10 poznatků z vysoké školy

Je to téměř neuvěřitelné, ale před pár dny jsem úspěšně ukončila první semestr vysokoškolského studia. Bylo to jedno z největších dramat mého života, zvláště pak ke konci, což vysvětluje, proč jsem už skoro měsíc nebyla schopná nic napsat. Teď mám ale konečně trochu času a tak jsem se rozhodla sdílet takový menší vysokoškolský update. Protože o takovýchhle věcech se nejlíp píše, když jsou aspoň trochu čerstvé, a protože momentálně asi nemám, co jiného bych publiku nabídla.

V dnešním článku si tedy můžete přečíst 10 poznatků, které jsem nastřádala během prvního semestru a zkouškového období. Jedná se spíše o poznatky osobní, sociální či psychologické, protože kdybych se měla rozepisovat o věcech, které jsem se dozvěděla na přednáškách a seminářích, bylo by to moc dlouhé, nudné a neužitečné pro lidi, kteří se nevydali na dráhu ekonomického filologa.

Ke čtení doporučuji čaj, nějaké pěkně hnusné kafe, nebo elegantní sklenku existenční krize. (Tu momentálně rozlévám zdarma, stačí si přinést ekologický termohrnek.)

1. Nejde všechno dělat poctivě. Tohle zjištění mě zasáhlo asi úplně nejvíc, proto ho zařazuji hned na začátek. Na gymplu jsem byla zvyklá dělat všechno stoprocentně poctivě a aniž bych podváděla, i za tu cenu, že jsem měla dostat špatnou známku, protože ta špatná známka mi vždycky vadila mnohem míň než špatné svědomí. Jednou jsem si před testem z fyziky napsala jeden vzorec na botu, ale když jsem ten tahák chtěla použít, nedohlédla jsem na něj, a tak mi hned na začátku gympláckých let došlo, že taháky neumím ani použít, ani se s nimi pak psychicky srovnat.

Během prvního semestru vysoké školy mi ale došlo, že se možná budu muset v krajních situacích uchýlit k nepoctivým řešením - poprvé se to stalo, když jsem ze dne na den musela udělat výpisky z pěti historických knih. Další hořké zklamání přišlo, když jsem ze zkoušky, na kterou jsem se přes týden nepřetržitě učila, dostala stejnou známku, jako někteří, kteří nebyli ani na jedné přednášce a z velké části to opsali z mobilu v klíně. Ještě pořád nevím, co si mám z téhle události odnést. Doteď mi to přijde jako takové etické dilema.

2. Ne vše, co je otrava, skutečně musí být otrava. Už jsem psala o tom, že jsem nikdy nechtěla studovat ekonomii, a že když jsem se na školu hlásila, nikdo mi neřekl, že tu ekonomie bude mít pomalu větší váhu než španělština, která měla být hlavní bod mých studií. Ale stalo se. Během prvních měsíců jsem měla několikrát chuť to vzdát, ukončit, příští rok se přihlásit znova do prvního ročníku oboru, kde mají místo ekonomie latinu a literaturu. Největší krizi jsem měla před zkouškou. O to líp jsem se cítila, když jsem ji zvládla na první pokus. Možná, že nezvládnu ekonomii v druhém semestru, a nakonec na tom jiném oboru stejně ještě skončím, ale zatím to ještě nezvládám, a pomalu se učím nevidět ekonomii jako otravu, ale jako zajímavou věc, k níž bych se dobrovolně nikdy nedostala.

3. Knäckerbrot s majonézou je taky jídlo. Zvlášť když už v ledničce nic není a v kredenci zbývají už jen houbičky na nádobí. Další den si dojdete nakoupit a svět je zase v rovnováze.

4. Věci si musím zjišťovat a zařizovat sama. Další bolestné zjištění, krutě kontrastující s gymplem, kde nám všechny školní povinnosti polopaticky vysvětlovali - od toho, jak se chodí na oběd, po požadovanou velikost písma domácího úkolu. Když jsem přišla na vysokou školu, byly mi sice jakž takž objasněny ty základní věci, například co si mám napsat do indexu, a že mám dávat pozor na točitém schodišti, ale ten zbytek už je má zodpovědnost. Protože jsem dospělá osoba, která tu studuje s lidmi mnohem dospělejšími. 

Kdy mám chodit do školy a kdy ne? Kdy mám hodit index do záhadné krabičky u studijního oddělení? Jak se píše motivační dopis pro zahraniční pobyt? Co si mám vzít na sebe na zkoušku? V kolik mám navštívit bufet dole v knihovně, aby tam ještě měli sýrové bagety? Tyto otázky lze do velké míry zodpovědět pouze pomocí experimentální metody pokusu a omylu.

Ještě jsem si na to úplně nezvykla, ale už mi aspoň začíná docházet, že se ode mě očekává, že se budu chovat dospěle, a sem tam se třeba na něco zeptám cizího člověka (což je věc, z níž jsem měla donedávna spíše hrůzu), nebo se prokoušu extrémně nepřehledným harmonogramem akademického roku. S touto nucenou samostatností částečně souvisí následující bod.

5. Index je moje záležitost. Dokud ho nehodím do bedýnky před studijním, starám se o něj já. Abych ho měla u sebe, abych v něm měla podepsané všechny profesory, aby byl v suchu a nepotrhal se. Svěřit ho do péče spolužákovi je vždycky risk, protože pak se index ztratí a čí to bude vina? No, v důsledku vaše, neměli jste ho dávat z ruky. Vážně. Pokud to aspoň trochu jde, neházejte na cizí lidi svou zodpovědnost.

6. Člověk není debil jen kvůli tomu, že se mu nelíbím. To je jako kdyby si o mně každý odmítnutý myslel, že jsem kráva. (Což není vyloučeno, ale ani potvrzeno.) Nádech, výdech, klid, vždyť ono zas o tolik nejde. A čím míň lidí budu nesnášet, tím líp se mi bude žít.

7. Když mě něco baví, nenechám si to nikým zkazit. Odmalička jsem nesla jistou vnitřní rozpolcenost - konflikt divných zájmů a přání zapadat mezi lidi, které jsem vyhodnotila jako normální, stylový a žádoucí. V prepubertálním věku jsem sbírala malý autíčka a kavárenský pytlíky cukru, nadšeně se hrabala v Atlase světových jazyků a psala příšerné historické fanfikce, ale za všechno tohle jsem se styděla (zvlášť když se k tomu přidala totální neschopnost po pohybové stránce) a hlavně jsem to nikomu neříkala, poté, co jsem zažila pár zaskočených reakcí. Vždycky jsem se snažila zapadat, a čím jsem starší, tím víc mi to jde, i s divnými zájmy - některé zůstaly, některé se transformovaly například do mého studijního oboru, autíčka jsem rozdala, sbírku cukrů si, myslím, někdo u nás doma nasypal do kafe. Časem mi došlo, že nejsem zdaleka jediným nadšencem do státních vlajek nebo lingvistiky. A proto se mi daří házet za hlavu, když mi někdo říká, že jsem divnej šprt, a snaží se mě popichovat. Ta srdíčka okolo názvů lingvistických nadpisů si budu kreslit i nadále, protože mám tu syntaxi prostě ráda (možná to tak z některých mých větných konstrukcí nevypadá, za což se omlouvám).

A vy byste si taky neměli nikým kazit svoje záliby, ať už jsou sebedivnější a sebešprtštější. Pokud nejde o vraždění nebo jiný zločinný akty.

8. Maturita byla fakt jednoduchá. A to z ní všichni dělali tak velké divadlo, že mi kvůli tomu tři měsíce předem bylo špatně od žaludku. Oproti tomu tři měsíce před zkouškami jsem ani nevěděla, jak taková zkouška vypadá a co přesně k ní mám přečíst. Maturita je zkouška dospělosti, velká událost, v ideálním případě jednou za život, ale zkouškové období je jen taková zastávka, řekněme, že by se dalo přirovnat k překážce pro koně, a vy jste ten kůň. Nikdo nebude oslavovat, že jste se dostali přes první překážku, když jich před váma zbývá ještě tolik.
A to je to všechno o tolik těžší než maturita. Tak třeba, moje maturitní slohovka ze španělštiny byla v podstatě jen přepisování instrukcí v banálních větných strukturách a dohromady neměla víc než dvě stě slov. Tady jsem dostala dvě hodiny na to, abych napsala tři slohy, každý na celou stránku, zapojila fantazii, vymyslela rozumné argumenty, a pak ještě udělala pár cvičení na porozumění textu, a to vše téměř hned po mluvním cvičení. Čas vyžadovaný na přečtení závratného množství knih povinné četby se rapidně zkrátil ze čtyř let vyššího gymplu na možná semestr, a vážně bych chtěla vidět člověka, který to všechno stíhá, spolu s ostatními úkoly. Prostě, pokud se zrovna připravujete na maturitu, zafixujte si to jako na dlouhou dobu poslední životní období, kdy na něco budete fakt vědomě připraveni.

9. Pozor na točité schodiště. Když jsem byla na zápisu ke studiu, matně si pamatuji jakousi přednášku o bezpečnosti práce v budově filosofické fakulty, a i přes záclonu spánkové deprivace si vybavuji tvrzení - "Co se týče pohybu po budově, nejvíc zranění míváme na točitým schodišti, takže si na to dávejte pozor, jo, neběhejte po tom, abyste neměli školní úraz." V tu chvíli jsem si říkala - no jo, jasný, děláte z nás debily, chacha, filozofové, jedna brambora vedle druhý, jasný.
Jenže pak začal akademický rok. A já se začala pohybovat po budově fakulty, a hned mi došlo, jak složitý je pohyb po točitých schodech.
Takže, první problém spočívá v tom, že každý ten schod je na jedné straně normální, ale na té druhé straně extrémně úzký, takže když jdete nahoru a držíte se vpravo, je to v pohodě, ale pokud jdete dolů, správně na vás vychází ta úzká strana, a to je jako byste jeli tobogánem. Tím pádem se občas stává, že lidé scházející schodiště se nedrží vpravo, protože se nechtějí zabít, a najednou proti nim jde někdo v opačném směru, jenže po stejné straně, a dojde ke srážce nebo aspoň zmatení a zdržení. No a pak se taky často stává, že se dva lidi srazí buď u vstupu, nebo u výstupu schodiště, protože schodiště je taková uzavřená entita a než ho opustíte, nevidíte, co se děje venku, takže ani jestli se proti vám náhodou neřítí pět uspěchaných lidí v opačném směru.
Naštěstí má naše fakulta ještě jedno schodiště. Je obklopené sklem a plní úplně stejnou funkci jako schodiště spirální, až na to, že je o pár kroků dál a musíte si otevřít dveře, abyste mohli vstoupit, a já dosud nepochopila, jestli je to schodiště pro personál, nebo co, a tak obecně se mi to zdá jako velká architektonická divnost.

10. Hlavně klid. Já sama mám ke klidu daleko a moc dobře to o sobě vím, ale vysoká škola je další etapou na cestě za životem bez stresu. Protože kdybych se měla stresovat úplně kvůli všemu, co se po mně chce, každou uzávěrkou, každým z cizích pohledů, které si paranoidně vyložím jako nepřátelský, a každou neočekávanou změnou počasí, už bych se dávno zhroutila. Občas se teda hroutím, když slyším v dálce sirény, a v hlavě se mi rojí katastrofické scénáře o evakuaci, ale nakonec je to třeba první středa v měsíci a všechno je v pohodě.
Jo a když vám náhodou během přednášky začne téct krev z nosu, a vy si do nosu nacpete kapesník a bojíte se, že na vás všichni koukají a už napořád si vás budou pamatovat jako tu holku s kapesníkem v nose, vězte, že to nejspíš nikdo ani nezaznamená, a kdyby zaznamenal, nejspíš to velice brzy upadne v zapomnění. Hlavní je, abyste nevykrváceli.

To by bylo mých deset dosavadních poznatků shromážděných během prvního semestru a zkouškového období. Původně jsem chtěla psát pouze o zkouškovém, ale v polovině rozepsaného článku jsem to vzdala, protože byl moc zdlouhavý a nebavilo mě to dávat dohromady (tím pádem by to ani nemohlo nikoho bavit číst).
Nesmím zapomenout zmínit, že to, co jste si právě přečetli, jsou moje osobní zjištění, a možná jste se v některých z nich našli nebo teprve najdete, ale dost možná taky ne, takže to neberte moc vážně a všeobecně. Místy to sice zní, jako že se vám snažím radit, ale ve skutečnosti si nemyslím, že zrovna já jsem ten pravý člověk, od něhož byste měli přejímat životní moudra. Doufám, že se nikdy nesetkáte s nebezpečím v podobě točitého schodiště. A možná ani index nebudete mít, některé školy ho, myslím, považují za přežitek a známky zapisují jen do nepřehledných internetových portálů, kde si navíc kdokoliv může vyhledat váš rozvrh. A dost pravděpodobně patříte mezi lidi, kteří mají doma k jídlu leccos, jen ne suchary a majonézu. (To each their own, že?)
Takže děkuji za pozornost, přeji hodně štěstí v činnostech všeho druhu a doufám, že taky doufáte, že jaro už brzy přijde.

T.