5 knížek, které mám tak ráda, že jsem s nimi otravná

Často o sobě říkám, že ráda čtu. A je to pravda. Když jsem byla malá a rodiče se mě snažili přivést k pohybu, prý jsem pokaždé nakonec seděla na dětském odrážedle a listovala atlasem dinosaurů. Během následujících let jsem přečetla velkou hromadu příběhů o čarodějkách jezdících na koni, o čarodějkách, co byly nevlastní sestry, o čarodějkách, co zachraňovaly svět uzavíráním portálů do magické země… Ano, trvalo to dlouho, než jsem se dostala z opojení příběhy o čarodějkách. Několik let poté jsem konečně začala vstřebávat literaturu hodnou seriózního doporučování. A ačkoliv nečtu příliš rychle ani koncentrovaně, mám na seznamu plno knih, které mě nadchly, a některé z nich mě zasáhly natolik, že je doporučuji téměř na potkání.

Možná již patříte mezi oběti mého doporučování knih – v tom případě pro vás bude dnešní článek jen takové stručné opakování. Možná jste se mnou ale nikdy osobně nemluvili, a tak jsem neměla šanci vás zahltit ódami na mé oblíbené divné knihy. Ať už je to jakkoliv, jsem si plně vědomá toho, že lidem se nestává, že by prostě neměli co číst. Sama se jistě nikdy nedostanu ke většině knih, které mi někdo v dobré vůli doporučoval. Proto je mým cílem vám aspoň povrchně přiblížit knihy, které mě v životě zasáhly nejvíc. Abyste věděli, co si pod těmi názvy představit. A třeba vás něco z toho zaujme natolik, že si to zařadíte do vlastního to-read seznamu.

(Jelikož poezie je velice rozsáhlé téma samo o sobě, rozhodla jsem se nezařazovat do tohoto seznamu své oblíbené básnické sbírky. O těch napíšu snad zas někdy jindy.)

Henri Murger – Ze života pařížské bohémy

Dlouho jsem přemýšlela, čím vlastně začít. Přece jen, z hromádky oblíbených knih není vůbec snadné vybrat tu jednu, kterou předřadit těm ostatním, a s jejíž pomocí co nejpřesněji nastínit, v jakém duchu se ponesou ostatní doporučení. Tak jsem se rozhodla začít dojemným příběhem. Když mi bylo asi čtrnáct, třídily se u nás doma staré knížky ze sklepa, a já zcela náhodou a namátkově zachránila dvě knihy. Jen tak, jako že si je někdy třeba přečtu, anebo ne, a položila jsem si je na poličku. A obě tyhle knihy mi přirostly k srdci tak, že je od té doby opravdu lidem cpu téměř na potkání. Jedna z nich je právě povídková sbírka Ze života pařížské bohémy.

Jedná se o povídky, které v letech 1845 - 1849 vycházely v pařížském periodiku Le Corsaire, a když je všechny dáte dohromady, dají se číst jako jednotný román, který vážně stojí za to. Co se týče humoru v literatuře, jsem poměrně náročná a většina soudobých humorných skvostů mě opravdu nenadchla, ale při čtení povídek z pera Henriho Murgera jsem se docela často nahlas smála, což byl problém, protože velkou část téhle knihy jsem přečetla ve škole během obědových pauz, ale upřímně, řekla bych, že v kvintě už byli spolužáci zvyklí na to, že občas vydávám divné zvuky. Umím třeba mňoukat, ale to sem nepatří. Zpět ke knize. Soubor povídek vypráví příběh čtyř mladých umělců a jejich radostí a strastí – dočtete se například o studených podkrovních bytech, nestálých finančních příjmech, milenkách, šatech, novinách a všech možných dobových reáliích, dovysvětlených v poznámce pod čarou, protože abyste je plně chápali, museli byste žít v Paříži druhé poloviny 19. století. Což je už dlouho mým velkým přáním. Možná i proto se v téhle knize cítím jako doma. Četla jsem ji dvakrát, ale myslím, že brzy se k ní zase vrátím. A mimochodem se jedná o knižní předlohu k opeře La Bohéme (kterou jsem, jako většinu oper, taky ještě neviděla).

Jiří Marek– Můj strýc Odysseus
Druhá kniha, kterou jsem tenkrát zachránila před cestou do antikvariátu, je taktéž historický román. Na rozdíl od povídek o mladých umělcích se jedná o kontinuální příběh, který vypráví o osudu Josefa Frajvalda, syna koňského handlíře z Prahy, který se vydá studovat medicínu do Vídně, ale nakonec se semele plno věcí a z Josefa není lékař, ale majitel pohřebního ústavu, což přináší mnohé radosti i úskalí. Příběh začíná někdy během prvních let dvacátého století a táhne se až do období před druhou světovou válkou, a vyprávěn je střídavě synovcem hlavního hrdiny a hlavním hrdinou samotným. Když jsem tuhle knížku začínala číst, nečekala jsem, že mě bude bavit, ale nakonec jsem z ní byla tak nadšená, že jsem ji přečetla dvakrát, a ačkoliv jsem z ní nepřebrala moc životních mouder (na to jsem zatím moc velká idealistka), celkem často jsem se u ní smála. (Teď to asi vypadá, že se směju téměř u všeho, ale věřte mi, že to tak není. Kromě těchto dvou zmiňovaných knih mě dovedl rozesmát jen Woody Allen a Deník malého poseroutky. A poezie z období raného národního obrození, kterou jsem kdysi četla ve školní čítance a teď už ji nemůžu nikde najít.)
Abych to nějak shrnula, knížka o strýci, jehož zamotaná životní dráha je právem přirovnávaná k Oddyseji, je skvělým vhledem do života ve střední Evropě první poloviny minulého století, během čtení se toho dozvíte plno o tuberkulóze, maskování koňských nemocí a zákulisních procesech pohřebních ústavů. A taky budete mít pocit, jako byste se procházeli po Vídni, i když jste tam třeba nikdy nebyli. Nechcete se mnou někdo jet do Vídně? Neumím německy.

Carlos Ruiz Zafón – Andělská hra

Andělská hra je druhým dílem knižní série Pohřebiště zapomenutých knih, kterou jsem objevila někdy v roce 2016 a okamžitě z ní byla nadšená. Jedná se o příběhy z Barcelony minulého století, jejichž ústředním bodem je knihkupectví rodiny Sempere a pak taky magické tajné místo, kde je uložen exemplář každé knihy, která kdy na světě vyšla – fantastický labyrint Pohřebiště zapomenutých knih. Jednotlivé díly této série na sebe navazují, ale pouze volně, takže je můžete číst v libovolném pořadí. Všechny čtyři díly patří do seznamu mých oblíbených knih, ale ze všech nejraději mám právě Andělskou hru. Vrací se do let před španělskou občanskou válkou a vypráví příběh muže jménem David Martín, spisovatele, jehož život a jeho vlastní mysl zahnaly do těch nejtemnějších koutů, jaké si lze vůbec představit. Takhle to možná moc lákavě nezní, ale pokud si rádi čtete o prokletých osudech, temných přímořských městech a domech, v nichž možná straší, ale možná je to jen vaše představivost, určitě by se vám Andělská hra líbila. Příběh Davida Martína pak pokračuje v dalších dvou dílech, a nerada bych nic příliš konkrétně předesílala, ale po dočtení celé série je to jedna z mých nejoblíbenějších literárních postav vůbec.

Carlos Ruiz Zafón je jednoznačně můj oblíbený žijící spisovatel. Všechny knížky, které jsem od něho přečetla, se mi z velké míry líbily, ale pokud z nich mám vybrat a doporučit jednu jedinou, určitě je to Andělská hra. Přečetla jsem ji anglicky i česky a myslím, že se k ní v nejbližší době vrátím.

Ala’a Al-Aswani – Jakobijánův dům

Nejspíš jste už poznali, že s pomocí knih ráda cestuji časem. Cestování časem je můj dětský sen, a bohužel nesplnitelný (ptala jsem se na to i na fyzice). Občas ale objevím knížku, která mě zavede nejen do nečekané doby, ale hlavně na zcela neobvyklé místo. Přesně tak tomu bylo, když jsem na zastrčené polici v Levných knihách objevila Jakobijánův dům – naprosto neopakovatelný literární skvost.

Jakobijánův dům je budova v Káhiře, hlavním městě Egypta. Byl postaven v koloniálních dobách a proměny jeho osazenstva ilustrují proměny egyptské politiky i společnosti. Příběh obsažený v této knize se odehrává v osmdesátých letech minulého století, kdy je Egypt veden v duchu náboženství a zdánlivé mravní čistoty. Příběh sleduje osudy obyvatel Jakobijánova domu – ať už těch zámožných, žijících v prostorných bytech, nebo těch chudých obývajících budky na střeše budovy – a pomocí těchto postav popisuje společenskou situaci Egypta na konci minulého století. Důraz klade na tabuizovaná témata – homosexualitu, náboženský extrémismus, korupci, celkový morální úpadek, k němuž dochází, když se od základu změní politická situace státu – což je taky hlavní důvod, proč kniha v době svého dokončení neprošla domácí cenzurou, a vyšla dříve v cizině než v Egyptě.

Jakobijánův dům mám ráda, protože mi ukázal úplně jiný svět a jednotlivé příběhy postav mě donutily přemýšlet o věcech, o nichž jsem dosud příliš nepřemýšlela. Taky mám ráda, když má kniha hodně dějových linií, které se vzájemně míjí, pronikají či ovlivňují, a zároveň to není až moc zmatené. Taky se mi líbí nápad učinit středem příběhu dům, přesně jak to v (mimochodem velice zajímavé) předmluvě popsal sám autor. Knížka byla pár let po vydání zpracována i jako film. Tříhodinový film v arabském znění s titulky jsem taky viděla a byl to opravdu zajímavý zážitek (doporučovala bych na něj koukat skutečně až po dočtení knihy, jinak by vás z toho množství děje mohla bolet hlava).

Edward Rutherfurd – Paris
Poslední titul na tomto seznamu je jediná z mých oblíbených knížek, kterou jsem zatím přečetla jen jednou. Možná je to proto, že má přes osm set stránek a je v angličtině, a tak její čtení vyžaduje jisté odhodlání, které jsem dosud sebrala jen jednou.
Paris je rozsáhlý historický román, odehrávající se napříč sedmi staletími, a na příkladu několika rodin popisující všechno, co se za tu dobu stihlo stát v Paříži, městě světel. Poměrně dlouhé kapitoly na sebe ve většině případů nenavazují chronologicky, a tak při čtení přeskakujete ze středověku do dob revoluce, pak na dvůr Krále Slunce a do rozestavěné Eiffelovy věže, což budí věrný dojem skutečného cestování časem, a to se mi líbí (ale chápu, že systematičtěji založené jedince by to mohlo rozčilovat). Vzhledem k tomu, že v příběhu vystupuje hrozně moc postav, se autor rozhodl ještě před prolog umístit rodokmen, bez kterého bych se v tom všem asi neorientovala, ale zároveň jsem si jeho zkoumáním nechtěně vyspoilerovala podstatnou část knihy. Ale to nevadí, ostatně, i se spoilery se občas musí žít.
Román o Paříži mě nadchnul nejen svým rozsahem a obsáhlostí, ale taky tím, že navzdory mým prvotním očekáváním není vůbec nudný, a popisuje neuvěřitelné množství dobře propracovaných, místy i napříč staletími propojených fiktivních lidských osudů, takže ve výsledku jsem měla pocit, že to všechno dává smysl. Že vlastně lidský život sám o sobě možná nedává smysl ve chvíli, kdy ho žijeme, ale nakonec jsme všichni součástí spletence osudů, a kdyby pak někdo udělal podobný průřez dějinami, někde bychom tam byli taky, i když třeba jen jako šílená teta v poznámce pod čarou. Ale tohle se asi autor nesnažil naznačit, to jsou jen moje úvahy navíc.
V Paříži jsem nikdy nebyla, ale po přečtení téhle knížky mám pocit, že kdybych tam někdy jela, vím přesně, co chci vidět, a proč to chci vidět. Možná bych to přes ty turisty pak stejně neviděla (možná je to jen mýtus, rozšířený, aby tam už víc turistů nejezdilo). Autor dal dohromady podobně rozsáhlé historické romány i o jiných městech, například o Londýně nebo New Yorku, takže si vyberete i pokud vás nezajímá zrovna Paříž (i když, koho by nezajímala Paříž?!).


To by bylo pro dnešek všechno. Přiznávám, že původně jsem měla v plánu sepsat seznam sedmi knížek, ale v průběhu psaní mi došlo, že neumím počítat, protože knih, které jsem původně do seznamu zařadila, bylo jen šest, a během psaní mi ještě jedna vypadla, neboť mi došlo, že ji sice mám ráda, ale otravná s ní nejsem, a tím pádem by článek nebyl upřímný.
Obvykle píšu články extrémně dlouho, ale než jsem napsala tenhle, trvalo mi to ještě déle než extrémně dlouho. Trefila jsem se prostě do komplikovaného období, kdy se mi dělo všechno možné, a nálada na psaní o knihách nebyla v oněch dějích zahrnuta. Takže se omlouvám za dlouhé odmlčení a taky za všechny chyby v čárkách. Už je to rok, co jsem psala maturitní písemku z češtiny, a od té doby už jsem nic českého na známky plodit nemusela, a tak je možné, že v čárkách mám ještě větší zmatek, než kdy předtím.
Pokud se chystáte maturovat, nebudu vám říkat, ať se nebojíte, protože jistá dávka strachu je vždycky dobrá věc, obzvlášť u maturit. Pokud máte zápočtový týden, přeji vám, abyste během něj nezjistili, že jste se míjeli oborem. Na druhou stranu, když člověk ukončí studium, má pak konečně čas dopsat ten článek o knihách, který mu dva měsíce leží v rozepsaných. Tak aspoň něco dobrýho z toho vzešlo.
Pokud byste se o zmiňovaných knihách chtěli dočíst něco objektivnějšího než moje poznámky, stačí rozkliknout název a dostanete se na Goodreads, což je něco jako facebook pro knížky, pokud to neznáte. (Akorát Můj strýc Odysseus má z jakéhosi důvodu anotaci v rumunštině, to si budete muset trochu zapřekládat.)

Přeji hezké jaro a hodně kabátů (nevypadá to, že by se jaru chtělo být jarem).

Rodinná fotka s kaktusy Cesarem, Juanem, Jofrém a Antonínem Píchalem.