Dunaj, déšť a víno

Jednoho dne jsem před svou skvělou kamarádkou Evičkou smutně vzdychla, že už jsem dlouho nebyla ve Španělsku a že bych se tam zase někdy ráda podívala. Ona to s touto středomořskou zemí měla podobně, a tak jsme si řekly, že něco vymyslíme. Po dlouhých měsících přemýšlení, plánování a přesýpání peněz z jedné dlaně do druhé jsme skutečně vyrazily. Vlakem do Budapešti, a pak rovnou do Bratislavy. A bylo to super. Dokonce jsme se i zpotily a vykoupaly. A skoro měsíc po návratu jsem se konečně prohrabala hromadou fotek, vybrala ty, které by vás mohly zajímat, a teď k nim během několika dlouhých večerů snad i něco napíšu. Doporučuji tento příval informací ředit třeba... napsala bych koktejlem Kiki z Montparnassu, ale bohužel, ten vám namíchají jen v Baudelaire baru.

Naše cesta formálně vzato začala už v červenci, kdy jsme se jednoho extrémně horkého dne sešly v kavárně a u džbánku studené limonády z exotických plodů vylučovací metodou vybraly destinaci. Tenkrát jsem si říkala, že je termín naší cesty tak daleko, že to dost možná ani nepřijde. Jenže pak se to začalo nebezpečně blížit a já začala panikařit, jako před každou cestou, a vlastně před čímkoliv, co obnáší můj přesun z bodu A do bodu B, případně do bodu C. Taková ta klasická cestovní panika, znáte to. Mám všechno? Do čeho se sbalím? Do téhle krosny. I když, ne, možná radši do té druhé. Anebo ne, hodím to do té první. Ta druhá je moc tmavá a nevidím do ní.

Den před cestou jsem si vzpomněla, že nejsem pojištěná, a jelikož s pojištěním je to jako s deštníkem, ještě jsem si ho rychle zařizovala, abych náhodou na té cestě neumřela. Poslední večer před cestou jsem si perfektně sbalená šla lehnout brzy, protože to další ráno jsme měly vyrážet v půl šesté autobusem do Prahy, ale když už jsem byla skoro v posteli, Evička psala, že vlastně jedeme až v sedm - že to na poslední chvíli pro jistotu všechno kontrolovala a že jsme se spletly. Tak jo. S hlavou plnou katastrofických scénářů o tom, co všechno jsem ještě spletla, jsem si už radši šla lehnout.

Nakonec jsme se úspěšně sešly, dostaly se autobusem do Prahy, pak se okolo téhle synagogy přemístily na nádraží a nastoupily do správného vlaku.

Poprvé v životě jsem byla v Brně. Ale jenom ve vlaku.

Naše první cílová stanice byla Budapešť. Cesta z Prahy do Budapešti trvala asi šest hodin, ale jelikož jsme jely vlakem, bylo to celkem příjemné. Po cestě se několikrát změnilo počasí a vystřídalo se mnoho cestujících okolo nás a taky jsme snědly celou svačinu. Někde u Štúrova jsme si začaly listovat průvodcem, který koupila Evička, a když jsme se snažily vyslovovat základní maďarské výrazy, přišla si k nám sednout taková sympatická starší paní z protějšího sedadla, že prý jestli nepotřebujeme pomoct. Vyklubala se z ní dlouholetá průvodkyně, která se vyzná v Budapešti, a vychrlila na nás, co všechno musíme vidět a jak se na všechna ta místa dostaneme. Ze začátku se nám to zdálo milé, ale pak se paní začala trochu nepříjemně tvářit na to, že neznáme historii maďarsko-českých vztahů. Také jsme se shodly na tom, že  rozhodně nechceme po Budapešti lítat tak zběsile, jak nám tahle paní průvodkyně radila, a že do autobusu Hop On - Hop Off nesedneme, ani kdyby nám to nabízeli zadarmo. Stejně jsme ale poděkovaly a slušně se rozloučily, protože bylo jasné, že paní má dobré mínění. A byla opravdu elegantní a milá.

Pár dnů před odjezdem jsem se s kolegou v práci bavila o únikových hrách. Říkala jsem, že bych takovou věc asi nikdy nechtěla absolvovat, ale že zanedlouho odjíždíme s kamarádkou na dovolenou a že jak se tak znám, v mojí režii to určitě bude tak trochu únikovka. Na tenhle rozhovor jsem si vzpomněla hned během prvních chvil v Budapešti. S hotely to totiž vůbec není tak snadné, jak se zdá, když ten hotel v klidu domova bookujete.

Vlastně to probíhalo nějak takhle: vystoupily jsme z vlaku na velice svérázné nádraží, bylo nám vedro a všude okolo nás strašně moc zpocených lidí. Bez váhání - protože proč taky váhat? - jsme v prvním krámě, který jsme po cestě potkaly a byl otevřený, udělaly velký nákup do dvou tašek, a pak jsme se s navigací vydaly na adresu našeho apartmánu. Po cestě jsem mimo jiné zjistila, že ten batoh, do kterého jsem se doma po tak dlouhém rozhodování sbalila, je nejhorší batoh, který jsem si mohla vybrat, protože je přibližně třicet let starý a nemá moderní vychytávky typu polstrovaná záda nebo takový ten pás, který si zapnete okolo pasu, aby se vám ta váha trochu rozložila.

Když jsme tedy s velkými taškami nákupu dorazily na předpokládanou adresu ubytování, začaly jsme vymýšlet, jak se do našeho apartmánu dostat, protože jsme nikde neviděly ani náznak toho, že by tady opravdu nějaký apartmán měl být. Tak jsme volaly pánovi, co nás měl ubytovat, a ten řekl, že za deset minut bude na místě a otevře nám, jenže když se neobjevoval, zjistily jsme, že jsme na úplně špatné adrese, protože do google map prostě ten apartmán někdo zadal špatně a majitelé s tím nemůžou nic dělat, protože obsah google map je prostě tvořen uživateli.

Tak jsme s těmi taškami a já se svým blbým batohem přešly kus Budapešti a nakonec naše ubytování našly. I když musím přiznat, že když jsme se hnaly rozpáleným městem, užuž jsem nás viděla, jak spíme na ulici (a hlavně jak se nemáme kde umýt, což je asi moje největší cestovní noční můra). Když jsme apartmán našly, zjistily jsme, že je úplně boží. Uprostřed města, blízko Andrássyho ulice, která je něco jako pražská Pařížská, a navíc to byl prostě velký a moc pěkný byt s luxusní sprchou a pračkou a veškerým kuchyňským vybavením. Jediné, co by se nám bývalo hodilo, byl internet, který nám celé čtyři dni nešel a pán ubytovatel nám ani neodpověděl na zprávu, jestli by nám náhodou s tím internetem nemohl pomoct.

A navíc to celé mělo charakter únikové hry i poté, co jsme se ubytovaly, protože k tomu, abychom se do apartmánu pokaždé znova dostaly, bylo potřeba zadat kód u dveří a pak najít správnou schránku a namačkat kód na malý trezor, v němž byl schovaný klíč od bytu, a pak jsme musely vyjet malým výtahem, který vypadal, že se za chvilku buď rozsype nebo utrhne, a potom bylo ještě třeba odemknout dveře, což nebylo jednoduché a jednou jsme dokonce musely žádat kolemjdoucí paní o pomoc, i když zrovna telefonovala.

Takhle jsme se večer s vínem koukaly na nápis "Televizi není možné připojit."

Bydlely jsme někde na pomezí čtvrtí Erzsébetváros a Terézváros a občas pod okny projel takovýhle hezký autobus na drátcích.

A tady jsme bydlely. Taky máte tak rádi pavlačové domy? Pokaždé, když jsem vyšla ze dveří, připomnělo mi to Skautský institut v Praze.

Představte si, že kandidujete do politické funkce a máte takhle dlouhé příjmení. (Maďaři píšou první příjmení a až pak jméno.)

Snažila jsem se ušetřit místo a namísto normálního deštníku jsem si vzala dětský deštník. Myslím, že existují i rafinovanější způsoby, jak ušetřit místo.

První den nám pršelo, a když jsme se schovávaly v podloubí, našly jsme tohle krásné piáno.

A tenhle krásný žabí výkřik.

Naším cílem bylo projít si Budapešť pokud možno pěšky a včetně turistických tras, avšak ne pouze po nich. A řekla bych, že se nám to dařilo od prvního dne. Díky tomu, že Evička má skvělý orientační smysl, jsme se ani moc neztrácely. A kdybychom se omezily na tipy v průvodci nebo na autobus pro turisty, rozhodně bychom nenarazily na plno bezvadných detailů, třeba na tyhle dveře.

Jedna z budapešťských univerzit. Pak je tu ještě Korvínova.

Ona je vždycky ta barevná a já chodím v černé.

Když déšť trošku ustal, dostaly jsme se do takové hrozně pěkné ulice, kde z oken zněla zkouška maďarské filharmonie, a hned naproti byl tenhle záhadný opuštěný dvůr. Teda, on byl opuštěný asi jen momentálně. Dost možná to byla kavárna a galerie, ale bohužel neumím maďarsky natolik, abych si mohla přeložit ceduli na otevřených vratech do dvoru.

Každopádně to ve své opuštěnosti mělo nepopiratelné kouzlo.

Vlezly jsme do mnoha budov. Hlavně tam, kde se neplatil vstup. Bohužel vám nejsem schopná říct, jak se všechny ty budovy jmenují. Například tohle je jakýsi jezuitský kostel. Líbí se mi hlavně ten maďarský nápis nahoře. Vlastně byl pro mě tenhle výlet z velké části lingvistickou výpravou, ale to je asi každý výlet, když jste lingvista (nebo se za něj aspoň velkoryse považujete).

Tohle nás celkem zaujalo. Vyčetly jsme z toho, že se jedná o místnost, kam můžete strčit děti, když máte pocit, že by se nudily na mši. Jen jsme nepochopily, kde ten pokoj je. Chvíli jsme myslely, že přímo za dveřmi s tímto nápisem, ale pak jsme uslyšely hlasy z podzemí. A pak jsme radši utekly.

V téhle ulici jsem se zastavila a snažila se pojmenovat všechny ty vlajky. Bohužel se mi to tak docela nepovedlo. Pletou se mi některé africké, a taky je tam plno vlajek patřících oficiálně neuznaných autonomním územím.

Dunaj je neuvěřitelný a nejspíš mě během čtení tohoto článku ještě mnohokrát přistihnete, jak se nad ním rozplývám.

S vegetariánským jídlem je to na cestách občas trochu komplikované. Byla jsem tedy trochu komplikace, ale nakonec jsme vždycky našly nějaké místo, kde jsem se mohla najíst. V tomhle moc pěkném bistru u Korvínovy univerzity jsem si dala rizoto s houbami. Evička si objednala ratatouille na maďarský způsob, a obě jsme byly překvapené, když dostala prostě lečo.

Když si omylem strčíte do objektivu prst, je to selfie?

Moje oblíbená tržnice, jedno z nejúžasnějších míst v Budapešti.

Je to prostě tržnice. Plná všeho, co si jen můžete představit. Chodí sem nakupovat jak místní, tak turisti, a u stánků jsou pěkně smíchaní, aspoň teda u stánků s potravinami. Místy může tržnice působit trochu stísněně, zvlášť pokud nemáte rádi davy lidí, a já sice davy nevyhledávám, ale vlastně mi ani moc nevadí a občas je víc než fajn ztratit se v anonymním davu, třeba tady, mezi stánky.

Je to takový chrám konzumu

Jeden z mnoha budapešťských mostů, po nichž můžete přejít Dunaj.

V dávných dobách jsem používala pseudonym Iris Virág. Teď už se tomu směju, protože je to příšerné jméno, a nemám moc ráda, když mi to někdo připomíná, ale nedá se s tím nic dělat, protože většina lidí, s nimiž jsem se seznámila přes internet, mě zná pod tímhle jménem. Tak jen abyste věděli, že Virág znamená maďarsky květina.

(A taky existuje velice podobné slovo v latině - virago. Virago znamená něco jako žena válečnice a nemá to se slovem virág nic společného, pokud vím. Jen mě fascinuje ta shoda zrovna mezi těmito dvěma slovy.)

Mám dojem, že tohle je největší synagoga ve střední Evropě.

Erzsébetváros, místní židovská čtvrť, je moc pěkná. Najdete tu plno malých roztomilých obchůdků.

Myslím, že některé ulice jsem si fotila hlavně proto, abych věděla, kudy jsme šly.

Katedrála svatého Štěpána je další z nádherných budov Budapešti. Poprvé jsme ji viděly už když jsme se motaly mezi nádražím a ubytováním, ale pak jsme se k ní samozřejmě ještě vrátily, abychom ji mohly obdivovat bez obavy, že jsme bezdomovci.

Já jsem cesta, pravda a život

Pohledy. Balkóny jsem poslala mamce domů, dveře jsem si přivezla. Teď už jen čekám, kdy se odhodlám koupit si nástěnku. (Nástěnku si přeju už asi pět let a pořád nejsem schopná si ji zařídit. Asi že se bojím, že by pak nevypadala podle mých představ.)

Zmrzlina. Popravdě ji moc nemám ráda, protože je na mě moc studená a moc rychle se roztéká. Tady ale měli naprosto dokonalé příchuti - myslím, že tohle je karamel a Rafaello - a tak jsem neodolala a koupila si ji. K dovoleným to asi patří, a byla dobrá, ale stejně asi nikdy nebudu žádný zmrzlinový nadšenec.

Ulice Nádor a jídelna Nádor.

Tyhle pěkné žluté tramvaje jsme vlastně jen pozorovaly a obdivovaly. Za celou dobu našeho pobytu v Budapešti jsme městskou hromadnou dopravu nepoužily ani jednou.

Památník holocaustu (další z těch, u nichž se lidi fotí, jako by to vůbec nebyl památník holocaustu).

Nechci kecat, ale myslím, že tohle je Erzsébethíd, tedy Alžbětin most.

Tenhle pohled mě bere za srdce o něco víc než ty ostatní.

Úplnou náhodou jsme našly památník Ernö Rubika.

Budapešťský parlament je další místní fascinující budova, kterou rozhodně musíte vidět, když jedete do maďarského hlavního města. A vlastně ho nepochybně uvidíte, i kdybyste se o to nesnažili.

Tahle fotka se mi moc líbí. Nejen že mi nevychází můj záměr (aby to vypadalo, že se dotýkám budovy parlamentu, což vlastně ani nevím, jak by mi vycházet mohlo, a hlavně netuším, co mě to napadlo, když je to budapešťský parlament a ne věž v Pise), ale ještě mi jako bonus roste pouliční světlo z hlavy.

Chce to jistou osobní sílu, zveřejnit fotku, na které se sama sobě nelíbím, a přesně tuto sílu se nyní snažím prokázat.

Vždycky jsem říkala, že baroko mě moc nebere, ale pak jsme vlezly do tohohle nádherného kostela. Byl to jeden z těch momentů, kdy jsem se málem rozbrečela z toho, jak hezké to okolo mě je. Posledně se mi tohle stalo, když jsem jela z fyzikální soutěže pendolinem, slunce svítilo do vagonu a my jedli medovníkové kuličky s citronovou náplní.

EATaliano je podle mě geniální název pro pizzerii.

K večeru jsme se vypravily do oblasti Budy. To vyžadovalo přejít řeku a vyšplhat se do mírného kopce. Po cestě jsme narazily na Európa liget - evropský parčík. Spočívalo to v tom, že sem byl zasazen strom z každého z evropských hlavních měst. Byla jsem tím fascinovaná přesně tak, jak byste očekávali (pokud mě aspoň trochu znáte).

Nádherné výhledy z hradní čtvrti

Na mostě po cestě zpátky do Pešti.

Kebaby byly spolehlivou a levnou zárukou vegetariánského jídla. Tohle je falafel. Když jsem nechala obsluze spropitné, dotyčný mladík si vyžádal moje instagramové uživatelské jméno, a já byla tak vykolejená, že jsem mu ho dala.

Pak jsme vešly do záhadné pasáže poněkud předimenzované restauračními zařízeními. Chtěly jsme si tu někde sednout na skleničku, jenže tu toho bylo tolik, že jsme nevěděly, kam dřív koukat, a tak jsme nakonec zmatené odešly hledat něco klidnějšího.

Take care of your Personal Jesus.

Nakonec jsme se usadily ve studentském podzemním baru Lampás. Bylo tu hodně místních a skoro žádní turisti a prostě velice příjemná atmosféra.

A tohle byla první věc, kterou jsem viděla ráno po probuzení.

Tahle zdánlivě nicneříkající fotka je pro mě neuvěřitelný reality check. Život mě naučil pít kafe, i když jsem říkala, že nikdy pít kafe nebudu. Stejně tak jsem měla období, kdy jsem tvrdila, že červený lak na nehty není nic pro mě a že mi nesedí, a teď už žádný jiný ani nepoužívám (a mám sbírku laků na nehty ve všech možných odstínech červené, od skoro oranžové po skoro fialovou). Podobně to vlastně dopadlo s mým přesvědčením, že nikdy nebudu učit. Teď už jen čekám, kdy padne za své moje "nikdy, nikdy, nikdy nechci mít děti".

Mé oblíbené zmrzlinárny jsou ty hysterické.

Památník železné opony, podle mě velice dobře ztvárněný

Dalšího dne jsme se vydaly do Muzea krásných umění. Byla to asi čtyřicetiminutová cesta po Andrássyho ulici až k Náměstí Hrdinů. Přesně ta cesta, o níž nám ta paní průvodkyně ve vlaku říkala, že ji určitě neujdeme a že si budeme muset někde počkat na autobus.

Další dechberoucí budova

Památník maďarských národních hrdinů

Do tohohle muzea se vyplatí jít, i kdyby vás nezajímaly ty sochy a obrazy a chtěli jste vidět jen ten interiér.

Tahle nádherná síň je čerstvě po rekonstrukci a otevřená teprve od loňského roku.

Legenda praví, že existuje fotka, na níž nepózuji, jako by se mi zrovna strašně chtělo čůrat. Nikdo ji ale zatím nenašel.

Vůbec nevím, proč jsem fotila zrovna tohle. Každopádně, něco mě tenkrát přimělo říct si "jo, teď si přiblížím tuhle krávu, kterou okusují lvi, a vyfotím ji!"

Slečna, která mi je trochu podobná, proto jsem ji vyfotila. Jinak jsem si totiž řekla, že v muzeu moc fotit nechci, abych nesklouzla k tomu, že víc fotím než koukám na to, co fotím.

Portrét chlapce, který má vypadat smutně a zamyšleně

Tohle je creepy.

A tohle je krásné.

Tohle jsem fotila kvůli tomu vícenásobnému stínu.

"Co koukáš na mě? Tam se koukej."

Když jsme vylezly z Muzea krásných umění, byly jsme naprosto vyčerpané. Sedly jsme si do parku, snědly pár nektarinek a pak psaly pohledy (a snažily se shromáždit adresy, které jsme si nepříliš chytře nesepsaly, než jsme odjely na dovolenou). Občas do pohledů kreslím, sem jsem se snažila přikreslit nás dvě na tržnici - Evičku s korálema okolo krku a sebe s batohem.

Po pauze v parku jsme se přesunuly k jedněm z budapešťských lázní, ve čtvrti Városliget. Původně jsme se sem chtěly jít vykoupat, když je to tak slavné, ale pak jsme zjistily, kolik stojí vstup, a uvědomily si, že vlastně budeme mít bazén, až se přesuneme do Bratislavy, a tak jsme lázně jen několikrát obešly a pak se ztratily v přilehlém parku. Bylo to fajn.

Občas někde vidím takovouhle sochu, zobrazující někdejší ideál krásy, a hned jsem sama se sebou spokojenější, protože ta socha je celkem realistická.

Dokonce se mi, řekla bych, i celkem podobá.

Városliget je plný neuvěřitelných budov.

"Až tyhle fotky uvidíš, budeš z nich nadšená!" říkala Evička. Tak tady je máte, třeba budete taky nadšení. Od maturitního plesu se nic nezměnilo, pořád se směju jako Vetřelec.

Po cestě zpět do centra jsme si zatančily argentinské tango na ulici.

Muzeum komunistického teroru

Dáte si kuře s parazitní houbou?

Bobek garden!

K večeru jsme se vypravily do takzvaných barů v ruinách. Je to přesně to, jak to zní - bary postavené v barech starých domů v židovské čtvrti. Je jich tu plno, ale ten nejznámější a nejprestižnější se jmenuje Szimpla Kert. Původně se mi dovnitř vůbec nechtělo, protože nejsem moc barový typ člověka, a navíc u vchodu stáli lidi z ochranky a všem prohledávali zavazadla, a mně není moc příjemné, když se mi někdo hrabe ve věcech (ale to, myslím, není příjemné nikomu). Nakonec jsem se ale přemohla a prošla kontrolou a ocitly jsme se na tomhle podivně magickém místě, které mi tak trošku připomínalo film Spirited Away.

Szimpla Kert je malé město ve městě. Nebo možná dokonce svět ve světě. Jedná se o několikapatrový komplex barů, plný světýlek, vůní, zvuků, lidí. Není to úplně ideální místo, pokud si chcete s někým v klidu popovídat, právě kvůli všudypřítomnému hluku. Vlastně nevím, na co je tohle místo ideální. Doteď jsem z něho trochu zmatená a mám pocit, že Szimpla Kert vyvolává příznaky opilosti, i když jste tam právě přišli zcela střízliví.

Taky se nejedná o žádný lokální bar. Szimpla Kert je plný turistů a mnohokrát jsme někde za zády zaslechly dokonce i češtinu. Tenhle podnik má dokonce i vlastní suvenýry, což jsem snad nikde jinde ještě neviděla. A přesto je to taková živá a neuspořádaná entita. Třeba tohle je foceno z malých schůdků, na nichž jsme seděly. Přímo před promítačem - ale těžko říct, co se promítalo a jestli na to někdo koukal. Chvíli jsme u promítače dokonce dělaly stínové divadlo (umíme ale jen králíky a psy), než jsme se posunuly dál.

I když nejsem alkoholový ani barový nadšenec, jsem tímhle místem ještě teď okouzlená.

Už byla skoro noc, když jsme v druhém patře zcela náhodou potkaly dvě Češky a chvíli si s nimi povídaly. Už ani nevím, o čem. Další ráno jsme s Evičkou konstatovaly, že asi o ničem. Taky jsem po sobě v Szimpla Kertu zanechala tuhle kočičku (zdi byly pomalované, tak jsem chtěla taky něco přidat) a pak ještě básničku o psovi, jenže tu jsem napsala na tak nepřístupné místo, že nešla vyfotit. A seděla jsem v rozbitém okně bez okenic a bylo to skvělé. Neopakovatelný a nepopsatelný večer.

Naše snídaně byly perfektní

Když nám nikdo nedělal labutě z ručníků, pokusily jsme se aspoň o srdíčko z peřin.

Tak já už nevím, jak mám na těch fotkách stát.

Malá podzemní tržnice, možná až trochu příliš turistická, na rozdíl od té velké. Prodavač suvenýrů se nám tu snažil vnutit, že jsme krásné. Možná jsme si za ty komplimenty měly na oplátku něco koupit, ale to se nám moc nechtělo a tak jsme jely po schodech zpátky nahoru do ulic.

Tohle jsem fotila kvůli té party vlevo nahoře. Když jsem se kdysi dozvěděla, že anglický výraz pro politickou stranu je party, dlouho jsem se tomu smála, protože mi v hlavě naskočil přesně takový výjev.

Nově postavené moderní obchodní centrum Bálna (Velryba). Moc pěkné, až na to, že to bylo ještě v tak čerstvém stavu, že jsme si nebyly jisté, jestli tam vůbec můžeme, nebo jestli to je ještě stavba.

Každopádně jsme, jako ostatně po většinu našeho výletu, byly fascinované.

Druhá a poslední zmrzlina tohoto zájezdu: Ferrero Rocher a Kinder Joy. Jak to máte se zmrzlinovými příchutěmi? Máte radši ty ovocné nebo ty čokoládové, karamelové, kokosové a tak dál? Nebo se vám to střídá? Nebo jste schopni to kombinovat (jako například Evička)? Má základní preference jsou vždycky ty čokoládové. Na ovocné mívám náladu jen zřídka. (Vidíte, další zbytečné téma, o němž bych byla schopná psát bakalářku.)

Roztomilá restaurace v místech, kde jsme se prvního dne ztratily při hledání hotelu.

Chlupaté prase mangalica. Jednou jsme se o něm učili v zeměpise a od té doby mi nejde do hlavy, že něco takového opravdu existuje. Vidíte můj nadšený výraz?

Zrcadlová selfie s vycpanými ptáky (mangalica s námi splývá).

"Evi, ty ty těstoviny nějak stopuješ?"

"No jasně!"

A stopovala úspěšně. Ten sýr, co vypadá jako parmazán, je ve skutečnosti gouda, součást toho velkého nákupu, který jsme udělaly po příjezdu. Byly jsme totiž tak nadšené nízkými cenami, že jsme si nevšimly, že kupujeme obří kostku goudy v přepočtu za osmdesát korun. Vydržela nám až do vlaku do Bratislavy (tam se ale ještě dostaneme).

Myslím, že by se to mělo číst jako škála. Ale stejně mám ráda jazykové více čí méně náhodné shody.

Na poslední večer jsme si naplánovaly výlet na Citadellu. Akorát jsme si pořádně nezjistily, co to je a kudy se tam jde, takže jsme si vzaly šatičky a elegantní boty a pak jsme byly překvapené, že jdeme do největšího kopce za celý náš výlet.

Nakonec jsme ale na Citadellu dorazily přímo během zlaté hodinky.

V jistém bodě života už nelze než smát se sama sobě a nechat ostatní, ať se smějí taky. Někdy okolo maturitního plesu jsem začala (trochu egoisticky) sbírat fotky sama sebe, na kterých vypadám nějak takhle. A už jich mám plno a mám je ráda. Jednu takovou si nechám dát na hrob.

Z Bernu mám fotku s kočkou a tak jsem nějakou takovou chtěla i z Budapešti.

Večer jsme se přesunuly k Budínskému hradu. Bylo to opravdu působivé. Škoda jen, že jsme nemohly jít dovnitř, protože se tam zrovna pořádal národní festival vína, a nechtělo se nám za to platit.

Ten Wolford, o které zpívají Vampire Weekend v písničce White Sky.

Na poslední večeři jsme se vrátily do oblasti barů v ruinách, kde jsme předešlého večera našly tenhle dvoreček s několika stánky se street food. Nakonec to bylo trošku víc nóbl, než jsme čekaly - tak například, nemohly jsme tam ani pít vlastní pití. A bylo to tam všechno dost drahé. Zato tam bylo plno veganských a vegetariánských možností. Já si dala burger s veganským sýrem (od kterého jsem byla celá ulepená nejen já, ale i stůl a Evička) a hranolky z batátů. Bylo to to nejdražší jídlo, které jsem v Maďarsku měla. Ještě pořád si nejsem jistá, jestli to stálo za to. Ale street food court byl pěkný.

Popravdě nevím, co jsem se snažila na téhle fotce zachytit. Racky? Netopýry? Padající hvězdy? Létající piliny?

Poslední večer v Budapešti jsme se rozhodly strávit na břehu Dunaje. Využily jsme perfektního vybavení našeho apartmánu a vzaly dvě šampaňské skleničky a sedly si na náhodné schody někde u mola, kde se zrovna kolébala velká loď čekající na vyplutí. Tenhle večer pro mě byl nejsilnější zážitek celé cesty, z důvodů, které nelze moc jednoduše popsat. Tak třeba, vždycky jsem si přála sedět u Dunaje. Zní to hrozně hloupě, přát si něco takového. Ale tak nějak se ve mně perou dvě lidské stránky; jedna si přeje být viděna a druhé je nejlíp v noci, když její dech a tichá slova splývají s tím, jak šplouchá Dunaj.

A ta loď mnou hnula v úplně jiném smyslu. Vybavily se mi všechny ty osudové knižní scény, v nichž se nějaká (mnohdy poněkud vedlejší) postava jen tak mimochodem nalodí a nikdy ji už nikdo nevidí. Lodě jsou často zobrazovány jako taková nezvratná záležitost. Zhmotněná ruka osudu. Že když už někam odjedete lodí, jste prostě pryč a nedá se o tom spekulovat. Přes loď prostě vlak nejede, zvlášť přes takovouhle výletní.

A kdoví, kam jeli tihle lidi. Rozhodně nevypadali jako jedinci prchající před vlastním životem. I když, těžko říct. Těžko soudit takhle přes několik vrstev skla a těžkého nočního vzduchu. Myslím, že jsem cestou zpátky na pokoj se slzami v očích zpívala Despacito, ale bylo to o rajčatové polévce (takže Gazpachito). Tak jo. To by stačilo, teď už víte všechno.

Dalšího rána jsme se sbalily a vydaly na vlakové nádraží. Tady nastal další komplikovaný úkol: musely jsme si obstarat jízdenku do Bratislavy. Nejdřív jsme myslely, že ji pořídíme přes internet, ale to nám nešlo, takže jsme přistoupily k automatům na jízdenky, které ale byly pouze pro vnitrostátní cesty, a pak jsme se přesunuly k okýnku s jízdenkami, odkud nás poslali k jinému okýnku, které bylo někde z vnější strany nádraží, a když jsme se tedy konečně propracovaly přímo k prodávající paní, bylo nám řečeno, že si musíme nechat vyjet pořadové číslo, jako v bance, ačkoliv jsme zcela jasně a bezpochyby byly na řadě.

Trochu nás uklidnilo, že tento systém se nezdál matoucí jen nám - když jsme odcházely zpět do nádražní haly, musely jsme celou tu byrokracii vysvětlovat jednomu Rumunovi s batůžkem a Rusovi s divnou sportovní taškou.

Nakonec jsme ale jízdenku sehnaly a pak našly i nástupiště, kde jsme pak ve vlaku proseděly celých čtyřicet minut, kdy už měl jet, ale místo toho prostě čekal. Tahle fotka skvěle vystihuje atmosféru celého toho rána, kdy jsme se snažily dojet do Bratislavy.

Po přibližně dvou hodinách jsme se do Bratislavy skutečně dostaly. A ve chvíli, kdy jsme vystoupily z vlaku, skončilo léto.

První, co jsme v Bratislavě viděly, byla milá starší paní s maličkým jezevčíkem, který vypadal jako štěňátko, ale ve skutečnosti byl podobně postarší jako ta paní. A pak jsme míjely místní technickou univerzitu, kterou jsem si vyfotila, protože momentálně taky chodím na technickou univerzitu.

Další kapitolou je náš slovenský hotel. Omylem jsme si totiž objednaly pokoj v čtyřhvězdičkovém kongresovém hotelu někde za Bratislavou. Jelikož, jak jste jistě už poznali, nemáme rády městskou hromadnou dopravu, rozhodly jsme se z nádraží jít k hotelu pěšky, s krosnami na zádech, ještě k tomu nám začalo pršet, a když jsme k hotelu potom došly, nestačily jsme se divit. A smát té situaci. Dvě promočené turistky s krosnami zabalenými do pláštěnek přichází ke kongresovému hotelu, vchází do nablýskané recepce, a korunu tomu nasadila paní v recepci, která se nás zeptala, jestli jsme tu autem.

Pak taky pronesla větu "počkajte chviločku, ja si tu iba niečo vytlačím", což samozřejmě znamenalo, že si něco vytiskne, ale v té chvíli jsem se musela hodně držet, abych se tomu tlačení nezačala smát.

Nakonec byl čtyřhvězdičkový hotel celkem fajn a dokonce jsme se, jak jsem zmínila na začátku, i vykoupaly v tamním bazénu. Ale když se na to podívám zpětně, nejspíš se mi víc líbilo v tom maďarském apartmánu.

Bratislava zpochybňuje existenci limitních funkcí.

Večer jsme se v dešti vypravily do místního nákupního centra, protože jsme si řekly, že to je záruka toho, že se najíme. Zrovna se tam konal nějaký běh sponzorovaný jakousi velkou firmou a bylo to šílené.

Polooštiepok je dobrá věc, jen mi k tomu nemuseli dávat tu marmeládu.

Další univerzita

Tady můžete vidět Bratislavský hrad, kterému se prý říká převrácený stůl (to říkala babička)

Tyhle smutné ksichtíky jsem potkávala všude možně po Bratislavě. Myslela jsem, že je to místní specialita, jako třeba Liberec má kočičky z dlaždiček, ale nakonec mi bylo řečeno, že se ksichtíky nachází i v Praze. Nevadí, stejně jsou působivé. Často mám přesně takovouhle náladu. Zrovna na tomhle místě, na tom skle, se mi zdál ten výraz naprosto výstižný.

Málem jsme většinu bratislavských památek prošly už ten první večer, naštěstí nás zastavila tahle cedule, na níž se píše, že hradby jsou uzavřené.

Tohle je Ludovít Štúr.

A tenhle pán se jmenuje Čumil.

Tlač! Nebo táhni?

Dalšího dne pořád pršelo.

Našly jsme malou roztomilou kavárnu s malým roztomilým věšáčkem. Chtěla jsem si dát horkou čokoládu, jenže slečna za kasou říkala, že "horkú nemajú, iba bielu a mliečnu". Tak jsem se zase do té slovenštiny trochu zamotala. Nakonec jsem nějak usmlouvala, že myslím horúcu.

Keramický polštář perfektně plnil svou roli - na první pohled opravdu vypadal jako by byl měkký.

Tyhle krásné šaty jsem potkala uprostřed Bratislavy. Jsou skvělé, klidně bych se v nich vdávala, vlastně si myslím, že pokud se někdy vdám, bude to hlavně abych si mohla vzít nějaké takovéhle šaty.

Nádherný secesní kostel

Bratislavou taky teče Dunaj. Nábřeží v Budapešti a to bratislavské jsou, řekla bych, trochu kontrasty.

Dalšího dne odpoledne jsme se vydaly na hrad. Bylo to fajn. Po cestě jsme potkaly tohohle zajíce a taky nám bylo fakt vedro.

Na hradě taky vznikla moje snad nejoblíbenější fotka z celého výletu

Celý náš výlet se nesl v duchu toho, že nechceme moc utrácet, a nic se nezměnilo ani tady. Nezaplatily jsme si prohlídku vnitřku hradu, stačilo nám projít si nádvoří. Ale taky jsme vlezly do téhle místnosti plné stříbrného nádobí ve vitrínách. Dodnes nevíme, jestli jsme se tam dostaly omylem anebo jestli opravdu nebylo potřeba platit vstupné.

Tyhle černé kalhoty si zažily své - protože jsem se snažila balit úsporně a tak jsem s sebou jiné dlouhé kalhoty nevzala.

Kdysi dávno mi jedna holka řekla, že jsem taková barokní. Tady máte fotku, která to buď potvrzuje, nebo popírá, sama si nejsem jistá.

Nevím, jestli jsem za ty tři dny, které jsme tu strávily, plně pojala charakter a atmosféru slovenského hlavního města. Ale kouzlo Bratislava má, to bezpochyby. Líbí se mi tu. Od historického centra města po sídliště Petržalka a Sad Janka Král'a.

Zo života jednej mačky (tak se jmenovala jedna moje povídka, kterou jsem v roce 2012 psala do literární soutěže Domu národnostních menšin, a v rámci nějakých československých dní jsem s ní tu soutěž vyhrála, a před pár týdny se ke mně dostal občasník Domu národnostních menšin, v kterém je moje fotka z období, kdy mi bylo 13. Jen tak mimochodem.)

Já taky.

Citát z předchozí fotky v praxi

Nic ve zlém, ale tohle se mi zdá fakt hodně ujeté. Vážně existují lidé, kterým nevadí vymačkávat si sýr rovnou na jazyk? Ale tak víte co, ať si každý dělá, co se mu líbí.

Where is tea, there is love. Já vám nevím. Dalo by se o tom polemizovat. Ale do výlohy čajovny je to hezký.

Někdo chodí po Bratislavě a píše tyhle hodně, ale opravdu hodně relatable věci.

Z nějakého důvodu jsem si myslela, že tohle bude efektní fotka, ale není. Jsou to prostě nohy.

Kavárna Depresso byla plně obsazená, jinak bychom si tam jistě šly sednout.

Podivná figurína, která mě trumfla v chce-se-mi-čůrat póze

Selfie mezi nohama podivné figuríny

Myslím, že podobný optický klam je na budově na pražském Andělu

Poslední večer jsme se rozhodly strávit v Baudelaire baru Evil Flowers. Protože Květy zla jsou moje srdeční záležitost. Když mi bylo asi čtrnáct, šla jsem na recitační soutěž s básní Zdechlina, jenže mi bylo řečeno, že na to, aby mi někdo uvěřil to, co říkám, jsem až moc éterická bytost. Od té doby se mi doma shromáždily tři výtisky Květů zla, a pořád jsem z nich nadšená, i když už se nesnažím recitovat Zdechlinu.

V tomhle baru jsme teda chtěly strávit večer, ale nakonec jsme si daly jeden koktejl a pak se přesunuly do levnějších končin. Ale i tak stál Baudelaire bar za to. Jedná se o podnik inspirovaný Baudelairovou dobou a lidmi okolo něho, ale i literaturou tak obecně. Koktejly jsou pojmenovány po ženách - múzách, panáky po literátech a pak si tu můžete ještě dát alkoholové sandwiche pojmenované po literárních postavách. Třeba sandwich Švejk. Interiér je naprosto dokonalý, jen jsem tam nechtěla moc fotit. Jediné, co mě mrzelo, bylo, že se tam nic nejmenovalo Zdechlina.

Můj koktejl se jmenoval Kiki z Montparnassu a plavala v něm fialová kytka

Pak jsme chtěly jít do baru KGB (jako abychom se posunuly v čase kupředu), ale byla neděle a měli zavřeno.

Tohle jsem vyfotila už v ten poslední den, kdy jsme ráno v dešti jely autobusem na vlakové nádraží (někdy se hromadné dopravě prostě nedalo vyhnout). Když jsme v červenci plánovaly cestu, padla otázka, jestli je v Bratislavě metro, a k odpovědi nebylo tak snadné se dobrat, protože na internetu si plno lidí dělalo legraci z toho, že metro nemá, a tak tam na tohle téma bylo plno blbostí. Takže, no, bratislavské metro. Tenhle podchod mi náš prvotní dotaz trochu připomněl.

Jízdenky do Prahy jsme sehnaly bez problému, zato tabule s odjezdy nás napínala až do poslední chvíle. Ale aspoň jsme se mohly koukat na tuhle hezkou mozaiku, zatímco jsme seděly na zemi uprostřed haly a asi možná trochu překážely, jak tak koukám na tuhle fotku.

Cesta zpátky do Prahy byla vcelku příjemná. Celou dobu jsme seděly v kupé s celkem milými lidmi, s nimiž jsme pak, jak už tomu ve vlaku bývá, začaly konverzovat. A taky jsme dojídaly všechno, co jsme nestihly sníst v Bratislavě. Bylo toho celkem dost a ještě jsme si to pak v Praze na Černém Mostě musely rozdělit. Já dostala snídaňovou buchtu v čokoládě, a když jsem dorazila domů, zjistila jsem, že mamka jednu přesně takovou koupila, takže jsme najednou měly doma dvě, i když to tu vlastně nikdo pořádně nejí.

No a tohle je poslední fotka z našeho výletu. Nevím proč jsem fotila pardubické nádraží - snad jsem někomu chtěla poslat důkaz toho, že jsem už skoro doma. Pak jsme s Evičkou přejely Prahu a na chvíli usnuly v autobuse do Liberce a pak se dojemně a srdceryvně rozloučily a každá jela k sobě domů. A začaly třídit a prát oblečení a rozdávat suvenýry, které jsme přivezly, a očekávat pohledy, které jsme poslaly domů, ale které jako obvykle dorazily asi týden po nás, no a pak jsem začala probírat fotky a psát tenhle článek, jenže mi do toho vlezlo plno jiných věcí, které bylo třeba udělat, a pak začal akademický rok, no a teď už je to skoro měsíc od návratu a tak si říkám, že už tenhle článek musím vážně pustit do světa, i když je tak dlouhý a zmatený, že nepředpokládám, že jste ho opravdu přečetli až do konce. Pokud ano, tak klobouk, nebo v mém momentálním případě spíš kulich s bambulí dolů. Můžete mi napsat, jak to máte se zmrzlinou a s loděma a s vínem.

A ještě bych ráda v rychlosti shrnula, jaká poučení a zjištění jsem si z tohoto výletu odvezla. Takže zaprvé, není dobrý nápad nakupovat, když ještě ani nevíte, kde je váš hotel. Zadruhé, občas nevíte, kde je váš hotel, i když si myslíte, že to víte. Zatřetí, na Slovensku se prostě o tlačení mluví trochu víc než u nás, s tím se nedá nic dělat. Začtvrté, to, že si s sebou vezmete na cesty knížku, neznamená, že něco přečtete - a není důvod se kvůli tomu nesnášet, protože z cest jste tak předimenzovaní, že kdybyste do toho ještě četli, mohli byste vybuchnout. Zapáté, nepokládejte si v podniku ruku na bar, jinak si namočíte rukáv do nějakého hnusu, co je tam rozlitý. A zašesté, existují lidi, kteří se mnou vydrží být týden v kuse, což bych nikdy od nikoho nečekala. Takže díky za skvělých sedm dní na cestách, Evičko. Španělsko to sice nebylo, ale ono vlastně od začátku vůbec nešlo o nějaké Španělsko.

Vám ostatním přeji pěkný podzim. I když ona je to teď spíš zima, a chvílemi pěkně hnusná. Taky vám začínají omrzat prsty, nebo jsem jen divná a mám ledový srdce?

Ter.

P.S. Nedávno se mi dostalo kritiky, že jsou moje články až moc dlouhé. Tak vám jen chci říct, že o tom vím, a že tohle není maturitní slohovka a můžu si psát kolik slov chci. (Dokonce si tu můžu dělat i chyby v čárkách.)