí vzít a vzhledem k tomu, že neumím nic moc dělat, můžu klidně skončit jako nezaměstnaná troska.

S vědomím, že si možná kazím život, ale že jsem se rozhodla a teď není cesty zpět, jsem na začátku dubna odjela odevzdat na studijní oznámení o ukončení studia a odstěhovat věci z koleje. Stěhování bylo super zážitek, protože jsem zjistila například to, že za semestr jsem nastřádala nejmíň patnáct krabic zdravotních čajů, a že se mi za měsíc nepřítomnosti v lednici zkazila jarní cibulka. Poslední noc byla úplně nejděsivější, protože se mi nechtěl vypnout větrák na záchodě a větral asi hodinu v kuse, a nakonec se mi z okna utrhla žaluzie, a jelikož jsem měla okna na východ, ráno se v pokoji nedalo vůbec fungovat a málem jsem vzplanula. To ještě posílilo mou motivaci napořád vypadnout a nikdy se nevrátit. I když musím uznat, že kolej byla asi ta nejlepší část mého vysokoškolského pobytu, za celou dobu jsem si neměla vůbec na co stěžovat, a to se, pokud vím, na kolejích moc často nestává, aby se tam dalo v pohodě žít a nebyl tam ani jeden šváb.

To by byla šílená historie mého odchodu z vysoké školy. To, co se dělo pak, je už takové chaotická změť všeho možného, ale dnešní článek by nebyl kompletní, aniž bych to aspoň trošku shrnula. Vlastně tohle je asi ta část, kde jsem přišla k těm nejdůležitějším poznatkům, protože právě tady začal ten život bez vysoké školy. Ale pokusím se to už moc neprotahovat, aby tento článek vůbec někdo dočetl.

Úplně nejdřív jsem se šla zapsat na úřad práce. Vůbec jsem nevěděla, co mě tam čeká, ale nakonec to nebylo tak hrozné, musíte tam jen vyplnit formulář a sejít se s paní, která vám přidělí další paní, se kterou se pak sejdete ještě jindy. A všechny ty paní, na které jsem na tomhle úřadě narazila, byly moc milé, a nechaly si vysvětlit mou situaci, takže jsem se vůbec neměla důvod cítit blbě kvůli tomu, že je mi 19 a už jsem na pracáku (protože když se to řekne takhle, zní to dost zoufale).
Potom jsem jela do Švýcarska. Švýcarsko bylo super, až na to, že dle Frankfurtské tabulky bychom měli nárok na slevu ve výši sto pěti procent (kdyby na našem ubytování bylo tolik záchodů jako švábů, možná bychom se s tou cestovkou hádat nechtěli). Během těchto pěti dnů jsem se vyhrabala z nejhoršího, sdělila informaci o svém současném životním stavu pár nejbližším lidem ve svém okolí, a hlavně jsem byla mezi lidmi, což obvykle potřebuji k tomu, abych se trochu nabila energií. Taky jsem viděla CERN a plno ovcí, ale to není předmětem dnešního vyprávění.

Po návratu domů jsem si začala hledat práci přes všechny možné internetové portály. Trvalo mi to dlouho, protože jsem se snažila napsat co nejlepší curriculum vitae a zařadit do něj všechny soutěže, kterých jsem se kdy účastnila, přičemž jsem zjistila, že jich bylo mnohem víc, než co si pamatuji. Věděla jsem, že musím začít pracovat, jinak se zblázním, ale zároveň jsem nevěděla, jak se vlastně práce shání, takže jsem z toho byla dost zmatená. Nakonec jsem absolvovala dva pracovní pohovory, z nichž jeden vyšel a jeden ne, ale do práce jsem nastoupila až na začátku června a do té doby zbývalo ještě pořád hodně času.

Během této časové bubliny jsem se snažila všemožně se zabavit, a pokud možno aspoň trochu produktivně. Hodně jsem utírala prach, to mě bavilo, a u toho jsem poslouchala, jak se lidé hádají ve starých dílech Máte slovo. Taky jsem četla, ale popravdě mám teď už několik měsíců čtecí krizi, a trvá mi hrozně dlouho prokousat se jakoukoliv knihou - trochu se za to stydím. Chodila jsem běhat na cyklostezku, protože ještě nebylo takové hrozné vedro a celkem se to dalo zvládat. Taky jsem se nárazově snažila dát dohromady všechny svoje básničky a udělat z nich sbírku, ale ještě pořád to není hotové a něco mi říká, že asi nikdy nebude. Když měli mí přátelé čas, scházela jsem se s nimi, za což jsem ráda, protože jak už jsem několikrát zmiňovala, k životu potřebuju lidi. Jela jsem například na veletrh Svět knihy se Šárkou, nebo jsme si s Evčou zašly na veganský kebab, když byl v jeden státní svátek ve slevě. Konkrétně na tyhle dvě věci vzpomínám jako na velké světlé body období, kdy jsem se cítila ztraceně. Pak přišly maturity, a na ty jsem se šla taky podívat, i když jen na jeden den, a pak už byl červen a začala jsem chodit do své první pořádné práce.
Práce, to je zas na jiné dlouhé povídání. Je to práce o něco méně intelektuální a o něco více vytírací, než jsem původně chtěla, a taky musím nosit zářivě modré triko, a to se mi vůbec nelíbí, protože pokud mi něco nesluší, je to modrá barva. Ale jsem ráda, že něco dělám, a že to není žádná úplná hrůza. Aspoň teď umím umývat zrcadla, a taky mi konečně došlo, proč se na Zemi střídají čtyři roční období.

Mé životní naladění podstatně vylepšila zpráva o tom, že jsem přijatá na školu, a že to je tentokrát něco, co má reálnou perspektivu. V říjnu nastupuji na pedagogickou fakultu, obor učitelství angličtiny a španělštiny, bydlet si budu (aspoň prozatím) v klidu doma, a už se ke mně dokonce dostalo, že se se mnou v horizontu pár let počítá jako s učitelkou, což mě na jednu stranu těší a na stranu druhou trošku děsí. Mluvit o tom, co bude, jestli dokončím bakalářský stupeň, se mi zdá zatím trochu moc teoretické, ale kdybych chtěla, můžu pokračovat na hispanistiku do Prahy, takže moje sny stát se překladatelkou nejsou tak úplně ztracené. Ani nejde popsat, jak moc se těším, až zase začnu chodit do školy, učit se, psát eseje a dělat zkoušky, i když to může znít trochu zvráceně pro vás, kteří právě zkoušky děláte. A do té doby mě snad čeká hezké léto. Trochu pracovní, ale aspoň snad budu mít za co vycestovat. Ale to už je jiná kapitola. Tohle by bylo k mým poznatkům ze života mimo vysokou školu prozatím všechno, a doufám, že příště už vám napíšu o nějaké cestě nebo o tom, jaké to je studovat učitelství. Ale kdoví, co život přinese. Raději nebudu nic slibovat.

Chybí mi Budějovice? Jak se to vezme. Na to období, které jsem strávila v tomhle městě, vzpomínám jako na takový podivný izolovaný čas, úplně jiný než to, co jsem zažívala předtím, a to, co zažívám poté, co jsem se vrátila. V prvním semestru jsem byla nadšená z toho, že začínám nový život na místě, kde mě nikdo nezná, a patřičně jsem si to užívala, než jsem spadla do té samé role, jakou jsem měla v tom předchozím životě, protože jinak to očividně neumím.
V Budějovicích jsem se osamostatnila, prošla první rozchodovou krizí v životě, začala dělat šílené věci, k nimž bych se nikdy neodvážila, kdybych zůstala doma - například jsem si stáhla tinder nebo se přihlásila na speed dating. Kdybych těmito věcmi neprošla a rovnou zůstala doma, rozhodně bych na tom dneska nebyla tak, jak na tom jsem. Naučila jsem se oslovovat neznámé lidi ve všech možných i nemožných souvislostech. Naučila jsem se platit kartou a nakupovat a orientovat se v naprosto novém prostředí a vytírat podlahu a budit se, aniž by mi na dveře musela klepat mamka, a přežívat třeba dva měsíce, aniž bych jela domů, protože častěji se to prostě nedalo. Naučila jsem se taky chodit sama na večerní přednášky ve studentském klubu, a to je velký pokrok, protože předtím bych nikdy nikam jen tak sama nešla. Všechny tyhle věci, o kterých píšu, že jsem se je naučila, ale umím i teď a můžu je využívat i když jsem se vrátila domů, což znamená, že dokážu fungovat jako dospělá osoba, a to je dobře. Vždyť je mi skoro dvacet.
Chybí mi dlouhá cesta od koleje do centra města, díky níž jsem měla každý den nejmíň dvanáct tisíc kroků. Chybí mi koně, které jsem měla přímo pod okny. Chybí mi kampus - tak trochu. Bylo to tam opravdu hezké. Chvílemi si říkám, že mi chybí moje samostatnost, ale ve skutečnosti mě ani doma nikdo moc nehlídá a samostatná jsem pořád. Občas mi chybí ten skvělý pocit vrátit se po dlouhé době domů. Chybí mi možnost jít si každý večer sednout do studentské kavárny a během zkouškového tam pít bezedný čaj. Taky mi chybí International Students Club a lidi, které jsem díky němu poznala (třeba slečna Nina, spřízněná angličtinářská a umělecká duše). Rozhodně nevzpomínám na Budějovice ve zlém, a doufám, že si tam ještě někdy udělám výlet. Třeba o Vánocích - to je v Budějovicích vážně krásně.

Takže, abych to shrnula:

• někdy se vyplatí poslouchat vlastní impulzivní rozhodnutí, protože to je možná náznak toho, jak by věci měly být - ale je těžko říct, kdy přesně. 
• Když vás setrvale rozčiluje vás studijní obor, možná by stálo zato popřemýšlet nad tím, jestli ho nezměnit, dokud ještě není pozdě - holt občas je lepší nepřesvědčovat se, že si zvyknete. 
• Odcházet z vysoké školy není nic příjemného, protože se v podstatě vzdáváte uprostřed boje, a pak obcházíte menzu a knihovnu a kolej s formulářem o rozvázání poměru a všichni na vás koukají a říkají si, co to sakra je, a nakonec vás stejně ještě o tři měsíce popohání ze zahraničních vztahů, že jste to měli oznámit ještě tam, a že jste teda fakt jako hrozní. Ve skutečnosti se ale boje nevzdáváte, jen se přesouváte z fronty na frontu - na to buďte případně připraveni.
• Hledání práce je jako hledání čehokoliv jiného - buď nenajdete, anebo najdete, případně najdete a zjistíte, že to není to, co jste hledali, ale to už je moc pozdě a vy zametáte písek v podzemní jeskyni vědeckého centra. 
• Úřad práce vás může zpočátku vyděsit, ale když se budete usmívat a tvářit se mile, nikdo vám tam hlavu neukousne, dokonce ani sekuriťák, který se tváří, jako že by možná i ukousl. 
• Komunikace s náhodnými cizími lidmi je nepříjemná a stresující disciplína, kterou se ale dříve nebo později budete muset naučit ovládat, jinak to prostě nejde, to se nedá nic dělat.
• Tím, že na pár měsíců ztratíte statut studenta, život nekončí, i když se ze začátku může zdát, že končí.
• A co se týče volna, dá se nazvat volnem jen pokud víte, že jednou skončí, třeba že nastoupíte do školy nebo do práce nebo tak. Jinak je to prostě zoufalství.

To by bylo pro dnešní vyčerpávající článek všechno. Vždy, když něco píšu, představuji si to mnohem přehlednější, než jaké to nakonec je. Omlouvám se všem, komu jsem dostatečně nevysvětlila, kam jsem se poděla, když to ještě bylo aktuální. O mém odchodu ze školy vědělo v počátečním stádiu přibližně pět nejbližších lidí okolo mě, a do širšího okolí to začalo prosakovat až někdy dva měsíce poté. Nemluvilo se mi o tom snadno, protože jsem nevěděla, co se mnou bude, a jelikož to teď už vím, chtěla jsem o tom napsat. Třeba to někomu pomůže. I kdyby jen v tom smyslu, že si řeknete, že na tom jste aspoň líp než já. Že lidem, do nichž byste to neřekli, se můžou dít věci, které byste do nich neřekli. Že když jsem tuhle životní anabázi zvládla já, zvládne ji úplně každý. A hlavně, že není žádná ostuda vrátit se domů.

A abych nekončila na tak vážnou notu: kdyby vás někdy náhodou pozvali na úřad práce na hromadné sezení nezaměstnaných do pětadvaceti let, nelekejte se toho, že vás první hodinu budou verbovat do armády. Oni si to moc dobře rozmyslí, jestli vás tam vezmou, nebo ne. Není všechno tak tragické, jak se zdá. A nakonec vám ze všech zdánlivě tragických období vašeho života zbude plno vtipných příběhů, jako třeba tenhle.
Jo a abych nezapomněla, zdravím žurnalistku Aničku, jestli to dočetla až sem. Někdy za tebou zas dojdu na limonádu.

T.

Fotovzpomínka na studentský život a Budějovice:

Je to směšné, ale podle téhle mnemotechnické pomůcky jsem si to opravdu zapamatovala. Na druhou stranu, když potřebujete mnemotechnickou pomůcku i na základní otázky ekonomie, znamená to, že byste asi neměli studovat ekonomii.

Inspirativní citát z Marka Aurelia

Taky si někdy zpětně prohlížíte fotky a nejradši byste se profackovali za to, že jste si nechali ostříhat vlasy? Tady jsem nadšeně posílala domů zprávu o tom, že jsem si vyprala povlečení.

Tohle bylo v den, kdy jsem vzala nůžky na papír a ostříhala si ofinu. Vlastně už ani nevím proč. Můžete si ale všimnout mého oblíbeného hrnku s jednorožcem.

To jsem udělala zkoušku z filozofie a samou radostí jsem se začala fotit s mycí žínkou.

Tohle byl vrchol mého kulinářského umění.

A tohle bylo naopak totální dno mého kulinářského umění.

Filozofická fakulta - focená ve skle akademické knihovny, když jsem šla vyzvednout španělskou studentku na nádraží.

Náměstí Přemysla Otakara II.

Lannova třída, moje oblíbená ulice. Byla tam například restaurace Vatikán, z níž se vždycky linul rock'n'roll.

Knížky, které jsem si půjčila, ale nedočetla.

Světlo na konci tunelu je menza.

Pohřební služba.

Pikantní poznatky z přednášek v úterý, 8.00 ráno.

Geniální nápad nalepit si výpisky na prkno k posteli - až na to, že když jsem se stěhovala pryč, nešlo to odlepit.

A takhle to skončilo.