Já si tu jen tak lajkuju (článek o sociálních sítích)

Ještě než začneme s tímto článkem, vážení přátelé, určitě vás povzbudím k tomu, abyste mu dali lajk (já teda nevím, jestli to vůbec jde, ale určitě se tu nějaký lajkovací tlačítko najde), napsali mi do komentářů, co jste naposled jedli, nebo co naposled jedlo vás, a pokud ještě máte kamarády, určitě s nimi tento strhující článek sdílejte, zvláště pak chcete-li se jich zbavit formou otravnýho sdílení. V bočním menu stránky máte odkaz na facebookovou stránku blogu, tam ho určitě můžete sledovat, a úplně dole na stránce je možnost stát se pravidelným odběratelem tohoto blogu, ač popravdě nevím, jestli google tuhle funkci ještě podporuje - ale tam se mi taky přiklikněte, čím víc obrázků tam budu mít, tím líp. Tak, a jdeme na článek!

Tenhle článek bude vlastně o tom, že jsem stará. Pamatuju si na svět bez sociálních sítí, a občas na něj nostalgicky vzpomínám. Vzpomínám na dobu, kdy jsem si k narozeninám koupila bílou Nokii, která měla 'počítačovou klávesnici' (z čehož jsem byla úplně u vytržení), a v podstatě jsem moc neinternetovala. Telefon měl schopnost napojit se na wifi, díky čemuž jsem byla schopná ve škole o přestávkách kontrolovat maily a komentáře na blogu, ale bez jakékoliv možnosti interakce s nimi, protože na tom mobilním prohlížeči se to moc nedalo. Když jsem chtěla napsat článek nebo mail nebo se podívat na jízdní řád, šla jsem domů a tam jsem tak učinila na počítači. Když jsem si chtěla jízdní řád kontrolovat po cestě na autobus, musela jsem si ho na zastávce vyfotit a pak prohlížet v galerii telefonu. Když jsem se s někým chtěla kontaktovat... Tak jsem psala buď maily, případně zprávy přes skype, nebo esemesky, nebo dopisy. Jakože rukou. Ale doba, o níž se bavíme, byla léta 2014-16. Byla jsem dost pozadu, protože v těchhle dobách už dávno existovaly věci jako facebook, instagram, twitter, messenger a tak. Byla jsem trošku za exota, protože se mnou nebylo možné nijak rychle a spolehlivě komunikovat. A já taky celkem prahla po tom dozvědět se, co se skrývá za oponou sociálních sítí. Pamatuju si, že jsem doma na počítači hledala instagramové účty svých spolužáků, a koukala se, co tam kdo přidává, a připadala si hrozně vyloučená z kolektivu, i když teda to mělo za vinu asi spíš to, že mé základní nastavení odmalička je "mimo", a moje absence z instagramu a facebooku to možná prohlubovala, ale rozhodně nezpůsobovala. Jednou jsem i někomu řekla, že jsem ho stalkovala na instagramu, a pamatuju si na ten vyděšenej výraz, a od tý doby už nikomu neříkám, že jsem projížděla jeho fotky a analyzovala jeho životní historii. 

Tohle je ukázka toho, jaké trapárny jsem kdysi na instagram dávala (a vzpomínám, že jsem nebyla sama). Popisek k fotce byl 'balící papír', koupila jsem si totiž takovýhle krásný balicí papír a měla jsem potřebu být vtipná.

Pak jsem jednou v létě od babičky dostala tablet, což byla skvělá věc, protože se na ni dal stáhnout instagram. S nadšením divoké šelmy, žeroucí unavenou srnu, jsem tak tedy rychle učinila. Tablet byl skvělý také proto, že měl úplně debilní foťák, který produkoval snímky napůl barevné a napůl černobílé, a tak byly moje první fotky na instagramu napůl barevné a napůl černobílé. (A pak taky fotky, které jsem si vyfotila foťákem, přetáhla do počítače, brutálně upravila, přetáhla do tabletu a nahrála na instagram.) Byla to bezstarostná doba, tablet jsem do školy nenosila, protože jsem měla zato, že lidi, co s sebou nosí tablet, jsou mega divní, na instagram jsem nadšeně přidávala pět hnusných fotek denně a mé srdíčko bilo pro avantgardní poezii, v rytmu avantgardní poezie (hashtag arytmie!). Instagram jsem neřešila, jen jsem na něm dala follow všem svým spolužákům a doufala jsem, že mi taky dají follow a nebudou mě pomlouvat.

Pak jsem dostala chytrý telefon a začala ta pravá sranda. Byl to takový malý bílý Samsung a byl fajn, až na to, že jeho paměť mi krutě nestačila (taky fotíte všechno, úplně všechno? A musíte mít v telefonu nainstalovaný tři aplikace předpovídající počasí a nejmíň jednu, která vám na hlavní obrazovce ukazuje, v jaké fázi je zrovna Měsíc? A menstruační kalendář, z něhož vám občas přijde upozornění zrovna ve chvíli, kdy na telefonu něco ukazujete chlapci, s nímž jste na rande? /To se fakt stalo./) Konečně jsem mohla na instagram přidávat aspoň relativně kvalitní fotky, čehož jsem hned využila, a začala si obsesivně plánovat, jak tam ty fotky poskládám za sebou, aby to vypadalo hezky. I když jsem na tenhle postup slyšela vlastně samý špatný věci, musím říct, že mě plánování příspěvků nikdy nestresovalo a prostě jen bavilo, a ten účet vlastně tenkrát i vypadal pěkně, škoda, že teď už je smazaný. Pamatuju si taky, jak jsem měla hrozný problém s tím, přidat fotku sebe - prostě jsem měla zafixovaný, že to je divný, zveřejňovat selfíčka, a že by mě za to určitě úplně všichni moji spolužáci pomluvili, jo a taky že jsem ošklivá. Taky jsem si v té době založila twitter a tweetovala jako o život. Neměla jsem moc zábran a myslela si, že jsem hrozně vtipná, a o dva roky později, když jsem ten účet mazala (protože jsem byla vtipná až moc), měla jsem tam přes čtyři sta sledujících, z čeho mám zimomriavky ještě teď, protože to je extrémní množství lidí. Taky jsem měla snapchat, ten jsem si však založila s křížkem po funuse (v roce '16 už ho zkrátka nikdo nepoužíval) a tak jsem se tam jen pro radost fotila s takovým tím filtrem, co vám dal na hlavu květinovou korunku. Myslím, že tak vznikla moje vášeň pro kytky na hlavě, vrcholící tím, že na maturitním plese jsem skutečně měla kytky na hlavě a byla jsem šťastná.

Pamatujete si na knížky jako Destrukční deník? Tohle byl úkol z titulu ze stejné edice, Tohle není kniha. Za úkol bylo vytvořit malou veřejnou výstavu z těchhle malých čtverečků. Lepila jsem to někdy uprostřed zimy na kamenný útvar u cyklostezky.

Můj instagram si prošel mnohými etapami. Za tu nejvíce oči otevírající však považuju dobu, kdy jsem fakt hodně ráda a hodně aktivně kreslila (a malovala, ale kreslení mi šlo mnohem líp). Díky instagramu jsem poznala jednoho chlapce, z něhož se tenkrát stal můj dost dobrý a blízký kamarád, a jelikož se věnoval kreslení a malování a prostě umění tak obecně, tak nějak přirozeným procesem se z mého instagramu stal taky kreslící instagram - artstagram, protože jak jistě víte, každýmu typu instagramovýho účtu se dá nějak říkat - a místo střípků, úlomků a jiných fragmentárních částic svého života jsem začala sdílet svoje obrázky. Jestli jsem někdy kreslila dobře, to je těžko říct, ale snažila jsem se a bavilo mě to a neustále jsem doma (i ve škole) něco čmárala. To samozřejmě obnášelo udělat si z instagramu veřejný účet a prezentovat se jako umělecký účet a chytat sledující a lajky a sdílet se s ostatními prostřednictvím insta stories a psát si komentáře a tak. Bylo toho hodně. Bylo toho na mě moc, abych byla upřímná. Měla jsem v té době nastavený business účet a pod jménem jsem měla napsáno "umění", a to je asi nejblíž, co jsem kdy měla k bytí uměním. Tohle období, myslím, trvalo přibližně rok, během posledního roku na gymplu a pak na začátku prváku na výšce. Účastnila jsem se pořád nějakých instagramových výzev, jako byl třeba inktober, což spočívalo v tom, že se na začátku října začne kreslit - ideálně něčím inkoustovým - a přestane se až na konci, Draw this in your style, což je celkem dobrá věc, v jejímž rámci někdo něco nakreslí (obvykle nějakou lidskou bytost) a ostatní nakreslí to stejné, akorát svým uměleckým stylem, a je to projekt umělecký a zároveň propagační, protože se za tím skrývá samozřejmě plno sdílení a označování a komentování, z čehož plynou lajky a sledující.

Svého času jsem měla tendence produkovat takovéhle komiksy, popravdě se mi celkem líbí, ale sklouzlo to pak k veřejnému rozebírání témat, která pro mě byla až moc osobní a vnitřní, než abych je chtěla dávat na instagram s hromadou hashtagů.

Úplným vrcholem bylo, když jsem se přidala do instagramové skupiny mladých umělců, kteří "se budou navzájem podporovat". Mohlo nás tam být asi tak kolem dvaceti či pětadvaceti, lidi ze všech možných zemí, psali jsme si do chatu o svých životech a taky jsme si tam sdíleli příspěvky a navzájem si je lajkovali a komentovali. Ze začátku se mi to zdálo jako skvělý způsob, jak poznat nové lidi, ale pak se mi to zdálo čím dál tím víc pokrytecké, protože jsem musela sledovat lidi, kteří mě vlastně vůbec nezajímali, a předstírat, že všechno, co vytvořili a nasdíleli, je naprosto úžasné, dechberoucí, srdcervoucí a dostalo mě to do estetické extáze. Vadilo mi, že můj účet, který jsem původně měla na sdílení svého života a na sledování lidí, které znám v reálném životě a zajímá mě, jestli mě třeba zrovna veřejně nepomlouvají, je teď taková fraška snažící se nahnat co nejvíc sledujících, s nimiž se navzájem neznáme ani nezajímáme, a jsme pro sebe jen nějaké číslo, které když čistě náhodou ze seznamu sledujících zmizí, obratem díky speciální stalkovací aplikaci zmizí i ze seznamu sledovaných. (Stalkovací aplikaci zaznamenávající, kdo vás na instagramu přestal sledovat, jsem opravdu měla a seriózně používala, protože "přece nebudu sledovat někoho, kdo mě nesleduje" - což svědčí o absolutní neupřímnosti mých tehdejších instagramových interakcí.) Korunu tomu nasadila jedna slečna, která se v oné propagační skupině tvářila jako největší zlatíčko, ale pak se ukázalo, že v soukromém chatu psala jiné člence, aby "prokristapána už přestala zveřejňovat na instagram ten svůj příšerný zpěv, pro své vlastní dobro". Po tomto incidentu, který se v té skupině řešil, a většina členů se bohužel začala zastávat té nepříjemné slečny, místo té smutné zpěvačky, jsem si řekla, že na takovouhle snůšku keců a pomluv a neupřímných lajků nemám v životě prostor, a poté, co jsem zpívající slečně soukromě napsala, ať zpívat rozhodně nepřestává, ač zní možná trochu netradičně a excentricky, jsem skupinu opustila. Už nikdy bych se do takový pokrytecký situace dostat nechtěla. Tento zážitek sdílím proto, že předpokládám, že ne každý má zkušenost s takovýmito propagačními skupinami, a ač jistě ne všechny zážitky jsou negativní, považuju za důležité sdílet i ten.

Abych byla upřímná, i já jsem měla na svědomí svůj vlastní hashtag (dle hashtagů se na sociálních sítích řadí příspěvky do něčeho, čemu by se s přivřenýma očima dalo říkat kategorie) - v roce 2017 jsem založila projekt 52 doodles, tedy dvaapadesát čmáranic, jehož jediným cílem bylo vést si týdenní záznamy formou čmáranic jakéhokoliv druhu. Propagovala jsem si to tenkrát na blogu a založila jsem svým čmáranicím vlastní instagramový účet (který dodnes žije jako @kocickonautka, mimochodem), a samozřejmě jsem vyzvala svoje čtenáře, ať se zapojí, pokud budou chtít. Přidalo se ke mně k mému podivu celkem dost lidí, a bylo to fajn. Vzpomínám si, že jsem se tenkrát opravdu těšila na to, co kdo každý týden nakreslí, a jak se moji spolučmárající druzi v uplynulém týdnu asi měli. Po půl rocích jsem tenhle projekt shrnovala formou článku. Mělo to úspěch, jak říkám, dělalo mi to radost, i když to byla v podstatě totální blbost. Navíc jsem měla skvělý pocit, že jsem tohle zvládla dát dohromady sama z vlastní hlavy a z vlastní iniciativy. Pamatuju si na funkční hashtag #52doodles2017, pak chvíli fungovalo i #52doodles2018, pak jsem s tím, myslím, přestala, protože jsem měla pocit, že toho je už trochu příliš a už se mi to moc nechtělo dělat. Jednoho dne jsem si všimla, že hashtag pořád žije, akorát už to není projekt můj, ale v podstatě cizí. Chvíli mi to bylo líto, ale pak jsem si uvědomila, že si za to můžu sama, že jsem to vzdala, a že na hashtag, stejně jako na rozum, rozhodně žádnej patent nemám. Takže pokud s tím čistou náhodou někdo z mých dávných či současných čtenářů ještě funguje, je to fajn, a když mi dáte vědět, moc ráda se na to podívám.

Tenhle článek měl být o sociálních sítích tak obecně, ale nakonec je hlavně o instagramu. Asi proto, že jsem z té generace, kterou nejvíc zasáhl právě instagram. Twitter je fajn, ale poslední dobou ho spíš nepoužívám než používám, protože jakmile tam začnu něco psát, mám sklony k tzv. overshareování, neboli sdílení až příliš osobních detailů, a už jsem došla k tomu, že mi to není příjemné. A taky se tam lidi pořád hádají o politice, což bych mohla dělat taky, ale mám slabý nervy a jsem vlastně asi trochu zbabělec. Snapchat jsem v telefonu měla do té doby, než se mi na podzim povedlo telefon utopit v čaji (zkrátka deskovky jsou nebezpečný koníček), a musela si rychle sehnat nový, a do toho si snapchat už prostě nenainstalovala. Pinterest používám, hlavně když si musím najít nějaký fyzikální pokusy na praxe, jako sociální síť ho tedy úplně nevnímám. Facebook mám ráda, ale musím si dávat pozor, abych tam netrávila dlouhé hodiny lovením všemožných bizarností, ať už ve skupinách, nebo v profilech náhodných lidí. Jako většina lidí mojí generace i já používám jako hlavní komunikační médium messenger, ale čím dál častěji zaznamenávám, že někteří už to tak nedělají a běžně komunikují skrz něco jiného. A taky jsem dřív mívala Tumblr - dokonce ještě když jsem měla přístup k internetu jen na počítači. Tumblr byl můj svatý grál a nejlepší zdroj nejprve fanfikcí a fanartů Les Misérables, později informací k typologiím osobnosti. (Jo a třeba takovej Tiktok, to jde úplně mimo mě. Na to nemám kapacitu a odmítám se tím zabývat.) Instagram dnes již, dovoluji si tvrdit, neberu tak vážně. Vlastně dost nostalgicky vzpomínám na časy, kdy to byla prostě stránka, kam obyčejní lidi fotili obyčejné věci, jako třeba svůj hrnek s čajem nebo boty u duhový kaluže nebo náhodné čmáranice ze sešitů a autobusových zastávek. Teď už to tam tak ráda nemám, protože všichni jsou influenceři a chtějí vám něco prodat a nechávají se fotit třeba s krabicí pracího prášku. Možná zním jako stará babka nadávající na mládež (která je ale často třeba i o pár roků starší, než já), ale je to prostě takové velké tržiště neupřímnosti. Ale s tím asi nic nenadělám, kromě toho, že občas přihodím svou trošku do mlýna - protože mě rozhodně prací prášky nesponzorují.

Když jsem kdysi dávno zanechala tenhle nápis na pražské Lennonově zdi, připadala jsem si, jako že dělám něco hrozně důležitého pro svět, ale samozřejmě, že tomu tak nebylo.

Vlastně si vzpomínám, jak mi v dobách, kdy jsem měla celkem dost čtený blog (díky jedné kreativní výzvě, jejíž jsem byla spoluautorkou) psala nějaká paní, nechci-li napsat povídku do soutěže o nějaký hodinky, čímž bych zároveň propagovala ty hodinky a asi je dostala, nebo co, a mě to tenkrát hrozně pobavilo, mírně pobouřilo a mile jsem ji odmítla, protože jsem velkým odpůrcem jakéhokoliv reklamního obsahu, který bych se svým čtenářům snažila předat pod rouškou upřímnosti. Asi to je moje naivní touha dostávat peníze jen za to, co dělám ze svého vnitřního přesvědčení, protože mi to nakazuje nějaký vyšší volání nade mnou a mám pocit, že to má smysl. Jak daleko se takhle dostanu - těžko říct.

V úvodním odstavci jsem vás vyzývala, abyste mi olajkovali úplně všechno. Samozřejmě to dělat nemusíte, a dokonce mi můžete dát i unfollow, já si toho s největší pravděpodobností nevšimnu, protože se tím už nemám kapacitu zabývat. První odstavce je těžký psát. Mám s nima problém. Proto jsou občas tak hloupý (ale někdy zase hodně hodně chytrý, jsou zkrátka dílem náhody).

Článek jsem proložila fotografiemi z mého původního instagramového účtu, který existoval v letech 2015-18. Pak jsem si ho zrušila, protože se se mnou rozešel nějakej kluk, a já ho nechtěla neustále stalkovat. Nedávno jsem se na instagram přihlašovala na počítači, a omylem jsem se přihlásila do tohoto starého účtu, čímž jsem zjistila, že jsem ho nezrušila, jak jsem si myslela, ale pouze deaktivovala. Urychleně jsem ho tedy zrušila doopravdy, ale předtím jsem využila možnosti zálohovat si všechny příspěvky. Tak jsem jich pár vyhrabala do tohoto (těžko říct, zda záživného) povídání. Taky tam mám ozálohované všechny svoje stories - ale nevím, jestli někdy naberu odvahu na jejich prohlížení.

Děkuji vám za pozornost a za všechny případné vhledy a názory na věc. Hodně štěstí u zkoušek.

T.