20 věcí, které jsem stihla, než mi bylo 20 let

Co se týče běhu času, zatím jsem mu moc neporozuměla. Na to, že je to vědecky měřitelná entita, se mi vždycky zdál až moc subjektivní a zmatený. Tak například, každý rok v červenci mi je o rok víc než ten předchozí rok, což znamená, že jsem na světě o rok déle a tím pádem je poslední rok menší část mého dosavadního života než co byl předminulý rok z loňské perspektivy. Proto se každý rok život jeví o něco jinak než dřív. 

A když máte za sebou dvě desetiletí, je to vhodné období pro bilanci všeho toho, co jste dosud stihli a stihnout jste neměli, nestihli a stihnout jste měli, pokazili, zapomněli, kolikrát jste se ztratili a našli a pak zase ztratili. A tak, než se znova ztratím v další dekádě, chci dát dohromady tento možná mírně frustrující seznam věcí, které jsem stihla, než mi bylo dvacet.

Zda se inspirovat nebo ne, to nechám čistě na vašem posouzení, ale tak obecně doporučuji moc se neporovnávat a jít si svou vlastní cestou.

Letět letadlem. Do Bruselu a zpátky do Prahy. Ačkoliv jsem se toho bála, nakonec jsem krátký let v economy class přežila celkem se ctí. Nezvracela jsem, jen mi zalehly uši. Po cestě tam mě atakovalo dítě ze sedadla za mnou a při zpátečním letu jsem zas měla možnost pozorovat pána, co si od letušky objednával jednoho panáka vodky za druhým. Tyto skutečnosti mě trochu rozptylovaly od faktu, že sedím v plechové věci mezi mraky, kterou na obloze drží jen nějaká fyzikální síla, které nerozumím. Kdybych musela letět znova, nejspíš to přežiji.

Odmaturovat. Dokonce na samé jedničky, a to aniž bych to nějak přeháněla s přípravou (ve srovnání s kamarády, kteří maturovali letos - těm jsem věnovala své výpisky a oni si je ještě mnohanásobně rozšiřovali). Tak třeba na profilovou angličtinu jsem si připravila jen dvacet autorů ze třiceti a pak jsem šla spát. Před maturitou ze španělštiny jsem si jen ráno pustila Despacito a nahlas si s tím zpívala, víc jsem to prostě neřešila. Vlastně jsem jen měla štěstí na otázky a na milé zkoušející. A neměla bych se s tím moc chlubit, jasně. Spíš vám chci říct, že kdybych neměla šťastnou ruku, kdoví, jestli bych prolezla. Takže nebuďte jako já a učte se.

Být publikovaná autorka - tak trochu. Když jsem se loni účastnila jen tak ze srandy básnické soutěže Máj, pořádané libereckou krajskou knihovnou, jen tak mimochodem se mi podařilo vyhrát, a o pár měsíců mi napsal nějaký pán z knihovnického časopisu, že jestli prý může dvě moje básničky otisknout v rubrice o začínajících autorech. V tu chvíli mé básnické střevo začalo samou radostí metat kozelce a skákat piruety, a vlastně je trochu skáče ještě teď, protože mám doma výtisk časopisu Světlik se svými dvěma básničkami.

A ačkoliv nepředpokládám, že mají tenhle časopis doma všichni a denně si v něm listují, hrozně mě těší, že si nějaký nezávislý pozorovatel, který mě nezná, opravdu řekl, že moje texty stojí za to, aby si je někdo přečetl. Dělá mi to radost mnohem víc, než kdybych si třeba nechala vydat sbírku samonákladem.

Zhubnout 15 kilo. Původně to bylo o něco málo víc, ale jojo efekt se postaral o to, aby to skutečně bylo jen těch patnáct. Už to budou tři roky, co jsem se do toho pustila, a od té doby je mi líp a cítím se mnohem normálnější a můžu si na sebe obléct mnohem širší škálu věcí, než jsem mohla předtím, ale stejně se sebou nejsem stoprocentně spokojená a neustále se kontroluju a stresuju tím, jestli jsem náhodou něco málo nepřibrala, případně co mám teda přestat jíst, abych to zase shodila.

Není to vůbec tak jednoduché, jak se zdá, mohla bych o tom psát hodiny a hodiny, a o nějaké sebelásce rozhodně mluvit nemůžu, k něčemu takovému mám daleko. Ale pracuju na sobě. Akorát občas nevím, jestli mám pracovat na tom, abych nepřibrala ani deka, nebo na tom, aby mi přestalo vadit, kdybych přibrala.

Plané neštovice. Když mi bylo osmnáct a rovnou na vánoce. Byly to jediné vánoce, během nichž jsem zhubla (a pak to zase pěkně rychle nabrala, bohužel). Byla jsem obsypaná červenými puntíky a vypadala jsem jako rybízový keř. Fotku nemám naštěstí ani jednu.

Uklidnit se. Tak nějak, v rámci možností. Jsem odvždycky hrozně vystresovaná a nervuji se kvůli každé maličkosti. Občas mám pocit, že jsem se už narodila s existenční úzkostí, na jakou by Kierkegaard byl hrdý. Během let se k tomu přidalo leccos; nervové tiky, obsese a kompulze, záchvaty paniky, hypochondrie, respirační problémy, you name it. A tak na sobě pracuji, a chvílemi je to horší a chvíli zase lepší, ale nikdy to není stejné jako předtím. A občas mám takové chvilky, kdy si říkám, že všechno bude dobrý. A občas mám dokonce momenty, kdy cítím, že je to v pořádku, a to se nedá popsat ani předat.

Ale pořád jsem chvílema dost hysterická. Třeba když mám v pokoji smradlavou ploštici a mamka už spí.

Hazardovat s vlastní budoucností. Do jisté míry by se dalo říct, že všechno, co děláme, je hazard s vlastní budoucností. Já mám ale na mysli třeba to, že jsem si dovolila podat si jen jednu přihlášku na vysokou školu - poprvé protože jsem se s tím víc nechtěla zabývat a už vůbec se mi nechtělo objíždět přijímačky a spát bůhvíkde v cizích městech, podruhé pak proto, že jsem si vzpomněla pozdě a většina pedagogických fakult už měla přihlášky uzavřené. V obou případech mi to vyšlo, ale pokud máte aspoň trochu rozumu, vy to, prosím, nedělejte.

Překročit svou komfortní zónu. Vlastně jsem si z toho udělala takový svůj osobní sport, v němž závodím sama se sebou. Už jsem se takhle naučila třeba malovat akrylem, mluvit na cizí lidi na úřadech, tak trochu programovat, cestovat vlakem, jezdit tobogánem, chodit na všechny možné akce sama... A vlastně i třeba lyžovat nebo tančit, tento bod se hezky prolíná s ostatními body tohoto článku. A občas to není ani tolik o učení jako prostě o tom odvážit se.

(Zním možná hrozně chytře, ale ještě pořád existuje plno věcí, na něž sbírám odvahu a sbírat budu ještě dlouho.)

Překlopit lodičku. To je jedna z těch historek, které jsou zábavné jen když se vypráví zpětně, protože když se zrovna děly, vypadaly jako největší katastrofa, co se mohla stát. Incident s převrácenou loďkou se odehrál na školním vodáckém kurzu a měla jsem jediné štěstí, že jsme se cvakly na mělčině a že kamarádka byla tak pohotová a vyběhla na břeh a doběhla za zbytkem skupiny, zatímco já hystericky řvala a snažila se zachránit barel beznadějně se čvachtající v Berounce.

Snažit se naučit se lyžovat. Jsem z Harrachova, což znamená, že bych měla být prakticky odchovaná na běžkách a sjezdovkách, jenže během mého dětství to nějak nevyšlo, a tak jsem se lyžovat musela učit pár let před svým lyžařským kurzem, abych na něj vůbec mohla jet. A lyžařská škola doteď zůstává jedinou školou, kterou jsem musela opakovat. V deseti letech mezi pětiletýma prckama. Moje fotky z lyžařské školy jsou k popukání a proto tady jednu máte.

Sjezdovky jsem na té nejnižší úrovni jakž takž zvládla, na běžkách neumím doteď. Kdyby mě to někdo z vás náhodou chtěl doučit, nejspíš vás s tím pošlu někam.

Jsem to dítě v červeném.

Nasbírat 4 oficiální cedulky s vlastním jménem. Jednu z bruselského setkání vítězů soutěže Juvenes Translatores, další z loňského letního kurzu Introduction to Computer Science na pražské Fakultě informačních technologií ČVUT, třetí z letošního výletu do CERNu a poslední z práce - na té mám dokonce napsáno, že se s návštěvníky domluvím anglicky a španělsky. Všechny tyhle cedulky, kromě té poslední, kterou teď používám, mám vystavené v pokoji, ne moc nápadně, jen tak v rohu na hřebíku po starém kalendáři, a líbí se mi, protože pokaždé, když se na ně podívám, si přijdu hrozně důležitě. A taky je na nich všech moje příjmení dobře napsané, což se mi moc často nestává, upřímně.

Být součástí komorního souboru. Nejdřív jsme byly klarinetové duo. Pak dlouho klarinetové trio, které se jmenovalo prostě Trio A. Já hrála třetí klarinet, a potom jsem dostala basklarinet, a nakonec se k nám přidala ještě jedna slečna a bylo z nás kvarteto. Po celou tu dobu jsem nebyla schopná s jistotou říct, jestli mě to baví nebo irituje, ale vydržela jsem to a mám z toho plno hezkých vzpomínek, takže mě to asi bavilo.
Pamatuju si, jak mi před prvním koncertem spadl klarinet na zem a pak mi to nehrálo, a moje spoluhráčka si zapomněla doma balerínky a tak musela jít hrát v zelených gumových botách, které měla jako přezuvky. Taky si pamatuju, jak jsme už jako kvarteto hráli Žebráckou operu a já byla upřímně nadšená, ačkoliv můj part zněl po většinu času jako motor a ne jako melodie. Jednou jsme se dokonce dostali do celostátního kola soutěže komorních dřevěných dechových souborů - jak jsme to dokázali, to dodneška nevím. Každopádně, když na to tak vzpomínám, komorní hra mi chybí. Byl to dobře strávený čas.

Rozbít pár kousků chemického nádobí. Chemie. Možná mi to nebudete věřit, ale svého času jsem ji milovala, a přála jsem si studovat ji na vysoké škole. Mé nadšení bylo asi způsobeno hlavně bílým pláštěm a pocitem, že dělám něco, co se podobá magickým trikům, ale na rozdíl od nich se to dá přepsat do rovnice. Taky se mi vždycky líbila periodická tabulka prvků (a znáte chemická haiku? Ta úplně miluju!). 

Bavily mě i laboratorní práce, ačkoliv při těch mi trochu překážel fakt, že jsem totálně levá. Tak například jednou se mi podařilo rozbít několik zkumavek jen proto, že jsem neuměla pořádně utáhnout šroubek v aparatuře, a podruhé jsem dokonce jednu zkumavku nechala vybuchnout, když jsem se v ní snažila vyrobit zrcátko. Vždycky následoval můj výbuch smíchu, i když se to spolužákovi, co byl se mnou ve dvojici, moc nelíbilo, a chemikářce už vůbec ne (ale jinak byla naše profesorka skvělá, o tom žádná). Myslím, že v každé třídě se najde někdo, kdo rozbíjí chemické nádobí, a u nás jsem to holt byla já.

Chemické nadšení mě přešlo, když jsem zjistila, že existuje organická chemie. Tak se ze mě stal lingvista.

Zjistit, jak se nepije alkohol. Tak třeba co se týče kombinací, není úplně ideální mixovat svařák a černé pivo a nakonec to zapít čokoládovým mlékem (a pak ještě plácat dohromady španělskou esej o současné situaci v Evropské unii, ale to už se vždycky nějak zvládne). Co se týče jistoty a hygieny, rozhodně byste neměli zapíjet ibalgin pivem, které po někom neznámém zbylo na stole ve dvě hodiny ráno (i když tohle mi tenkrát nic neudělalo). 

A přijde-li řeč na množství, rozhodně přestaňte pít, když jste tak namol, že se nedovedete vyškrábat na barovou židli. Poslední, co si z toho večera pamatuji, je to, že jsem vysvětlovala, co je to labiodentála, a to fakt nechcete. A rozhodně v takovém stavu nebudete schopni přejít Liberec, ani když se budete hodně snažit. Pravděpodobně se natáhnete někde u obchodního centra Forum. Ale nedělejte si starosti, život jde dál, i když se vám stane něco takového. A občas jde ten život dál dokonce líp než předtím.

Bizarní způsoby seznamování. Loni na podzim jsem se dostala do životního bodu, kdy jsem si zcela jasně řekla, že teď přišla ta chvíle, kdy si musím začít aktivně vyhledávat drahou polovičku, protože jinak zůstanu napořád sama s kočkama.
Jako první jsem se přihlásila na speed dating, který pořádal studentský klub univerzity, na kterou jsem chodila, a pak jsem tam skutečně šla, což samo o sobě vyžadovalo notnou dávku odvahy. Z této šílené akce jsem si odnesla dvě potenciální známosti, o nichž bych mohla vyprávět hodně dlouho, ale tak dlouho tu dneska být nemůžeme. Každopádně jsem z nich byla dost vyděšená. Díky speed datingu jsem pojala dojem, že si nemůžu najít nikoho normálního, a že těžko říct, kde přesně je problém. Možná jsem moc náročná. Možná by mi nemělo vadit, že mě potenciální nápadník stalkuje v systému STAG nebo že první schůzka vypadá jako pracovní pohovor, na který jsem si zapomněla donést životopis.

Taky jsem zkoušela tinder. To je aplikace, která funguje jako katalog lidí ve vašem regionu. Můžete je buď odšoupnout doleva nebo doprava, a když se oba odšoupnete doprava, můžete si povídat. Bohužel, většina lidí si tam nechce povídat o literatuře nebo umění. Seznámila jsem se tam s jedním studentem z Indie, dokonce jsme se párkrát sešli a on chtěl být more than friends, jenže bohužel šlo vidět, že by to nefungovalo - pokaždé se mě totiž několikrát dokola ptal, co studuju a co jím, a tam to končilo.

Takže jsem se smířila s tím, že jsem asi úplně nahraná, a tinder odinstalovala.

Taneční. Kurzy tance a společenské výchovy pro mládež jsem absolvovala na podzim 2015. Skoro se mi nechce věřit, že už je to tak dávno. Vzpomínám na to jako na divokou akci. A musím říct, že to pro mě bylo dost možná první pořádné setkání s tím, jak to ve společnosti mých vrstevníků chodí - ztratila jsem iluze o tom, že lidi pod osmnáct přece nepijí a nekouří. A taky jsem se naučila tancovat. Trochu. Zas ne moc.

Byla jsem tenkrát taková nesebevědomá smutná brambora, jejíž jedinou obranou před ztrapněním bylo dělat si z toho všeho srandu a smát se bizarnosti situace, ale ve skrytu duše jsem si samozřejmě přála být elegantní kočka se sklenkou vína v ruce jako ty desítky ostatních holek, které do tanečních chodily se mnou. (Nevím, jak jste to měli vy, ale nás bylo v tanečních opravdu hodně).

Hodně velký podíl na tom, že pro mě taneční nejsou zpětně vzato psychické trauma, má můj dobrý kamarád z gymplu, který se tenkrát rozhodl, že se mnou bude po celou dobu tančit, tudíž jsem se nemusela trápit tím, že zůstávám na ocet, a zároveň jsme se spolu na každé hodině smáli tomu, jak mi to nejde (jemu to totiž, pokud si dobře vzpomínám, docela šlo).

Napsat hodně básniček. Při posledním pokusu o jejich shrnutí do jedné ucelené sbírky jsem jich napočítala skoro čtyřicet. Tedy těch, které bych se nestyděla publikovat. Jinak jich mám plné šuplíky a docela to přetéká. A jednu dobu jsem se snažila o jejich publikaci, ale pak mi došlo, že možná je jim zatím líp v tom šuplíku. Tak uvidíme. Popravdě moc nevím, co s nimi, ale vždycky jednou za čas napíšu nějakou další a je mi fajn, a podobně fajn mi je, když si je zpětně čtu, i když to teď asi zní jako hodně velká fascinace sebou samotnou. (Nemusí být ale každý básník tak trochu zahleděn do svých vlastních slov?)

Ztratit se v lese u Vranova. To je jedna z děsivých historek seznamováku, na němž jsem byla loni v září. On vlastně celý ten seznamovák byl taková stezka odvahy - palandy, na které se muselo šplhat po skříni, protože jim chyběly schůdky, sprchy komplikovanější než myčka aut, vegetariánská varianta snídaně velká kostka tofu, všudypřítomní dealeři jägermeistera - ale výlet na zámek byl nejšílenější.

Nejdřív nám nikdo neřekl, že to je pětikilometrová cesta, takže jsem se dost nevhodně vybavila. Byla třicetistupňová horka. Cestu tam jsme absolvovali všichni společně, ale vrátit jsme se už měli sami, což se dělá dost blbě, když cesta vede temným lesem téměř bez cestiček, a když si prostě nepamatujete, kudy jste přišli. A tak jsme s jednou slečnou od nás z fakulty bloudily tak dlouho, až jsem začala přemýšlet, kam jako zavolat, a co jim říct, aby nás našli. A pořád nikde nic. Jak jsme se nakonec vynořily u správného přístavu, to netuším, ale opravdu to stálo za to.

Všechny možné práce, které si neumím zapsat do CV. Třeba oprašování knih v jednom malém píseckém antikvariátu. Nebo fotodokumentace a zavazování bot na dětském angličtinářském táboře. Nebo vyrábění fyzikálních hraček na několika fyzikálních akcích pro malé děti (jednou jsem takovou dílnu absolvovala hned ráno po maturitním plese a hned po cestě domů se mi rozlepily zimní boty, a od té doby jsem tak hezké zimní boty nesehnala).

Když jsem si letos na jaře sestavovala životopis, nakonec jsem tam všechny tyhle věci nějak zformulovala, ale mám pocit, že jsem z nich udělala mnohem větší vědu, než to ve skutečnosti bylo. Ve skutečnosti jsem během svých dospívajících let nedělala vůbec nic a s realitou pracovního procesu se seznamuji až teď, a chvílemi to docela bolí, upřímně.

Zamilovat se. Hodněkrát. Možná víckrát, než by se mohlo zdát. A všelijak, ale převážně neúspěšně, neopětovaně, přinejlepším platonicky. Nejhorší na tom je, že na začátku nikdy nevíte, jestli to tentokrát bude úspěch nebo další neštěstí. Můžete jen doufat a snažit se. A pak se stejně zamilujete znova, i když si říkáte, že do toho už nikdy nejdete. Protože do něčeho takového člověk nejde vědomě, to se prostě stane, ať už chcete nebo ne. Možná to zní jako až moc velké moudro na někoho, komu je 20, a já sama nejsem příznivcem šíření internetových moudrostí, ale řekla bych, že zrovna tohle je obecně známý fakt.

Takže mějte oči otevřené, anebo klidně nemějte, vaši schopnost zamilovat se to stejně neovlivní. Naštěstí. Jsem opravdu vděčná za všechno, co se stalo. Protože v té správné společnosti je každý západ slunce ten nejhezčí na světě, i když třeba zrovna není vidět.

Články většinou píšu nejmíň týden, klidně déle. Tenhle jsem dala dohromady během dvou dnů. Letos jsem neměla vůbec žádnou narozeninovou oslavu, a mé narozeniny byly den jako každý jiný, a tak jsem si sedla a napsala tenhle článek. Občas je mi trošku líto, že nemívám dort a oslavu se skupinou kamarádů, ale ono se to dost dobře nedá, když je to uprostřed prázdnin a všichni jsou někde bůhvíkde, hlavně ti, co si na mé narozeniny vzpomenou sami od sebe a bývali by se mnou možná i slavili. Ale ono to není o dortech ani o tom, kdo koho zve na večeři, a už vůbec ne o dárcích (ty se u nás nevedou). Je to prostě o tom, že jsem o rok starší, a tak to bylo, je a bude každý rok, než umřu, a nic se s tím nedá dělat, a když si to rozeberete takhle, není na narozeninách nic extra světoborného. 

Pokud tohle čtete a neoslavili jsme spolu narozeniny, ať už ty moje, nebo ty vaše, vězte, že s vámi ráda budu v jakýkoliv jiný den v roce a budu z toho mít úplně stejnou radost, jako kdybychom slavili nějaký konkrétní den. A nejsem ani naštvaná, když si na mě někdo nevzpomene - já taky často na cizí narozeniny zapomínám (i když to ve mně vždycky trochu hlodá, zvlášť pokud jsem dotyčnému přála celkem nedávno - nemělo by, pracuji na tom).

Kdybyste se chtěli podělit o to, co z mého seznamu (a vlastně nejen z něho) jste stihli vy, můžete. Přeji hezké prázdniny. Já mám prakticky vzato prázdniny už od půlky března, takže už bych je chvílemi raději neměla, ale pokud vám volno právě začalo, doufám, že vám nebude lézt na nervy moc brzy.

T.

P.S. Doufám, že vám nevadí, že většina mých článků jsou vlastně seznamy. Založila jsem pro ně dokonce i rubriku Seznam něčeho. Asi jich bude ještě dost, protože se mi tak píše dobře.