Švýcarsko: hory, jezera, částice a švábi

Sama od sebe bych se nikdy do Švýcarska nevypravila. Pravděpodobně. Tahle země nikdy nebyla mým prvotním cestovatelským cílem, protože co ve Švýcarsku? Není tam moře, mluví se tam německy, určitě tam bude zima, protože jsou tam hory, no a palmy tam taky nejspíš neporostou, takže tahle alpská kontinentální země nikdy nebyla na mém seznamu cestovních priorit.

Během školního zájezdu, kterého jsem se v uplynulém týdnu účastnila jako absolventka našeho gymplu, jsem se ale přišla na to, že se všechny mé předpoklady o Švýcarsku poněkud míjely s pravdou. Tak už to v životě chodí, občas se pleteme, občas máme příliš velká očekávání a občas spíme v pokoji s děravýma stěnama a večeříme recyklované brambory. Zkrátka, Švýcarsko byla divoká jízda skrz notný kus Evropy, a chcete-li si o tom přečíst, jste na správném místě.

Jak už to u autobusových zájezdů bývá, první noc proběhla v autobuse. Jeli jsme přibližně dvanáct hodin, přes noc, což je na jednu stranu dobrá taktika, protože jsme dorazili ráno a měli pak celý den na první zastávku, ale zároveň je to pěkně nanic, protože nevím jak vy, ale já neumím v autobuse spát, a tak jsem na první zastávce nebyla moc při smyslech. A zrovna tam to, jak brzy uvidíte, bylo celkem potřeba.

Tohle je východ slunce u švýcarských hranic. Asi. Zjistila jsem, že Švýcarsko a Německo se tak nějak prolínají, a tak jste chvilku tam a chvilku jinde, zvlášť když mezi tím upadáte do mikrospánku. V odraze ve skle můžete vidět světlo, které prostě nemohlo být přes noc zhasnuté, což spací situaci ještě komplikovalo. Jinak pořád platí, že mám tyhle dlouhé autobusové cesty ráda (jak jsem psala v jednom dávném článku). Je to téměř spirituální záležitost, všechny ty záchody a benzinové pumpy. Po cestě tam jsme uprostřed noci stavěli někde u Bayernu a pumpa byla plná barevných gumových kachniček a vlastně se mi to možná zdálo.

Naše první zastávka bylo město Konstanz, které nejspíš znáte jako Kostnici, kde mimo jiné upálili Mistra Jana Husa. Nejdřív jsme si čistili zuby v nějaké pochybné budce na parkovišti, a pak, bylo nanejvýš osm hodin ráno, jsme začali procházet město. To je mimochodem moc pěkné. Mezi paneláky tam leží tenhle kámen, který má prý něco společného s Janem Husem. Byl k němu přikován, nebo něco takovýho, ale není to vůbec jisté, protože ten kámen pak někdo našel v řece a udělal z něj monument. Pěkné. Na druhé straně je ještě jméno Jeronýma Pražského.

"Počkej, počkej, počkej, fotím! A ještě počkej, ještě tohle fotím."

V Konstanz bylo hezky ticho a klidně, asi hlavně proto, že jsme tam byli tak brzo ráno.

Někdy mám chuť vzdát se své soudnosti a koupit si úchylnou kabelku.

Památník staletého výročí kostnického koncilu. Když zmáčknete čudlík, hýbe se a hraje písničku. Čudlík naše výprava mačkala asi šestkrát za sebou. Grenzenlos Denken znamená Myslet bez hranic.

Povšimněte si toho, že jsem vypadala jako upír, než jsem se během třetího dne zájezdu spálila na vinici. Taky si všimněte na scénu téměř hodnou renesančního obrazu, která se odehrává za mnou, zatímco se fotím se zajíčky u kašny.

Jakmile jsem viděla jezero Bodamsee, věděla jsem, že se mi tahle celá cesta bude líbit, protože to ani není možný, aby se mi nelíbila, když začíná něčím takhle krásným. I přesto, že se přesně v tuhle chvíli začaly zájezdem šířit zvěsti o tom, že naše ubytování prý bude mít společné sprchy a ještě společnější záchody, byla jsem odhodlaná si Švýcarsko užít. Nutno říct, že bez této dávky odhodlání bych se tam nejspíš zhroutila.

Dokonce tu byly i palmy!

Pár dnů před odjezdem byla hrozná zima. I norské předpovědi počasí hlásily zimu, a tak jsem si s sebou nabalila hromadu zimního oblečení. Kromě těchhle bot už jsem měla jen jedny, zimní, a nakonec bylo celou dobu takové teplo, že jsem týden chodila v jedněch botách. Taky vás někdy zradí předpověď počasí?

Naučila jsem se i pár německých slovíček. Třeba tohle sousloví je celkem důležité, nechcete-li průjem.

Když jsme seděli v tomhle kostele, zrovna začala mše. Ačkoliv to tak nezní, byla to dost komická situace, protože nerozumím německy, a tak jsem nevěděla, jestli po nás náhodou kněz něco nechce. Po pár slovech se celá výprava sebrala a co nejnenápadněji odešla, což se dělá blbě v padesáti lidech.

Dům, v němž bydlel Mistr Jan Hus. Nevím jak vy, ale já měla Jana Husa vždycky ráda, protože mám narozeniny na den památky jeho upálení. Když před pár lety dávali v televizi ten nový film o něm, měla jsem zrovna čtyřicítky horečky. To nemůže být náhoda.

Každopádně, v tomhle domě je teď Husovo muzeum, kde jsou popisky i v češtině a paní u pokladny mluví česky. Zdá se mi to skvělé, ale popravdě jsem na to muzeum neměla vůbec energii ani myšlenkovou kapacitu. Spíš pro mě bylo zajímavé vidět ten dům. Když jsem byla malá, prošla jsem si svým osobním středověkým obdobím, kdy jsem byla obdobím Husa a husitství úplně posedlá a tuhle cestu do Konstanz jsem tak trochu dlužila svému desetiletému já.

Tady začínají fotky ze science centra Technorama, které je někde za Konstanz. Výjezd do Švýcarska organizovala profesorka fyziky, takže to bylo takové napůl fyzikální a napůl historické. Tohle science centrum bylo nejspíš to nejlepší science centrum, jaké jsem kdy viděla. I koutek určený dětem na hraní byl dechberoucí. Tohle je lom světla.

Nevím, co přesně jsem chtěla zachytit na téhle fotce, ale vypadá to dobře. V science centrech mám vždycky nejradši místnosti, kde je zhasnuto.

Polarizace? (Correct me if I'm wrong, já tam vidím prostě barvičky.)

Tahle fotka mohla vyjít líp, ale nechtěla jsem se zdržovat pózováním.

Tohle bych chtěla mít doma jako zviřátko.

A tohle je divný luskovitý útvar složený z křivek vlnění.

Kdybych nebyla spánkově deprivovaná, byly by pro mě tři hodiny ve science centru málo, ale byla jsem tak unavená, že jsem se těšila, až si sednu do autobusu. Po cestě jsem dokonce usnula, což znamená, že už jsem byla hodně zoufalá.

Jeden z exponátů, co mě zaujaly nejvíc, byla nervózní rostlina, která naštvaně sklopila list, když jste na něj sáhli. Škoda, že jsem ji nenafotila - strávila jsem jejím stresováním asi deset minut.

V autobuse jsem si moc nepospala, protože o tři čtvrtě hodiny později jsme byli vyhnáni k Rýnským vodopádům. Taková větší Mumlava, no. Ale pěkný.

Fascinující pobřežní městečka po cestě do Bouveret, kde jsme byli ubytovaní.

Naše ubytování bylo ještě hnusnější než moje nejhorší představy. Například jsme měli díry ve stěnách a fleky na stropě a jen dva (jakž takž) funkční záchody na pětatřicet lidí a tři sprchy, kam jsem musela chodit v pět ráno, aby tam bylo volno, a taky se pod námi v jídelně propadaly židle a sem tam byl z něčeho cítit naftalén. Ale výhled na Ženevské jezero z terasy mě vždycky uklidnil, když to bylo potřeba. A že jsem se tam chodila uklidňovat každej večer aspoň na čtvrt hodiny.

Květinové hodiny v Ženevě. Bylo celkem složité vyfotit je bez lidí fotících se před nimi.

Dveře do očistce

V tomhle kostele už žádná mše během naší návštěvy nezačala.

Všechno je fyzika. Dalo by se říct, že fyzika je boží, ale nerada bych zacházela do náboženské polemiky.

Tyhle odrazy vypadaly naživo mnohem líp.

Pytlíky na psí hovínka

Bras.

Nejen švýcarští reformátoři.

Neumím hrát šachy.

Po téhle šachové zastávce jsem se spontánně vydala na svůj první jarní běh, protože nám zbývaly čtyři minuty na přesun skrz celou Ženevu.

CERN je místo, kde se urychlují částice, aby se svět dozvěděl co nejvíc o světě. Tohle jsou radioaktivní částice, kdyby za sebou nechávaly mlhu jako letadla. Při přednášce jsem upadla do mikrospánku a pak jsem se z něj nemohla dostat a celou dobu se mi tak divně klepaly nohy. To asi ty částice. Každopádně to byl hlavní bod našeho zájezdu, a neviděli jsme hlavní kulatou budovu, což je škoda, ani obchod se suvenýry, což je stejně velká škoda. Nicméně bylo fajn vidět něco tak velkolepého, jako je CERN. Byl to pro mě podobný pocit, jako když jsem kdysi navštívila bruselské Generální ředitelství pro překlad, až na to, že CERNu jsem pochopitelně rozuměla míň.

Pán, při jehož přednášce jsem upadla do mikrospánku, nám vyprávěl, jak byl na gymplu společenskovědně zaměřený, a až pak se přeorientoval na přírodní vědy, což mě zaujalo, protože by to dost možná mohl jednoho dne být i můj případ. (I když si nemyslím, že skončím až v CERNu.)

Chtěla jsem fotku jako Wanderer above the Sea of Fog.

Fotky během západu slunce nejsou úplně kvalitní, ale ta scenérie kvalitní je, takže to nevadí.

Výhled z terasy, když se úplně setmělo.

A pak že smutný kytky nemá nikdo rád. Tenhle tulipán byl relatable.

Vzpomínky na dobu, kdy mi bylo 12 a všem jsem říkala, že až vyrostu, chci být "fotografka kytek zblízka".

Třetí den jsme jeli do muzea olympijských her v Lausanne. Nebo Ouchy. Nebo tak nějak. Nemám vlastně vůbec přehled o místních názvech, protože jsme se přesouvali tak často a výklad průvodkyně byl tak nejasný.

Když jsme přijeli k muzeu, zjistili jsme, že otevírá až za tři čtvrtě hodiny, takže jsme dostali rozchod. Byl to super rozchod, protože všechno v tomhle městečku bylo zajímavé. Třeba tahle výloha.

Staré španělské známky s Frankem. Jak říkám, plno zajímavých věcí.

Armáda čokoládových zajíčků.

Ouchy je přesně to citoslovce, jímž by se dala shrnout noční cesta autobusem tam a zpět.

"Co kdybychom vytáhli ty sýry a udělali si raklet?"

(Olympijský oheň)

Olympijské muzeum se mi moc líbilo. Nevím jak vy, ale já olympiádu sleduju ráda, hlavně sporty, v nichž se vyznám, což je vlastně jen atletika a plavání. Zdá se mi to jako skvělá věc, že se můžu v televizi koukat na lidi, kteří dělají věci, které bych já nikdy dělat nemohla. V tomhle muzeu jsem ale paradoxně začala zpochybňovat filozofii celé téhle události ve vztahu k dění ve zbytku světa, a o přemýšlet o tom, co by asi říkal Pierre de Coubertin, kdyby viděl olympijské hry dneska.

Ale jinak to bylo skvělý, a jako obvykle byl na můj vkus rozchod moc krátký. Nestihla jsem si detailně prohlédnout všechny medaile a dresy a podívat se na všechny komentáře k jednotlivým ročníkům a tak. Musím se naučit brát návštěvy muzeí méně detailně, jenže to se těžko dělá, když víte, že se na tohle místo nejspíš už nikdy nevrátíte.

Jééééézevčík!

Naprosto boží šaty z mexické olympiády z roku '68. Tam byla mimo jiné Věra Čáslavská.

Taky fyzika.

První novodobé olympijské medaile. Je hezké vidět, jak se během let postupně zvětšovaly, až z nich byly skoro olympijské talíře.

A tohle už jsou vinice Vevey. Víno mě moc nezajímá, ale byla to hezká procházka. A trochu nebezpečná, končila totiž dost krutě prudkým svahem, takovou černou sjezdovkou pro chodce.

Zatím vinice vypadají jako zahrádky s pahýlky.

Na moře je hezčí pohled než na moje záda. Ale s tím se nedá nic dělat, takže tady máte obojí.

Velká vidlička na neplánované zastávce, kam jsme se jeli podívat na sochu Charlieho Chaplina, ale nakonec jsme se víc dívali na velkou vidličku a pak jsme šli hledat záchod, přičemž jsme se třikrát ztratili. 

Kýčovitá scenérie na riviéře v Montreaux.

Moje první letošní zmrzlina. Nemám ráda zmrzlinu, protože mi vadí, že je studená. Kdyby byla zmrzlina teplá, měla bych ji radši. Tady jsem ale neodolala, a bylo to celkem dobrý, ale ne zas tak dobrý, abych bez toho nemohla žít. Byla to zmrzlina z marakuji.

V Montreaux je socha Freddieho Mercuryho, protože tu skupina Queen nahrávala album na nějaké farmě. Myslím, že to bylo i ve filmu Bohemian Rhapsody, který jsem mimochodem viděla v kině dvakrát za sebou.

Po pobřeží jsme šli asi hodinu. Dostali jsme zmatené instrukce, abychom se vrátili k autobusu, který ale dojel někam na druhou stranu riviéry, a údajných 2,5 kilometru bylo nakonec spíš pět. Bylo vedro a jídlo v McDonald's stálo v přepočtu skoro dvě stovky.

Nebezpečí smrti je podle mě všude, ale tohle bylo pěkné memento mori.

A tohle taky. Nikdo z nás tam neskonal.

Byl den před Velkým pátkem, a ve Velký pátek mají obchody zavřeno, takže jsme před poslední cestou na ubytování dostali rozchod v tomhle obchodním centru. Koupila jsem si sýr, nějakou sladkou tyčku z pečiva, a čokoládu. Jelikož jsem byla ve Švýcarsku, všude jsem kupovala sýr a čokoládu. Kamarád si tu koupil sushi sendvič, což považuji za nebývale relevantní informaci, protože se jedná o dost nešvýcarskou věc, kterou jsem ale dosud nikde jinde neviděla, takže kdoví.

Další den byl už poslední. Večer jsem si musela sbalit (což nebylo moc těžké - vzhledem k tomu, jak to v pokoji vypadalo, jsem si radši všechny věci nechala v kufru) a psychicky se připravit na extrémně nabitý den. Toho večera byl taky ve vedlejší chatě nalezen šváb. Připomnělo mi to mou poslední školu v přírodě, kdy nám po stěně koupelny lezl slimák. Poté, co jsme se všichni pečlivě sešli v autobuse, jsme ještě půl hodiny čekali na slečnu průvodkyni, která měla chvílemi se srazy podobné problémy jako já. Během čekání jsem si všimla téhle dechberoucí hory tyčící se nad autobusem.

Naše první cesta vedla do sýrárny v Le Gruyére. Tam se vyrábí typický švýcarský tvrdý sýr Gruyére. Používá se třeba na raklet. Shodou okolností to byl právě ten sýr, který jsem si předchozí den koupila. Bylo ho tam plno a byl celkem levný, takže jsem si myslela, že to bude něco neutrálního, jako třeba eidam, ale ve skutečnosti je to i v nižších stádiích zralosti dost aromatický sýr.

V sýrárně jsme dostali sluchátka, ve kterých na nás česky mluvila fiktivní kráva jménem Třešinka. Chvílemi své kravství popisovala tak lákavě, že jsem začínala taky chtít být kráva. Prohlídka byla hezky interaktivní, s čucháním k bylinám a tak. Tady jsme si měli sáhnout na plyšovou krávu a taková možnost se neodmítá.

Součástí prohlídky byla možnost pozorovat sýrotvůrce.

Taky jsme dostali ochutnávku sýru Gruyére ve třech stádiích zralosti. Neumím popisovat chutě, ale byl to sympatický sýr. Na rozdíl od CERNu jsme si mohli nakoupit suvenýry v obchůdku se suvenýry. Koupila jsem rýsovací sadu pro kamarádku, jejíž budoucností je právě rýsování, a sobě jsem koupila propisku a čokoládu, i když uznávám, že je trochu ironické kupovat čokoládu v sýrárně, zvláště když vaše další zastávka je továrna na čokoládu.

Po cestě ze sýrárny jsme se zastavili ve středověkém městečku Gruyére, kde se nachází plno zajímavých věcí.

Třeba zmrzlina z jahodového teroru (?!)

Nebo Garfield.

Taky muzeum Vetřelce, který se tu asi natáčel nebo tak nějak.

A ovce u hřbitova.

Celý den jsem chodila v legínách a ani se mi to nezdálo blbý. Asi jsem nějak otupěla vůči módním pravidlům. Akorát mi vadí, že to nemá kapsy.

V čokoládovně Cailler visí obří pralinky ze stropu. Prohlídka byla o něco málo velkolepější než v sýrárně - celé to začalo expozicí, která měla atmosféru strašidelného zámku, akorát to nebylo strašidelné. Pokračovala pak místností s ochutnávkami různých ingrediencí, které se dávají do čokolády. Tam jsem snědla naprosto odporný kus kakaového bobu, ale ostatním to prý chutnalo, takže moje chutě jsou subjektivní. Nakonec jsme viděli část výrobního procesu čokoládových tyčinek, a pár strojů, a pak následovala instruktáž, jak se správně ochutnává čokoláda. 

Poslední fáze byla ochutnávka pralinek, při níž jsem snědla přibližně jednu velkou bonboniéru. Ve výsledku jsem v obchodě se suvenýry neměla chuť vůbec nic nakupovat, protože jsem byla čokolády plná až po okraj.

Marie Antoinette si jako poslední nápoj před smrtí přála horkou čokoládu.

Pan Nestlé

Koláčové grafy zobrazující složení hořké, mléčné a bílé čokolády. Bílá obsahuje kakaové máslo. Ve Švýcarsku je prý nejoblíbenější mléčná.

Bonbóny, které vyjely z tohoto stroje, jsme si mohli zdarma nabrat. Balené byly do tří různých barev obalů, takže jsem ochutnala tři, než mi došlo, že to je úplně stejná čokoláda. Přesto mi nejvíc chutnaly ty zelené.

Vypadá to celkem pohádkově.

Naše úplně poslední zastávka byl Bern, hlavní město Švýcarska. Bern leží na hranici francouzsky a německy mluvících kantonů, ale mluví se tam už německy. Z Bernu jsem byla nadšená. Ráda navštěvuji hlavní města. Jako malá jsem se tahle města učila nazpaměť (protože mě to bavilo), a teď je pomalu konečně začínám navštěvovat. Moc jich zatím na kontě nemám, nutno podotknout.

Hned při příjezdu do Bernu jsem zachytila tuhle stylovou paní v červeném baretu a s pejskem.

Mají tu medvědy, jako v Krumlově. Vlastně se podle nich město i jmenuje.

Všimněte si, že historické centrum Bernu je celé dozelena. Nevím proč, ale chvílemi jsem měla pocit, jestli náhodou nemám něco s očima, protože takhle zelené domy se jen tak nevidí.

Prý jeskyně tanga.

Myslím, že tohle je vlajka některého z kantonů.

A ostatní vlajky patří možná taky kantonům, ale to je jen moje teorie.

Měli jsme možnost navštívit Einsteinův dům, ale já se místo toho šla procházet po městě, protože jsem si nemyslela, že mám myšlenkovou kapacitu na další dům slavné osoby.

V centru Bernu jsem natrefila na paraguajskou ambasádu.

Kousek opodál byla i ambasáda Uruguaye.

U orloje jsem pár ostatním členům výpravy překládala výklad španělsky mluvícího průvodce. V porovnání s pražským orlojem se mi tenhle zdál o něco méně velkolepý.

Děkujeme za rozmanitost (?)

god-gay

Potkala jsem kočku.

Taky se vám tak líbí ty prostřední šaty? Možná jen nemám vkus.

Vždycky jsem milovala svítidla.

Umím na fotkách vypadat i normálně. Přibližně pět minut poté začala bouřka, a já neměla deštník, takže jsem si hlavu obmotala bílou fleecovou mikinou.

Tuhle ceduli jsem si amatérsky přeložila jako Ulice zahrady smilstva.

Asi v šest hodin večer jsme odjeli. Musím říct, že cesta zpátky byla trochu smutná, protože to znamenalo, že se musím vrátit do své každodenní reality, která momentálně není příliš veselá. (Ale samozřejmě by mohlo být hůř, vždycky může být hůř.) Navíc jsem nemohla usnout, dokonce ani když jsem si nacpala obě nohy na okenní římsu. Na pumpě s kachničkami jsme už nestavěli, nebo se mi prostě napodruhé už nezdála. K ránu, když jsme byli zase v Česku (to se dá poznat mimo jiné díky hnusným nefunkčním záchodům na pumpě) a já měla zase data, jsem si uvědomila, že jsem si po celou dobu zájezdu ani jednou nezkontrolovala nové komentáře na blogu. Holt sem píšu tak málo, že jsem vyšla ze cviku. A jakmile jsem dorazila domů, šla jsem si lehnout a spala jsem celé odpoledne, čímž jsem si rozhodila spánkový režim ještě víc než na celém zájezdu. Ale bylo to skvělý!

Ze Švýcarska jsem se vrátila mírně spálená, unavená a o dvě kila lehčí. Dost naštvaná na cestovní kancelář, která nás bez varování nechala spát se švábem, a trošku smutná, že teď už budu zase doma, bez cestovní horečky a srazů, které nestíhám, a přednášek předkládajících základní otázky mé existenci. Když porovnám Švýcarsko se dvěma předchozími školními zájezdy, bylo to něco úplně jiného, jak po stránce organizační, tak sociální - přece jen, teď už nejsem studentka a jela jsem jen jako taková osoba navíc (za tuhle možnost jsem velice vděčná).

Kam se pojede příště, to nevím. Pokud všechno dobře půjde, v létě bych mohla konečně zamířit do Španělska, ale to je zatím jen ve stádiu plánů. Celkem mě mrzí, že už letos nepojedu na žádný kurz něčeho, co neumím, jako když jsem loni byla na kurzu programování. Už dlouho jsem se totiž nikde necítila nepatřičně, a zdá se, že právě to mě pohání. A možná, že se v květnu vypravím na Svět knihy. Kdyby se chtěl někdo přidat, můžete.

Co vy a spaní v autobuse, dokážete usnout, i když máte zakázáno ležet v uličce? Máte rádi gotické katedrály, nebo se vám víc líbí ty barokní? Kolik toho na cestách obvykle vyfotíte? Pochybovali jste někdy o tom, kam směřujete? A co si představíte pod pojmem temná hmota? (Možná bych tenhle článek mohla pojmenovat třeba Švýcarsko: temná hmota pod Alpama, ale to by bylo zavádějící.)

Děkuji za pozornost a přeji hezké období maturit.

Ter.