That's so OCD!

"Musím mít pastelky srovnaný podle barev! To je tak OCD!"

"Prosím tě, narovnej si tu kravatu, máš ji trošku nakřivo a mě to irituje. Jsem totiž OCD, víš?"

"Mám CDO. To je jako OCD, akorát ta písmenka jsou srovnaná podle abecedy, protože moje OCD to jinak netoleruje."

"Začnu si asi doma pořádat skupinový terapie pro lidi s OCD. Já to teda nemám, ale říkám si, že někdo z těch lidí to určitě nevydrží a uklidí mi obývák."

Dnešní článek nebude tak úplně o mém životě. Ale vlastně trošku bude. Už dlouho mám v plánu napsat o věci, která mě opravdu hodně vytáčí (a naštěstí v tom nejsem sama) - o obsedantně kompulzivní poruše a o tom, jak bývá prezentovaná na internetu. A v neposlední řadě o tom, jaké to je, když s ní opravdu žijete, a jak moc se každodenní realita liší od výše uvedených internetových srandiček, které jsem si bohužel nevymyslela, ale skutečně našla poté, co jsem do vyhledávače zadala frázi "That's so OCD".

Co je OCD?

Ve veřejném povědomí bývá obsedantně kompulzivní porucha prezentovaná jako "ta uklízecí nemoc" nebo tak nějak podobně. Ve skutečnosti se jedná o mnohem komplexnější záležitost, jako ostatně v případě všech psychických onemocnění, z nichž si společnost dělá srandu nebo které si romantizuje.
OCD bývá zařazována mezi psychické poruchy chování, protože je to právě chování, co ovlivňuje. Dva nejdůležitější pojmy spojené s touto poruchou jsou obsese a kompulze. Obsese je vtíravá nepříjemná myšlenka, které se nejde zbavit, jakkoliv je nesmyslná či iracionální. Kompulze je mechanismus, jehož pomocí si osoba s OCD ulevuje od obsese.
Obsese i kompulze jsou velice široký pojem a existuje jich mnoho druhů a typů, a samozřejmě se obojí může u každého projevovat v jiném rozsahu. Obsese se mohou týkat čistoty a strachu z nemoci, samozřejmě, ale často nabývají jiných podob a rozměrů; mohou to být nepříjemné vzpomínky, netaktní otázky, které vás napadají, ale víte, že je nemůžete položit, nebo třeba nesmyslný strach z toho, že se neovládnete a vběhnete do cesty jedoucímu autu (i když předpokládáte, že to neuděláte). Mezi ty nejnepříjemnější druhy obsesí patří vtíravé násilné či sexuální myšlenky. Ani kompulze nemají jednu ustálenou podobu a kromě těch uklízecích, rovnacích či kontrolovacích mohou vypadat jako podivné rituály nebo nutkání. Za zmínku stojí taky kompulze interní, tedy odehrávající se stejně jako obsese pouze v hlavě. Často se zapomíná na to, že existuje taky verze obsedantně kompulzivní poruchy zcela bez kompulzí, a ta se nazývá pure-O a ačkoliv to tak může znít, nežije se s ní o nic snáz než s "celou" OCD.
Obsese a kompulze se nejlépe vysvětlují pomocí tzv. OCD cyklu, který se skládá ze čtyř bodů. Nejdříve přichází obsese, tedy myšlenka, která člověka pronásleduje, kamkoliv jde a cokoliv dělá. Obsese vyvolává stavy úzkosti, nejen psychické, ale i fyzické, a tyto stavy dovedou osobu s OCD až do stavu, kdy si nemůže pomoct a vykoná kompulzi. Kompulze přinese pocit úlevy, ale bohužel jen dočasný, a dříve nebo později přijde další obsesivní myšlenka a cyklus se opakuje. Člověk, který si tímto kruhem už prošel víckrát, ví, jak to chodí, a ví, že jakmile vykoná kompulzi, může očekávat další nepříjemnou myšlenku, ale úzkostné stavy jsou prostě silnější než toto vědomí, a tak je mnohdy téměř nemožné OCD cyklus prolomit. A tak ve zkratce funguje obsedantně kompulzivní porucha. Doufám, že moje vysvětlování dává aspoň trochu smysl.

 OCD cyklus. Zdroj: Your Mind Matters. Understanding Obsessive Compulsive Disorder (OCD).

Kde je problém?

Ano, OCD se může projevovat tak, že prostě musíte mít srovnané tužky. Nebo sešity srovnané v zákrytu s rohem stolu. Nebo chorobným nutkáním neustále si mýt ruce. To jsou jisté projevy jistých druhů kompulzí, jež se u osoby trpící obsedantně kompulzivní poruchou projevit můžou, ale nemusí. To, co tyhle virální vtipy neberou v potaz, je fakt, že tohle všechno prostě není žádná sranda, ať už se OCD projevuje sebesměšněji či sebeiracionálněji. Pacient s uklízecí kompulzí ví, že ty sešity nemusí být srovnané podle velikosti, ale nemůže si pomoct. V hlavě mu pořád naskakuje třeba - Srovnej ty sešity, nebo ti dneska auto přejede psa. A tak jde a sešity srovná, a na chvilku se mu uleví, jenže pak přijde něco dalšího a tahle šílená, iracionální, nevyvratitelná obsese je tu zase, tentokrát třeba při pohledu na neumytou lžičku.

A můžete si říkat, že je to hloupost, kolikrát chcete. Můžete být třeba vysokoškolský profesor, bez sebemenší tendence k jakékoliv pověrčivosti, ale obsesi si nevyvrátíte, tedy alespoň ne hned a snadno (to záleží na individuálním případu). Lidi, jimž se tohle v hlavě neděje, vidí jen ten vnější projev, a neumí si představit, co je za tím. To neříkám nijak ve zlém. Dokud něco sami nezažijeme, jen těžko se dovedeme vcítit do toho, jaké to doopravdy je, zvlášť když se jedná o takovýhle abstraktní problém v cizí hlavě. Ale i když člověk něčemu nerozumí, může to respektovat, a zrovna v tomhle případě by opravdu stálo za to uvědomit si, že vtipy o OCD nejsou vlastně vůbec vtipné. Odráží se v nich buď nevědomost nebo naprostá necitelnost k cizímu utrpení. A upřímně, není na tom nic k smíchu. To je jako kdybych se smála větě "Dneska je mi zase na nic, protože mám depresi."

Myšlenky jsou jako mraky

Po tom všem, co jsem tady napsala, je pro mě nemožné se od tématu distancovat, a tvrdit, že se mě to netýká a článek píšu jen proto, že chci přivzdělat své čtenáře a objasnit jim pravou podstatu OCD vtipů, na které už možná někdy narazili. Ale neměla jsem v plánu dělat tu z toho hlubokou osobní zpověď, a tak dodám už jen to, že s obsedantně kompulzivní poruchou se dá žít, a dá se s ní bojovat, a dokonce se nad ní dá i vyhrát. Možná ne úplně, ale aspoň trochu, a i to trochu je velký krok a důležitý odrazový můstek k tomu, aby to jednou bylo úplně.
Stejně jako u většiny ostatních psychických poruch, i zkušenosti s OCD jsou každá jiná, a všechny je shrnout nedovede ani rozsáhlá vědecká publikace, natož jeden krátký článek. Někdo si pomůže sám, někomu od nepříjemných myšlenek pomůže kognitivně-behaviorální terapie, případně medikace; někomu se obsese podaří vypozorovat a řešit už v začátcích, jiným trvá dlouho, než si svůj problém uvědomí a přiznají. Nemám žádnou zaručenou metodu na to, jak prolomit cyklus obsesí a kompulzí a nikdy už do něj nespadnout. Myslím, že takovou metodu nemá vlastně nikdo. Mně osobně pomohlo představovat si obsesivní myšlenky jako mraky. Tuhle myšlenku jsem loni v zimě, když mi bylo nejhůř, odposlouchala v jednom videu a změnila mi život. (Video jsem se pak mnohokrát snažila znova dohledat, ale nepovedlo se mi to.)
Ne každý se ale dovede sám zachránit a v krajních případech může OCD vypadat i tak, jak je zdokumentována v tomto filmu, bohužel. Zde se jedná o obsesivní katastrofické představy a kompulzivní potřebu, aby bylo všechno symetricky srovnané, což je projev, který bývá nejčastěji terčem rádoby vtipných narážek. Taky můžete vidět, jak moc je to k smíchu (vůbec není).

Na závěr bych chtěla říct jednu důležitou věc. Je v pořádku nebýt v pořádku. V dnešní době se často setkávám s tlakem na to, aby lidi byli pozitivní. Hlavně pozitivní, usměvaví a optimističtí. Jakmile nejste, měli byste se sebou jako pěkně rychle něco dělat, protože to šíříte mezi ostatní a nikdo není zvědavej na váš otrávenej obličej. Jestli se co nejdřív zas nepřehodíte do usměvavého módu, jste loseři. A mě tohle pěkně štve, protože je důležité si uvědomit, že takhle to na světě nechodí, a že aby vám mohlo být dobře, musí vám být chvíli špatně, a někdy je to delší chvíle, a za tu špatnou chvíli by nikdo neměl být nucen se stydět. Ať už je to způsobeno psychickou poruchou nebo třeba jen tím, že se vám ráno pták vykálel na botu. (Ne že bych tyto dvě situace stavěla na stejnou příčku, chci spíš říct, že člověk má právo být špatně naladěn kvůli věcem závažným i kvůli těm nezávažným.)

V dnešní době je to pro člověka s psychickým onemocněním o hodně snazší než dřív, vzhledem k dostupné péči a všeobecné základní informovanosti společnosti. Přesto mám pocit, že ještě pořád to není zcela detabuizované téma. Setkala jsem se s všelijakými názory, například těmi házející všechny psychické problémy do jednoho pytle s nápisem lenost, což je pěkná hloupost.
V posledních letech jsem narazila na příspěvky (nebo dokonce i trička a hrnečky) dost nevybíravým způsobem zlehčující všechna možná mentální onemocnění - poruchy příjmu potravy, deprese, bipolárně afektivní poruchu, panické ataky, v neposlední řadě obsedantně kompulzivní poruchu.
Článek, který jste si právě přečetli, si kladl za cíl alespoň trochu přiblížit čtenářům právě OCD, protože dle mého názoru je to jedna z nejméně chápaných poruch chování, a mě pokaždé vytočí, když s někým načnu tohle téma, a on mi na to řekne - "Jo takže to jako furt uklízíš, jo? To se s tebou musí skvěle bydlet."

Bydlí se se mnou dost hrozně, protože do noci svítím a sepisuji články pro Čaj z automatu, a přesto nejsem schopná napsat víc než dva za měsíc, protože se snažím, aby to mělo aspoň nějakou strukturu a abych to mohla s klidným svědomím vypustit do světa. Tak zcela mimo téma mě napadá, jak dlouho tak průměrný autor pracuje na článku? Nikdy jsem se o to moc nezajímala, napadlo mě to až teď. Zkouškové je skoro za mnou a během volna před začátkem semestru bych možná mohla dát dohromady zase něco odlehčeného, třeba článek s kočičíma fotkama.
Navzdory nepříliš veselému tématu dnešního článku přeji úspěšné zkouškové nebo konec pololetí, nebo co se to teď děje na normálních školách. A hezkou plesovou sezónu. Pokud nosíte lodičky, nezabijte se v nich.