Jak jsem dělala zkoušku CAE

Jednoho dne jsem se rozhodla, že si udělám certifikát z angličtiny. Odhaduji, že to bylo tak před čtyřmi lety, kdy si certifikáty dělala většina mých spolužáků, aby za ně měli odpuštěnou profilovou maturitu. Tenkrát jsem si říkala, že je mi teprve šestnáct a že jsem ještě takové malé vyděšené koťátko a že nejspíš nezvládnu nic jako certifikát, takže jsem z toho udělala vidinu na vzdáleném horizontu. Od té doby uplynulo hodně vody a já si několikrát řekla, že "teď už si ten certifikát udělám!", ale vždycky mi do toho něco vlezlo. Nakonec do toho vlezla maturita, o níž jsem usoudila, že je pro mě snazší, než kdybych dělala certifikát, a hlavně mě nic nestojí, a začala nová etapa odkládání certifikátu. Když si teď uvědomím, že mám skutečně za sebou ten den, kdy jsem seděla v učebně a modrou propiskou psala absurdně kostrbatou slohovou práci (a mnoho dalšího), téměř se mi nechce věřit tomu, že jsem se k tomu opravdu dostala. I když ještě neznám výsledky, musím se pochválit už jen za to, že jsem se k tomu odhodlala. A jelikož už dlouho trpím syndromem blikajícího kurzoru, řekla jsem si, že bych vám mohla napsat o tom, jak jsem dělala zkoušku CAE.

Na začátek musím říct, že velkou vinu za mé neustálé odkládání této zkoušky nese moje ctižádost a potřeba být nejlepší, co to jde. Jazyky jsou jedna z mála věcí, v nichž si opravdu věřím (ty další jsou poznávání vlajek a rozbor básní, ale na rozdíl od jazyků obojí je v životní realitě poněkud k ničemu), a tak když si mnoho mých spolužáků dělalo certifikát FCE, já si řekla, že přece nebudu utrácet peníze za tuhle úroveň, když se v životě určitě dostanu na úroveň vyšší. V té době jsem si ještě nevěřila, že bych zvládla úroveň C1, ale doufala jsem, že na ni jednou dosáhnu. Musím uznat, že v šestnácti bych CAE opravdu nezvládla, ale pamatuji si, že dvě mé spolužačky to tenkrát dokázaly, takže zpětně klobouk dolů, slečny.

V následujících letech jsem pokračovala s angličtinou prostě v rámci školních osnov. Taky jsem, pokud si pamatuji, měla nastavený telefon do angličtiny, jen tak, protože se mi to líbilo. Pak přišlo období, kdy jsem byla posedlá typologií osobnosti, a většina zdrojů existovala pouze v angličtině, takže jsem neměla jinou možnost než konzumovat je anglicky. Tenkrát jsem se snažila tyhle články dokonce překládat do češtiny, protože jsem na tohle téma psala hodně článků na blog. Ačkoliv je tohle období už za mnou a v typologiích, které jsem tenkrát viděla jako klíč k chápání lidí, už vidím mnoho nejasností a nepřesností, myslím, že právě této době vděčím za to, že jsem opravdu začala být schopná existovat v angličtině. Myslím, že někdy okolo téhle doby jsem taky začala zvládat číst knížky v originále a ne zjednodušené. Ale samozřejmě ne všechny. Už několikrát jsem rozečetla Dickense, A Tale Of Two Cities, ale vždycky jsem ho musela odložit, protože to na mě bylo moc těžké. Naštěstí veškerá anglická literatura nesestává jen z květnatých frází devatenáctého století.

Po maturitě jsem nastoupila na školu, kde jsme měli každý týden hodinu angličtiny na úrovni C1, stejnou, jako měli prváci oboru anglistika, ačkoliv já nebyla na oboru anglistika. Ačkoliv jsme na to měli dost hroznou profesorku, která měla fakt divnou pronuncijejšn a své věty s oblibou neustále prokládala parazitním výrazem "you know", byl to pro mě celkem užitečný checkpoint mé úrovně, zvlášť poté, co jsem zápočtový test napsala líp než celý prvák anglistiky, aniž bych se na to učila. Ale to neberte moc vážně, existuje totiž jen opravdu málo zkoušek, na které jsem se učila.

Pak, když jsem po semestru ze školy odešla, jsem si řekla, že teď mám konečně čas na to, abych si udělala ten certifikát! Od kamaráda jsem si půjčila učebnici Ready for Advanced, a pak si ji vzala s sebou, když jsem jela na prázdniny, ale otevřela jsem ji jen jednou, a pak jsem si ji vždycky někde před sebe položila a koukala se na tu obálku a následně šla dělat něco jiného. No a vlivem prokrastinace jsem si v říjnu téhož roku opravdu našla termín, párkrát hluboce nadechla a vydechla a přihlásila se ke zkoušce.

Pak přišly chvíle intenzivního stresu. Už bylo pozdě na to procházet učebnici Ready for Advanced. Uvědomila jsem si, že neumím napsat žádný jiný slohový útvar než slovní průjem. Každý další den jsem si říkala, že kdybych se bývala začala učit v létě, nebyla bych teď tak ve stresu, a že dneska s tím stejně už nic neudělám, ale kdybych možná začala tou učebnicí listovat dneska, ještě bych možná něco pochytila, jenže když to můžu udělat dneska, taky to klidně můžu udělat zítra. Každé další zítra jsem jen setrvale lidem ve svém okolí opakovala "no víte, já si 7. prosince budu dělat CAE zkoušku", a oni říkali "vážně? Tak to jsi dobrá!" a já říkala "no to nevím". Pár dní před zkouškou jsem si začala procházet slohové útvary rozepsané v učebnici, a dokonce jsem si sedla a napsala nějakou essay, ale to mě tak vysílilo, že jsem šla spát. Dva dny před zkouškou jsem se šla věnečkovat na věneček (cizích) tanečních kurzů. Den před zkouškou jsem šla totálně nevyspalá do práce, a když jsem skupince polských dětí anglicky vysvětlovala, ať se mi nekloužou po exponátu, odpověděly mi slovy "can you please say it in English?" Aneb něco, co opravdu chcete slyšet den před takhle důležitou zkouškou.

Pak přišel den D. Zkouška se naštěstí konala na našem gymplu, což znamená, že to mám tři minuty od domu a navíc jsem schopná tam dojít i v polospánku, s čímž mám osmiletou praxi. Když jsem přišla, zjistila jsem, že atmosféra v čekací učebně je mnohem uvolněnější, než jsem si představovala, protože tam přišlo plno lidí, kteří se navzájem znali a povídali si, což bylo fajn, akorát jsem si zase přišla jako outsider, protože já tam nikoho neznala a na povídání s neznámou skupinkou lidí, co se navzájem zná, jsem se cítila moc nervózní. Po chvíli to naštěstí celé začalo a já už nad tímhle nemusela přemýšlet.

Když nad tím tak přemýšlím, o samotném průběhu zkoušky toho vlastně ani nemám moc co napsat. První část sestává z gramatických cvičení, které testují, jak umíte používat angličtinu, formovat slova a tak, a taky je tam reading, který se mi kupodivu nezdál tak strašně těžký a zavádějící, jako když jsem si ho doma zkoušela. V dalších částech pak je, myslím, poslech a writing. Ve writingu píšete essay a pak ještě jeden text, jehož útvar a zadání si můžete vybrat z několika možností. To mi vyhovovalo, protože k essayi jsem si mohla vybrat e-mail kamarádovi, a obojí je vlastně jen takový mírně kultivovaný slovní průjem. Akorát doporučuji dávat si pozor na slovní limit, zvlášť pokud jste grafomaniak jako já. No a když tohle všechno máte za sebou, čeká vás ještě speaking, což je asi pro někoho pohoda a pro někoho stres. Speaking má tu nevýhodu, že probíhá po dvojicích, tudíž se musíte vzájemně pouštět ke slovu a respektovat, což je těžší, než se zdá, když na to máte jen čtvrt hodiny a člověka, s nímž tam sedíte, vidíte poprvé v životě. Na druhou stranu, už ho pravděpodobně nikdy znova neuvidíte, takže vám třeba nebude vyčítat, že jste to s tím pouštěním ke slovu možná tak úplně nevychytali. Musím ale uznat, že po dlouhé době se mi podařilo opravdu mluvit k tématu, k němuž jsem měla mluvit. Naštěstí jsem šla k mluvené části na řadu jako první - což mám nepochybně jako karmickou kompenzaci toho, kolikrát jsem na španělských konverzačních soutěžích byla v pořadníku třináctá ze třinácti účastníků. Kdybych nešla jako první, byla bych mnohem víc vystresovaná a kdoví, co bych tam mlela. Patrně by to vypadalo třeba jako moje maturita.

Pak jsem šla domů a zbytek dne jsem prospala. Spaní ve volných chvílích mého života jsem v poslední době musela praktikovat častěji, než bych chtěla, protože má druhá polovina roku 2019 se nesla v duchu nemám skoro žádný volný dny a jsem šťastná, protože nemusím přemýšlet o tom, co dělám se svým životem. Původně jsem chtěla psát článek shrnující můj uplynulý rok tak nějak povšechně a obecně, ale pak jsem si řekla, že radši napíšu něco, co by opravdu mohlo někoho zajímat. Když se ale na tento text koukám zpětně, mírně pochybuji o jeho informační hodnotě. Kdybyste měli nějakou otázku, o níž máte podezření, že bych vám ji mohla zodpovědět, klidně se ptejte. Na konec bych jen ráda dodala, že se zkoušky CAE nemusíte bát, pokud máte pocit, že na to máte, ale zároveň je naprosto pochopitelné, pokud to nechcete uspěchat a raději si počkáte, až se budete cítit připravení, protože přece jen, je potřeba investovat do toho peníze. Taky se mi zdá dobré, že si můžete vybrat, jestli chcete zkoušku psát ručně, nebo vyplňovat na počítači. Já osobně ji výslovně chtěla psát rukou, ale chápu, že vám by klidně mohl vyhovovat spíš ten počítač. No a na závěr, hlavní je moc nepanikařit. (Ode mě tahle rada vyloženě sedí, že?) A taky se na to nemusíte formálně oblíkat. To jen abyste nepřišli v obleku a pak se necítili trapně.

Momentálně jsem tedy ve stádiu čekání na výsledek zkoušky, ale až mi přijde a pokud to nebude ostuda, pokusím se o něj s vámi podělit. Jsem hlavně ráda, že už nemusím sama před sebou předstírat, že se učím na zkoušku, na kterou se stejně neučím. Je to skvělý pocit úlevy.
Takže, zatím přeji hodně štěstí do nového roku a hlavně ať nejste nemocní. A zase se tu sejdeme třeba tak za dva měsíce, až se v mém životě opět objeví něco, o čem bude stát zato psát.

T.