Jak si (ne)organizuji čas

Pokud mě aspoň trochu znáte, nejspíš jste pocítili na vlastní kůži, že organizace času není zrovna mou silnou stránkou. Na srazy chodím buď brzy, nebo pozdě, nebo vůbec. Dostat ze mě opravený anglický text, seminární práci nebo třeba jen časové plány na další měsíc je nadlidský úkol. Ale v posledních letech se snažím víc a víc. A s touto snahou mi velice pomáhá mé nadšení pro všechno, co se dá koupit v papírnictví (snad kromě lepidla, nemám ráda lepidlo).

Ačkoliv jsem, co se týče time managementu, poněkud nepoužitelná, už odmalička se obklopuji sešity a psacími potřebami, jejichž kombinací pak vznikají osobní písemnosti všeho druhu. Diáře, s jejichž pomocí se snažím plánovat dopředu, deníky, do nichž naopak události zaznamenávám zpětně, divné hybridní zápisníky, do nichž píšu všechno, nedokončené kreativní počiny, které padly za oběť lepidlu herkules... Je toho zkrátka hrozně moc a do jednoho článku by se to nevešlo.

Dneska vám tedy představím dvě nejdůležitější složky své časové organizace - diáře a deníky. Jelikož jich mám doma, jak jsem již zmínila, plno, vytáhla jsem jich víceméně náhodně pár z poličky a teď se pokusím jejich pomocí ilustrovat to, jak to v mých osobních poznámkách funguje. Raději ne s cílem inspirovat vás, protože navzdory mé lásce k umění a estetice jsou mé zápisky místy pěkný hnus. Spíš jen tak, abyste se podívali na moje zmatky. A na něco, co je mi velice drahé a blízké. Sama si moc ráda prohlížím cizí články o diářích a bullet journalingu a organizaci času a nahlížím do cizích zápisků, i když si u toho často říkám, že se mám ještě co učit. Ale zároveň ne. Jsem vlastně docela spokojená s tím, jak to dělám. Protože přesně takhle jsem to já. V máločem se podle mě odráží moje osobnost tak jako ve věcech, které vlastnoručně nakreslím nebo napíšu. Takže, tohle jsem já. Užijte si to.

Diáře

Začnu s diáři, protože ty jsou možná na začátek nejstravitelnější. Diářů jsem za svůj život vystřídala už mnoho a co se týče formátů a rozložení dnů, vyzkoušela jsem leccos. Mívala jsem diáře i v době, kdy jsem chodila na první stupeň základky a vlastně jsem je vůbec nepotřebovala, ale chtěla jsem je, protože jsem je viděla u mamky. Schválně, měl někdo z vás taky diář s čarodějkami Witch? Protože já jo, dokonce tři roky po sobě. Bylo to super. Mé diářové nadšení vyvrcholilo v roce 2014, kdy jsem si koupila tlustý diář s jednou stránkou na každý den. Vždycky jsem si takový přála, ale nakonec se mi to moc neosvědčilo, protože na hodinách přírodních věd jsem jen kreslila do toho diáře a nedávala pozor. Mé staré diáře jsou plné bizarností a obrázků, ale kdybych je sem všechny fotila, asi by dneska nikdo z nás nešel spát, takže začínám u diáře, který jsem měla v roce 2017.

Koupila jsem si ho až během únorových slev, protože pokud si dobře pamatuji, v tom předchozím roce jsem místo diáře měla jen takový malý sešit, do kterého jsem si psala úkoly naprosto bez ladu a skladu (to jsou ty moje alternativní postupy), a do poslední chvíle jsem si nebyla jistá, jestli nějaký diář chci, ale tohle byla láska na první pohled. Pořád si myslím, že to je nejhezčí diář, jaký jsem kdy měla.

Chaos jsem z něj nikdy nevyházela, tak jsem to tak i autenticky vyfotila.

Tenhle diář mi skvěle vyhovoval i tím, jak je uvnitř uspořádaný. Plno lidí mi na to řeklo, že pro ně by to bylo zbytečné, ale pro mě je systém týdenního přehledu a volné linkované stránky hned vedle naprosto ideální. Nikdy se mi tak nestává, že bych neměla místo na poznámky, a těch já dělám hodně.

Jak vařili pudinkový model atomu.

Jednu dobu jsem si do diáře všude možně kreslila malou ploštěnku mléčnou, pojmenovala jsem ji Emilka. Našla jsem totiž přehled tvarů oušek ploštěnek a zdálo se mi to hrozně roztomilé.

Taky vám ve školní jídelně vždycky k obědu nacpali pomeranč? Taky jste jich občas snědli tolik, že jste z nich měli kopřivku, jen proto, že jste měli chuť na další pomeranč?

Vexilologická chvilka

Polemika nad tím, kdo je vlastně náš brat(r)

Na větě "Jdu otevřít Valerii" mě zaujalo, že Valerie může být jak třetí, tak čtvrtý pád.

Politický rozpor na hodině angličtiny

Tohle mi vždycky vrtalo hlavou. Pak mi bylo řečeno, že ten ostrov se vlastně nejmenuje jen Man, ale Isle of Man, a uznávám, že to je trošku něco jinýho.

Jak můžete vidět, moje zápisky nemají strukturu. Vím, že někteří to dělají třeba tak, že modře si píšou záležitosti školní, oranžově pracovní, růžově ty týkající se osobního života, ale já vždycky prostě psala tím, co jsem měla po ruce, a co zrovna fungovalo. Metoda odškrtávání splněných položek mě vždycky bavila.

Vánoce nějak nedopadly, dokonce jsem nedokončila ani rámeček toho, co měl být seznam dárků, které chci nakoupit.

Na rok 2018 jsem si hrozně přála růžový Doller. Viděla jsem ho v předchozích letech u pár spolužaček a zdálo se mi to skvělé a chtěla to taky zkusit. Doller je český vynález a jedná se o diář, který vlastně nemusíte začínat v lednu, ale kdykoliv jindy, protože stránky jsou jen takové šablony a měsíce a dny si do nich musíte psát sami. Je to motivační diář a jeho hlavní filozofií je, že nemusíte čekat do nového roku, abyste si mohli dát předsevzetí. Tím pádem jsem tuto filozofii trošku porušila, když jsem začala v lednu, jako s jakýmkoliv jiným diářem. Ale nevadí.

Na rozdíl od předchozího diáře jsem si Doller chtěla vést trochu estetičtěji, a proto jsem hned na vnitřní stranu desek spatlala tuhle srdíčkovou pestrobarevnou hrůzu.

 Jmenovka z jazykových seminářů v Budějovicích. Slečna, co seděla vedle mě, se jmenovala taky Tereza, takže jsme pak měly jednu společnou jmenovku. Pak si nás vyučující zapamatovali, a pak jsem odešla.

Nikdy jsem si nedávala žádné cíle. Fakt ne, ani teď bych jich nebyla moc schopná vyjmenovat. Na začátku minulého roku jsem si za cíle dala prostě věci, které jsem splnit stejně musela. Kromě těch šestapadesáti kil, na těch samozřejmě pořád nejsem a dost mě to štve. A přesně proto si nedávám cíle - akorát jsem pak frustrovaná z toho, že jsem je nesplnila.

"Udělat svíčku (gymnastickou)!"

Pokus o umělecké titulní stránky k měsícům. Leden jsem tvořila, když jsem měla neštovice. Myslím, že na této stránce se dají místy vypátrat zbytky pudru s francovkou.

Básnička, na kterou jsem popravdě skoro zapomněla

Musím říct, že sloupečkové rozložení mi teda vůbec nevyhovovalo. Jsem zvyklá se rozepisovat a nebavilo mě každé slovo rozdělovat pomlčkou na dva řádky.

Prostor na poznámky byl fajn a většinou jsem ho zaplnila.

Boty na ples jsem nakonec sehnala. I když obstarat si lodičky tělové barvy, velikosti 39, s kulatou špičkou a podpatkem, na kterém se nezabiju, byl opravdu úkol na celý leden. Pak jsem se na nich stejně málem zabila.

Bod "chodit spát dřív!" jsem měla v každém měsíčním přehledu jako položku seznamu Co změnit.

Týden voleb a dnu otevřených dveří v Budějovicích

S sebou na ples: šaty, boty, jednání, prožívání, chování

Jednou jsem musela dělat na fyziku referát o jaderné elektrárně a celé to schéma, které vidíte vlevo dole, jsem fixou překreslovala na bílou tabuli v laboratoři. Byl to téměř spirituální zážitek.

Jestli jsem toho Hrabala pak někdy nakonec přečetla, to nevím.

Nikdy si nepodávejte přihlášku na jednu jedinou vysokou školu. (Rada od někoho, kdo to tak udělal dva roky za sebou - poprvé z nerozvážnosti, podruhé proto, že už bylo pozdě.)

Kresba z týdne, kdy jsme se školou šli do kasáren a zkoušeli si tam plynovou masku. Taky jsme psali asi milionté cvičné slohové cvičení k maturitě a já si vybrala líčení na téma Evropské město mého srdce a byla jsem v tak sentimentálním rozpoložení, že mě můj vlastní text málem rozbrečel.

Kdo neměl hodinu historického semináře na téma úchylní papeži, jako by nebyl.

V dubnu jsem začala kopírovat nápady z pinterestu.

Úvaha o Irsku (tohle někdo opravdu řekl)

"Fuj tyvole"

V Dolleru jsem ocenila hlavně velký prostor na poznámky.

Vzpomínka na dobu, kdy mi k opilosti stačily jen dva cidery. Pes je návrh na tetování pro jednu slečnu, která si pak ale nakonec vybrala návrh od někoho jiného. Nevadí, aspoň jsem se naučila (jakž takž) kreslit psy.

Okolo maturit jsem měla takové období.

Toho týdne se kromě freakin' SOČky nic nedělo.

Popravdě, tohle celé období maturit jsem ještě pořádně nevstřebala.

Přesně vím, k čemu se všechno tohle fňukání vztahuje, ale je to na dlouhé povídání, takže radši zaměřte pozornost na ty pěkný šaty, který jsem si koupila kvůli předávání maturitních vysvědčení.

Jako wtf?! Ve tři normálně usedám k obědu.

A můžete ten den zaškrtat odshora dolů, a stejně vám ze života nezmizí.

Mým dlouholetým přáním je mít v pokoji nástěnku, a pořád ji nemám.

Sem tam mám potřebu opsat si nějaký text, který mě zaujal, i když je to třeba na dvě stránky (ráda píšu rukou).

Myslím, že tahle přednáška, s níž přijela jakási komunikační expertka z Británie, mě nebavila, protože jsem si během ní stihla osvěžit tiskací i psací azbuku.

Letos jsem se vrátila k diáři stejné značky jako dva roky zpátky. (Je to značka Presco, kdyby vás zajímalo, kde beru tyhle super diáře, a dělají jich plno, i takové ty nudné kancelářské, a dělají i sešity, které nejsou diáře - jeden takový taky dneska uvidíte, a tuto reklamu jim dělám čistě z vlastní vůle.) Nejvíc se mi líbil tenhle decentně černý s trojúhelníčky, které se už trochu ošoupaly, ale to nevadí. Zajímavý detail je ta gumička na zavírání, která je úmyslně takhle nakřivo.

Při focení do tohoto článku jsem si uvědomila, že bych si měla nalakovat nehty, takže se omlouvám za tento oloupaný hnus.

Po vzoru Vlasty, u níž jsem tohle viděla v roce 2018, jsem se letos pustila do projektu Year in pixels. Myslím, že když se na tu tabulku podíváte, není potřeba ji ani moc vysvětlovat, protože je jasné, o co v ní jde. Když už jsem si ji na začátku roku pracně narýsovala, svědomitě ji vyplňuji, i když občas musím zpětně, třeba když někam jedu a neberu si s sebou pět barev fix.

Když jsem s tím začínala, obávala jsem se, že všechny moje dny budou označeny jako 'normální', protože tak obvykle odpovídám, když se mě někdo zeptá, jaký byl můj den - ale s pěti úrovněmi, které jsem si pro hodnocení dnů vymyslela, se mi pracuje celkem dobře. Některé dny mají takovou divnou barvu, protože jsem ty čtverečky vybarvovala potmě a spletla si fixu. A taky si myslím, že jsem si dobře vymyslela tu barevnou škálu, protože červená je moje oblíbená barva a modrá je její opak a ty barvy mezi tím v sobě mají míň a míň červené a víc a víc modré. Modrý den tam zatím nemám ani jeden, protože si myslím, že vždycky může být hůř. A ty zelené prostě znamenají, že jsem toho dne něco pokazila, třeba špatně umyla zrcadlo nebo omylem poslala jednoho pána do háje. 

22. červenec je z půlky zelený a z půlky červený, protože ráno bylo hrozné a odpoledne skvělé a zprůměrovat to na fialovou se mi zdálo blbé. Třeba zrovna mé narozeniny jsou jeden z těch zelených dnů, a bylo mi to trochu líto, vybarvovat zrovna tenhle den zeleně, ale co se dá dělat, tak to prostě občas je. A celkem mě překvapuje, že normální a dobré dny jsou téměř vyrovnané. To jsem od sebe opravdu nečekala.

Mám tu ještě rozvrh z druhého semestru, z něhož jsem absolvovala všehovšudy jeden týden. Je to takové memento. Taky to byl pěkně blbý rozvrh, jen se na to podívejte. Úterý bylo na umření.

Nemám ten život moc nabitý, ale to nevadí.

Takhle nějak vypadají moje vysokoškolské zápisky. Asi nic zvláštního.

Co se týče věcí, které se snažím dělat každý den, měla bych zmínit taky haiku. Haiku je stará japonská forma básně, obvykle popisující krajinu, náladu, atmosféru, vjem, a má tři řádky o sedmi, pěti a zase sedmi slabikách. Loni před maturitou jsem si řekla, že každý den vyfotím jednu fotku a k tomu napíšu jedno haiku. Založila jsem si na to tajný zamčený účet na instagramu, protože se mi to zdálo nejpraktičtější, a od té doby tam opravdu každý den přidám fotku a napíšu haiku. V zimě jsem měla dvojměsíční pauzu, ale od ledna zas pokračuji, a momentálně mám 376 haiku. Nevím, co s nimi mám dělat. (Jo, tohle taky jednu dobu dělala Vlasta, ale trochu jinak, tak snad ji moc nevykrádám.)

Po škole už se mi stýská. Nemůžu se dočkat, až se zase budu nervovat během zkouškového a strašně si stěžovat na lidi okolo sebe.

Díky zpětnému procházení diáře jsem si vzpomněla, že mám vlastně zvukovou nahrávku toho, jak čtu odstavec Čapkových zápisků z cest po Španělsku přeložených do španělštiny. Byla to součást úkolu na můj oblíbený předmět, korektivní fonetiku, a nikdy jsem k tomu nenatočila pokračování.

V červnu jsem začínala s prací a taky jsem si udělala tuhle tabulku, která mě nakonec vlastně k ničemu nedokopala. V životě jsem zkoušela leccos, ale nic z toho mě nedonutilo chodit pravidelně spát před půlnocí. Asi jsem rozbitá.

Pracovní porada, kvůli které jsem si o čtvrt hodiny přivstala, a na které se nakonec neřešilo vůbec nic a trvala tři minuty.

Tyhlety papírové kapsičky zevnitř na deskách jsou nebezpečné pro někoho, kdo má tendenci shromažďovat nesouvislé hromady roztodivných papírků a lístečků. Už v únoru mi to většinou přetéká.

Mezi moje diáře by se dal zařadit i tento růžový pokus o bullet journal, který vznikl letos na začátku roku. Bullet journaling se mi líbí už delší dobu - jedná se o speciální metodu tvoření vlastního diáře, který vypadá přesně tak, jak si ho představujete, a je okolo toho plno návodů a videí a instagramových účtů, a jakmile do toho spadnete, hned máte taky chuť něco takového vytvářet. Takže jsem se letos v zimě konečně odhodlala a pořídila si tenhle speciální tečkovaný sešit v Tigeru.

Miluju mapy. To jsem vám už asi říkala. Jako malá jsem si občas mapy kreslila, a tady jsem se k tomu s radostí vrátila. Německo je trochu křivé, a vlastně nejen to, ale stejně se mi to líbí.

Bullet journal si sice můžete dělat jak chcete, ale existují na to jisté osvědčené metody. Tak například většina lidí si na začátku dělá takovouhle stránku s indexem všeho, co v diáři mají.

Taky někdy něco uděláte a pak se na to o pár měsíců později podíváte a ve vteřině přejdete do módu facepalm? Aneb ten nejdebilnější způsob, jak udělat tabulku na Year in pixels. Nechápu.

Jeden z důvodů, proč se mi bullet journaling neosvědčil, bylo to, že mi do toho pak bylo líto psát, když jsem si na tom dala tolik záležet.

Dalším důvodem, proč mě to moc nebavilo, bylo to, že jsem si nedokázala vymyslet nic originálního. Obvykle s tím, dovoluji si tvrdit, problém nemívám, ale co se týče bullet journalingu, neustále jsem koukala na nějaká videa a projížděla nápady na pinterestu a nakonec to dopadlo tak, že jsem to všechno prostě z velké míry odněkud obkreslila. Třeba tahle dvojstránka se mi líbí, ale není na ní nic osobitého, a tak mě vlastně ani nebaví se na ni koukat.

...a únorová dvojstránka se mi vlastně ani nelíbí, ačkoliv měsíc únor mám ráda.

Vidíte to? Pravítko. Rýsování co? Nesnáším. Tak jsem to s bullet journalem po dvou měsících vzdala. Popravdě je mi to trochu líto, protože bullet journaling mě pořád fascinuje a ráda si prohlížím fotky cizích výtvorů, ale mám pocit, že jsem k tomu buď ještě nedospěla, anebo to prostě není pro mě. Některé věci nikdy nebudou pro mě, a stejně se mi můžou líbit - třeba závodní plavání nebo sklářské řemeslo.

Deníky

Myslím, že po smršti mých diářů přišel čas na deníky. Deníky jsou super věc a v jakési formě si je vlastně píšu od doby, kdy jsem se naučila psát (můj první deníček pochází z období, kdy mi bylo pět let a většinu písmenek jsem ještě psala zrcadlově, a z většiny tam píšu o tom, že jsem zvracela v autě). V následujících letech to obvykle probíhalo tak, že jsem si nějaký deník načala, ale nedokončila ho, a pak mi bylo hloupé se k němu vracet, a tak zůstal ležet ladem a já začala další. Někdy v době, když jsem nastupovala na gympl, jsem si začala zápisky ze života vést trochu konzistentněji, ale ještě ne tak úplně, a tak to byly spíš takové občasníky.

Pak se mi ale systém občasníků začal sesypávat, psala jsem přibližně jeden zápis za tři měsíce, a to se mi vůbec nelíbilo, protože ten zmatek, který nebyl na papíře, se mi hromadil v hlavě. A tak jsem si řekla, že ho začnu systematicky a cíleně filtrovat, a v únoru 2017 jsem si začala psát opravdický deník. Mým cílem bylo každý den napsat aspoň jednu větu, aspoň něco, zkrátka abych sama o sobě měla přehled. Čekala jsem, že mě to nebude bavit a že s tím pěkně rychle skončím, ale ve skutečnosti mám už z poloviny popsaný svůj třetí každodenní deník v kuse. Nemám ambice dělat z toho životní memoár, píšu prostě kraviny, co mě napadnou (myslím, že po první části článku byste ani nic jiného nečekali), a budu je psát, dokud mi to bude vyhovovat. Zatím vyhovuje.

Tohle je deník, který jsem si psala v letech 2012-13. Tenkrát jsem se s tím moc nepatlala a klidně jsem přelepila Pobaltí roztomilými fenky.

Bylo dost zajímavé zpětně si procházet takhle staré zápisky. Popravdě jsem už skoro zapomněla, co jsem v té době řešila, a zpětně se mi to zdá jako hlouposti, ale to je asi prostě ten běh času. Za pár let se mi i moje dnešní problémy budou zdát jako maličkosti (a trochu mě to děsí). Takováhle uvědomění mi nesvědčí.

Když jsem byla mladší, měla jsem dost agresivní chvilky, kdy jsem házela věcmi a trhala papír. Na to jsem taky skoro zapomněla. Teď jsem už hodně dlouho nic neroztrhala.

Ty si k tomuhle něco pamatuješ, Evičko?

Teď už se dostávám k prvnímu každodennímu deníku, který jsem si začala psát v únoru 2017. Vybrala jsem si k tomuto účelu tenhle sešit s hypnotickým vzorem. Říkala jsem si totiž, že to bude působit jako obrana proti případným lidem, kteří by mi do toho deníku chtěli lézt, ale co si budem, nikdo takový se u nás doma nevyskytuje. Co se týče formátů mých deníků, vždycky si vybírám sešity velikosti A5, a většina zatím byla řádkovaná, ale jsem schopná v pohodě psát i do sešitu bez linek. Hlavně aby neměl kostičky, to nějak nemůžu skousnout.

Tenhle deník jsem měla skoro rok. Občas jsem do něj kreslila kaktusy a občas psala básničky. Mám teď nějaké období bez básniček a popravdě je mi to dost líto. Na druhou stranu, vím, že jsem si takovouhle osobní okurkovou sezónou prošla už mnohokrát, a že zase třeba odejde a bude to dobrý.

Sešit s Malým princem, od té samé značky, která dělá moje oblíbené diáře, jsem dostala jednou k Vánocům od táty. Než jsem do něj začala psát, přečetla jsem si Malého prince. Nečekala jsem, že se mi bude tak knížka tolik líbit, protože plno veřejně uznávaných a populárních děl se mi nelíbí, ale Malý princ byl fajn, ačkoliv se možná plně neztotožňuji se vším, co je tam psáno (ale to jsou jen mé osobní pocity, a bylo by to na dlouhé povídání).

Měla jsem takové období vlčích máků. Moc dobře si na to pamatuji.

Kdyby moje vlasy byly ve skutečnosti takhle rovné, asi bych byla spokojená.

Myslím, že tohle byla součást projektu 52 doodles. A taky myslím, že jsem z tohohle projektu už tak nějak vyrostla. I přesto si ale občas nostalgicky prohlížím svoje staré obrázky a říkám si, jak je divné, že v jednu chvíli to byla přítomnost, a teď už je to jen vzpomínka na instagramu, a jak se vlastně ze všeho instantně a konstantně stávají vzpomínky.

Písnička Life In Pink od Kate Nash mi v jisté době dost pomáhala. Stejně tak písnička Hey Asshole. A stejně tak Sister. Už se mi nechce patlat se s články o hudbě, protože to pak má stejně téměř nulový ohlas, tak rozdávám hudební doporučení aspoň tady.

To koťátko, které vyhrálo tuhle výstavu koček, opravdu vypadalo přesně jako můj obrázek. Jsem na ten obrázek pyšná.

Vzpomínka na jeden krásný večer, kdy jsme fotili maturitní tablo na střeše jedné vysoké budovy a krásně se stmívalo a jediná vada na kráse byla moje černá podprsenka pod bílým trikem. A taky vzpomínka na maturitní ples, který je jednou z těch událostí, které bych si chtěla zažít znovu a líp.

Časy se mění, ale láska k paletkám zůstává.

Propiska má bezpochyby něco do sebe.

Společným jmenovatelem mých tří posledních deníků je to, že jsem nebyla zrovna v ideálním rozpoložení, když jsem do nich začínala psát. Tak třeba než jsem začala psát do toho současného, musela jsem si dát přibližně týden pauzu, protože to bylo to špatné období okolo nemocí a odchodu ze školy a psát jsem prostě nedokázala.

Nicméně, nakonec jsem začala, na první jarní den, do tohohle sešitu, který je původně jen jednoduchý černý, bez linek. Samolepky, které jsem si později přidala na desky, mi věnovala (osobně, ne jako spolupráci) paní tvořící obchůdek pod jménem Miss Papaver, a jsem z nich úplně nadšená, stoprocentně se mi trefila do vkusu. Tak si říkám, že na příští rok si možná pořídím sešit přímo od ní.

Co se týče deníků, mnohem víc než pomyslná tíha popsaných stránek na mě doléhá tíha těch nepopsaných. Každý z mých deníků zatím zaznamenal pár šílených zvratů a obratů. Tak si říkám, co asi bude na těch dalších stránkách. Může to být cokoliv. Kdybych tenkrát v březnu viděla, co se v mém životě bude dít jen o tři měsíce později, nevěřila bych svým očím. Což mě zároveň uklidňuje a zároveň děsí.

Nalevo můžete vidět jednu krásnou španělskou báseň, která pro mě hodně znamená. Taky jsem ji recitovala jeden rok na soutěži LinguaFest (zdravím všechny, kteří vědí, co to je), k níž jsem přistoupila poněkud megalomansky a rozhodla se naučit dvě anglické, dvě španělské a jednu ruskou báseň, a obsadit teda všechny kategorie, na které stačily moje jazykové schopnosti. Zpětně bych se za ten nápad propleskla - nechápu, jak jsem si mohla myslet, že s tímhle přístupem nebudu vypadat jako kráva. Navíc jsem tam jednu tu anglickou básničku pokazila. Nicméně, báseň Siempre je o lásce a je krásná a za tuhle recitační anabázi samozřejmě nemůže.

Písnička The One Who Stayed and the One Who Left od Reginy Spektor. Nepředpokládala jsem, že se v tomhle článku rozepíšu o srdceryvných textech, které ovlivnily můj život, ale nemůžu si pomoct, protože jsem si jich plno napsala právě do tohohle deníku. S hudbou Reginy Spektor jsem vyrůstala a možná je smutné, že ji teď už skoro vůbec neposlouchám, ale možná je to jen nutný důsledek vývoje času. Text této písně mě přivedl k tomu, že v životě jsem možná spíš the one who left než the one who stayed. A taky je tu zřejmá jistá paralela s písničkou Two Birds. Jen tak pro zajímavost. Dokonce v komentářích pod první odkazovanou písní můžete najít můj komentář s teorií o jejich propojení.

Kéž by.

Reading Time with Pickle, kde se zpívá mimo jiné o tom, že láska je vždycky odpověď, a to i když zapomenete, jaká byla otázka.

V tomhle deníku vznikla i hlavička Čaje z automatu (ačkoliv z automatu je tam fakticky jen jeden) a obrázek v menu, který bych možná už mohla aktualizovat.

Písnička Some Nights mi pomohla udělat si pořádek v životě.

Seifertův Měsíc nad plynárnou je dalším z důležitých textů mého života, protože je to krásná a chytrá básnička. Taky vyvolává ty správné pocity a vjemy. Jednou bych takhle taky chtěla psát. S takovou střídmostí výrazu a melodičností zároveň. No ale i kdyby se mi to nikdy nepovedlo, existuje plno lidí, kteří tak psali, a tak si můžu číst aspoň jejich texty. To mě trochu uklidňuje.

A s Měsícem nad plynárnou se s vámi dnes rozloučím. Když jsem dostala impuls napsat tenhle článek, rozhodně jsem si nemyslela, že ho dokončím až po dvou týdnech slibování a střídavého psaní a nepsaní. Nafotit to trvalo déle, než jsem čekala, a popsat a vysvětlit taky, a jak tak na to koukám, je to zase taková změť, jako pokaždé, když něco dělám. Nicméně, sdělila jsem to, co jsem chtěla sdělit. Ukázala vám všechny diářové a deníkové zápisky, které jsem ukázat mohla, aniž bych byla moc explicitní, a doufám, že jste se dozvěděli něco, co jste předtím nevěděli, i kdyby to bylo jen zbytečné info o zvrhlých papežích. Nebo možná jsem vás namotivovala k tomu, abyste si své diáře a deníčky vedli úhledněji, nebo třeba abyste zkusili bullet journaling, protože si říkáte, že byste to mohli zvládnout (opravdu nebylo mým cílem nikoho odradit).

Tak obecně mi v životě přijde velice zajímavé, jak každému vyhovuje něco jiného, a jak je složité najít dva lidi se shodnými preferencemi aspoň v jedné oblasti. Proto by mě zajímalo, jak si čas organizujete vy. Jste spíš uspořádaní, nebo spíš chaotičtí jako já? Dlouho jsem si o sobě myslela, že budu takový ten pečlivý typ člověka, ale v posledních letech se přesvědčuju o opaku, a je to docela zajímavý proces. Ale o osobnostních typech a o tom, jak jsem zjistila, že to vlastně nefunguje, zase někdy jindy. To už taky dlouho plánuji rozebrat - ale zatím jsem si to nenapsala do diáře a tak na to ještě nedošlo.

Přeji pěkný zbytek léta. Zmatený přesně do té míry, jak to máte rádi.

T