Cesta vlakem pro začátečníky

Dneska vám povím něco o vlacích. Vlaky jsou, podobně jako ostatní dopravní prostředky, kouzelné krabičky, do nichž nastoupíte v bodě A a vystoupíte v bodě B. Pokud tedy máte štěstí. Železniční doprava je totiž, jak jsem vypozorovala, mnohem komplikovanější než doprava silniční. Pro někoho, kdo je zvyklý na autobusy, skýtá cestování vlakem pestrou paletu příkoří, o nichž se mu snilo leda tak v nočních můrách, které ráno vytěsnil, aby mohl dál v klidu žít. Jak jsem to zjistila, ptáte se? Jednoduše. Jela jsem vlakem.

Někteří lidé se s vlaky setkávají od raného věku, ale já mezi ně nepatřím. Sice jsem v dětství párkrát vlakem jela, ale vždy to byla spíš atrakce, jako výlet do zoo nebo návštěva divadla. S vlakem jakožto se seriózním prostředkem hromadné dopravy jsem se setkala až v uplynulém roce, kdy jsem jela do Německa, do Opavy a do Hrádku nad Nisou. A pak až před necelým měsícem, kdy jsem absolvovala svou první zcela samostatnou cestu vlakem.

Byla to právě tato cesta z Písku do Českých Budějovic, ale hlavně návrat zpět, co mě přivedlo k tomu, že bych mohla napsat návod k cestování vlakem pro začátečníky. Když jsem se totiž vracela, chtěla jsem vystoupit na stanici Písek-město, kde vlak nakonec nestavil, v další stanici jsem se snažila probojovat se z vlaku, ale nepodařilo se mi otevřít dveře, takže jsem s pláčem skončila v Čimelicích, tedy dvě vesnice za Pískem, a byla jsem upřímně vděčná, že vlak zastavil ještě před Berounem, který byl v jízdním řádu uveden jako další zastávka.

V následujících pěti bodech jsem tedy shrnula všechny možné komplikace, které začátečníka čekají v průběhu celé cesty vlakem. Jedná se pouze o věci, které jsem za svých pár cest stihla vypozorovat, takže tu zcela jistě není všechno, s čím se ve vlaku můžete setkat (tak si říkám, co mě asi ještě čeká?). Některé z níže zmíněných bodů se mohou zdát banální či nad slunce jasné, ale protože to nedošlo mně, říkám si, že se třeba najde někdo další, komu to taky nedošlo.

Tak tedy, jste-li připraveni, můžete se se mnou vydat na asistovanou cestu vlakem. Držte si klobouky. (Řekla bych připoutejte se, ale ve vlaku nejsou bezpečnostní pásy.)

1. Nádraží. Nádraží samo o sobě je velice komplikovaná věc. První z jeho příkoří spočívá v tom, že je potřeba najít, kde se takové nádraží nachází. Poloha nádraží je tím nevyzpytatelnější, čím větší je území, na němž ho hledáte; vesnici stačí obvykle projít a dříve nebo později na nádraží narazíte, občas dokonce doslova, ale jakmile jste ve městě, můžete si leda tak hodit mincí, jestli je nádraží v centru města anebo naopak někde úplně za městem, na místě nehostinném a odlehlém tak, že by vás tam ani nenapadlo vkročit. Naštěstí se toto dilema dá vyřešit s pomocí mapy, směrovek nebo kolemjdoucích (kteří na vás povytáhnou nechápavě obočí, jakože nechápou, proč se v době map musíte ptát živého člověka). A někdy se to dá vyřešit i tak, že nastoupíte do autobusu nebo tramvaje a jedete na zastávku, co se jmenuje Nádraží. Ale z vlastní zkušenosti vím, že hledání MHD v cizím městě je mnohdy další potíž, a může to skončit katastroficky, takže vám to radši nedoporučuji.

2. Nástupiště. Další problém obvykle nastává, když nádraží najdete. Buď je to nádraží tak malé, že tam není dočista nic a nikdo, ani lavička, a s trochou štěstí tam najdete oloupanou kopii jízdního řádu a schod, na nějž si můžete sednout, a na záchod můžete jít za budovu, protože tam stejně jaktěživ nikdo neprojde. Nebo, a to je možná o trochu horší, je nádraží tak velké, že se podobá labyrintu, do který postavil král Mínós okolo svého nezvedeného syna. To se pak potácíte halou jako Mínótaurus, požíráte mladé krásné dívky a marně hledáte Ariadninu nit. Rozptylují vás kolemjdoucí lidi, kteří všichni vypadají děsně sebejistě. Rozptyluje vás téměř celé nádraží; zkoumáte architekturu, prohlížíte kopule a mozaiky, přemýšlíte, kolik lidí tady už prošlo a jaké byly jejich osudy, případně čtete plakáty nebo počítáte kavárny nebo koukáte do výloh lékáren a papírnictví. Jenže takové činnosti se nehodí, když musíte najít nástupiště, z něhož vám zanedlouho odjíždí vlak.

Informaci o nástupišti najdete na tabuli odjezdů. Ta bývá naštěstí vystavená na dost jednoznačném, viditelném místě, takže s jejím hledáním si nemusíte dělat starosti. Starosti nastávají, až když ji najdete, protože ne vždy se stává, že jedete z jedné konečné vlaku rovnou až na tu druhou, a tak musíte vědět, odkud a kam přesně váš vlak jede, jinak ho na té tabuli prostě nenajdete. Takže si to zjistěte pokud možno předem, protože se může stát, že na nádraží nebudete mít dost času nebo vám dojdou data. Pokud se vám podaří váš spoj najít, můžete se pustit do fyzického hledání nástupiště. V tomto bodě je hlavní držet se směrovek. Ty se někdy objeví už v nádražní hale, jindy se musíte nejdřív dostat do podzemí, abyste mohli nabrat správný směr. Takže další užitečný tip: Jakmile nevíte, kde najít nástupiště, zalezte do podchodu. Většina velkých nádraží má podchod. (Ta malá podchod nemají a proto se na nich většinou nedá ztratit, teda aspoň mně se to zatím nepovedlo.)
Z podchodů většinou vede několik očíslovaných schodišť směrem nahoru, každé vede k jednomu nebo více nástupišť, a navzájem je už rozeznáte, když tím schodištěm vyjdete. Na nástupištích se většinou shromažďují lidé a těch se už můžete zeptat, na jaký vlak čekají. Doporučuji se zeptat aspoň dvou lidí, pro případ, že jeden z nich by se pletl. Pokud jste v podchodu a nevedou z něj žádné chodbičky, asi jste ve špatném podchodu.

3. Vlak. Vlaků existuje mnoho druhů, a většině z nich by se dalo přiřadit psí plemeno obdobného postoje či výrazu, ale tím se teď zabývat nebudu, protože to nemám zatím moc nakoukané. Pointou je, že některé vlaky mají pitomé schody, jejichž výstup připomíná přeskok přes kozu, a do jiných se zase leze jako po másle. A většinou je potřeba zmáčknout čudlík, aby se vůbec otevřely dveře. Osobně doporučuji zařídit to tak, abyste nemuseli šplhat do vlaku jako první, protože před jakoukoliv akcí je dobré mít chvíli na okouknutí situace, a při cestách vlakem to platí dvojnásob. Kdyby se vám schůdky zdály moc strmé a vysoké, možná můžete někoho požádat o to, aby vám pomohl s kufrem, nebo aby vás do vlaku rovnou vynesl (s tím nemám zkušenosti, ale možná by z toho mohlo vzniknout přátelství).
Když se vám úspěšně podaří nastoupit do vlaku, nemáte ještě vůbec vyhráno. Nastává totiž čas ke koupi jízdenky, pokud jste tak neučinili už někdy dřív, což by bylo bývalo možná lepší. Tak tedy, buď zkusíte své štěstí s automatem na jízdenky, nebo počkáte na průvodčí či průvodčího. Průvodčí prochází vlak po každé zastávce a i když už to náhodou vypadá, že nepřijde, vždycky se odněkud vynoří. Průvodčích se nemusíte bát, jsou v naprosté většině hodní. Nebojím se na ně mluvit ani já, a to je co říct.

4. Cesta. Možná si říkáte, že na cestě nemůže být nic komplikovaného. Že teď, když jste se úspěšně dostali do vlaku, už vás přece nic nemůže rozhodit. Jenže opak je pravdou. Říká se sice, že cesta má být cílem sama o sobě, ale předpokládám, že jedete-li vlakem, jde vám přece jenom trochu víc o ten cíl než o tu cestu, tudíž se po celou dobu cesty pochopitelně musíte starat o to, abyste nevystoupili moc brzy ani moc pozdě. V naprosté většině případů se na konci vagónu nachází blikající tabulka, na níž si můžete přečíst, kam vlak jede a kde všude staví. Občas ale tahle věcička nefunguje a vy jste odkázáni na selský rozum, kterým nejspíš zrovna neoplýváte, musíte-li si číst tento návod. Takže tedy doufejme, že tabulka funguje a vy nesedíte v kupé, jinak by to bylo na dlouhé povídání.
Nachází-li se tabulka v dohledné vzdálenosti, není nic snazšího než bedlivě ji sledovat a na každé zastávce se ujistit, že ta další ještě není vaše. Pozor, i tabulka má svá nebezpečí - občas na ní bůhvíproč píšou jen pár zastávek, a ne všechny, takže na ni moc nespoléhejte a radši vždycky koukněte z okna, když vlak zastaví. Nejjistějším indikátorem polohy vlaku jsou přece jenom cedule na nádražích, jimiž vlak projíždí. Dáte-li se tedy po cestě s někým do řeči (lidé ve vlaku jsou občas hovornější než lidé v autobuse, dost možná proto, že ve vlaku se člověku zpravidla nedělá špatně ze zatáček), dejte si pozor, abyste se nezapovídali tak, že si nevzpomenete na každé zastávce vyhlédnout z okénka.
Velice důležitým bodem, který nemůžu nezmínit, je vlakový záchod. Po pár zkušenostech s tímto chatrným hygienickým zařízením jsem došla k tomu, že nejlepší je ho pokud možno nepoužívat, ale je jasné, že čím déle jedete, tím pravděpodobnější je, že se do těchto míst budete muset odebrat. V takovém případě doporučuji hlavně dávat pozor na čas, protože na záchodě obvykle nebývá okno, jímž je možno sledovat zastávky. Obvykle je nejlepší nezdržet se na tomto místě déle než jednu zastávku, ale vzhledem k tomu, že tam občas bývá fronta, to mnohdy není tak jednoznačné, jak se zdá. Pak tu jsou čudlíky. Nikdy byste neřekli, kolik záhadných tlačítek může být na záchodě. Čudlík na spláchnutí, čudlík na papír, čudlík na vodu, čudlík na zamknutí a odemknutí dveří... Žádné z těchto tlačítek údajně neslouží k odpojení vagónu ani ke katapultaci cestujícího do oblak, ale stejně, radši jich nemačkejte moc najednou.

5. Výstup. Jakmile zjistíte, že vlak dorazil na zastávku, kde byste měli vystoupit, všeho nechte a vyběhněte směrem k východu (východu z vlaku, světová strana je v tomto případě docela jedno). Vlak totiž, pokud není zrovna na konečné, staví mnohem kratší dobu, než jakou potřebuje běžný člověk ke vzpamatování a vystoupení. Pokud jste tak zpomalení jako já, doporučuji přesunout se ke dveřím už zastávku před vaším cílem. Čas, který takto získáte, můžete využít k prozkoumání systému otevírání dveří; některé dveře jdou otevřít téměř hladce, jiné jsou ovšem ovládány záhadným čudlíkem, který ovšem není dobré mačkat před zastavením vlaku, jinak se systém zablokuje a nikdo nikdy už z vlaku nevystoupí. Zkrátka, výstup z vlaku je, jako zatím všechny etapy cesty, mnohem složitější, než se zdá, a je potřeba se na něj připravit. S trochou štěstí s vámi bude vystupovat ještě někdo další, kdo otevírání dveří rozumí.
Pokud Až se vám úspěšně podaří otevřít dveře, čekají vás ty samé více či méně krkolomné a strmé schody, jež jste při nástupu vystoupali. Máte-li s sebou těžký kufr, doporučuji vyhodit ho z vlaku jako první, jinak by na vás mohl spadnout a srazit vás do kolejiště. Když se konečně dostanete ven, prchejte co nejdál od vlaku, ale rozvážně, a pokud možno po cestičce a ne přes koleje. Pak stačí projít budovou nádraží - opět platí, že možná budete muset skrz podchod, pokud se nacházíte na větším nádraží - a jste venku, zpátky v normálním světě.

I když se vám tomu dost možná nebude chtít věřit, zvládli jste to! A kdykoliv to zvládnete znovu. Jen pozor na čudlíky. A taky pozor na to, že vlaků existuje, jak jsem už zmínila, asi tolik druhů, kolik je psích plemen, takže pokud jste jednou jeli v jezevčíkovi, příště můžete schytat třeba vlčáka, a všechno to bude úplně jiné. Zachovejte tedy patřičnou cestovatelskou ostražitost a před cestou raději nabídněte vlaku svou dlaň k očichání.

(A nádraží je taky jedno z míst, kde je možné dát si čaj z automatu, na to nezapomeňte.)