Proč jsem nikdy nechtěla učit, ale teď už chci učit

Jako malá, a vlastně i pak během let dospívání, jsem měla plno nápadů a snů ohledně toho, co bych jednou chtěla být. Jistě nejsem jediná, komu se potenciální povolání v hlavě střídaly jako ponožky (nutno podotknout, že ty jsem dosud ještě neměla v hlavě, ale co není, může být).

Nejdřív jsem chtěla být rybářka na zaoceánské lodi, pak řidička tramvaje, pak fotografka; časem se má přání přesunula do akademické sféry a já měla své lékárnické, právnické, dějepisné, sociologické, filologické období. Vždycky tu byla ale jedna jediná věc, kterou jsem nikdy nechtěla dělat. Učitelství.

Abych vás uvedla do souvislostí, oba moji rodiče jsou učitelé. A dokonce i oba prarodiče z tátovy strany učí na základce v jednom malém městečku na druhém konci republiky. A babička s dědou z mamčiny strany dlouhá léta pracovali jako školník a školníková. Proto jsem měla vždycky tak nějak na stole, že určitě jednou taky skončím jako učitelka. A to se mi nelíbilo. Nejdřív samozřejmě proto, že jsem chtěla být ta rybářka a tramvajačka a fotografka. Pak, když jsem trochu začala nabírat rozumu, jsem si patrně říkala, že na světě existuje tolik jiných věcí než učitelství, že by byla hodně velká náhoda, kdybych zrovna já skončila zrovna jako učitelka. Na základě dětských úvah o pravděpodobnosti jsem usoudila, že ze mě učitelka rozhodně nebude, a tohoto soudu jsem se pak už držela.

Nevím, jak vy, ale já nikdy neprošla obdobím pubertálního vzdoru. Možná proto, že jsem jedináček, nebo že jsem vždycky byla poněkud izolovaná, nebo že jsem vyrůstala jen s mamkou a ta pro mě vždycky byla spíš vzor než někdo, proti komu bych se měla bouřit. Měla jsem ale období osobní rezistence vůči společnosti, které se odehrávalo tiše někde uvnitř mě a projevovalo se například tím, že jsem za sebe vůbec nechtěla utrácet peníze, přála jsem si odcestovat do starověkého Říma nebo do první republiky, a z neznámého důvodu jsem bojkotovala veškeré přírodní vědy a na hodinách se místo toho věnovala čtení a psaní poezie (vážně, během biologie jsem se jednou naučila celou Baudelairovu Zdechlinu).

Z toho je asi patrné, že jsem během prvních let vyššího gymnázia byla úplně totálně a beznadějně divná, tudíž jsem pojala dojem, že jsem mnohem větší introvert, než jakým jsem doopravdy byla. Tenkrát bylo mým vysněným povoláním psaní surrealistické poezie v kavárnách Devětsilu. Myslím, že z téhle bizarní apatie mě probraly až taneční, asi jsem potřebovala, aby mi někdo pořádně šlápnul na nohu.

Pak přišlo období, kdy jsem experimentální metodou došla celkem překvapeně k tomu, že jediné, co mi aspoň trochu jde, jsou cizí jazyky. Došlo mi to, když jsme ve škole museli překládat latinské texty do češtiny, a já zjistila, že mi to jde. Pak jsem jela na nějakou latinskou překládací soutěž, kde mě v celostátním kole porazily malé děti z moravských biskupských gymnázií a já si odnesla dvě stará vydání časopisu o Itálii jako cenu útěchy. Pak jsem se, inspirovaná jedním rodinným přítelem, rozhodla, že chci studovat norštinu, a začala zaujatě hltat lekce norštiny v aplikaci Duolingo.

Od té doby jsem už neuvažovala o žádné jiné kariéře než té jazykové - možnost studovat sociologii jsem zavrhla poté, co jsem se na dni otevřených dveří FF UK dozvěděla, že u přijímaček bych musela počítat trojčlenku, kterou jsem zapomněla hned v den, kdy jsme se ji učili, a chvilku nato jsem dostala záchvat suchého kašle, což není moc reprezentativní, když zrovna sedíte na prezentaci vašeho potenciálního vysokoškolského oboru.

Pak jsem si zažila svou minutku slávy, když jsem naprostou náhodou, jíž ostatně vděčím za všechno ve svém životě, vyhrála překladatelskou soutěž Juvenes Translatores a za odměnu letěla na třídenní výlet do Bruselu, do Generálního ředitelství pro překlad, spadajícího pod Evropskou komisi, která celou soutěž pořádala. Tam jsem, kromě poněkud trapno-vtipného projevu, měla i možnost nahlédnout do života a kanceláří překladatelů a tlumočníků, kteří tam pracují, a nadšení a sláva mi tolik stouply do hlavy, že jsem si řekla, že tam chci taky jednou sedět v té budce, co jsou naskládané kolem velkého sálu, kde jsme měli závěrečnou ceremonii, a simultánně tlumočit. Vlastně se mi líbila, a dodnes líbí, filozofie celého tohoto povolání, protože evropské instituce umožňují každému, aby na jejich půdě mluvil svým mateřským jazykem. A já byla vždycky otevřená takovým interkulturním idejím. Taky mě tenkrát nadchla představa toho, jaké to bude adrenalinové a živé zaměstnání. Zkrátka, jistou dobu jsem byla tímto cílem docela posedlá. Konečně jsem měla nějakou vizi. No, a teď si už jen stačilo vybrat vhodnou školu a mít dostatečně ostré lokty. Spoiler: ani jedno z toho mi nevyšlo.

Jak to nakonec dopadlo s mou vysokou školou, to už víte. Nikdy jsem moc nepsala o tom, jak jsem si tu školu vybírala, protože to vlastně nikdy nebylo jasné ani mně samotné. Vím jen, že jsem si nechtěla s ničím dělat starosti, takže když mí spolužáci jezdili po SCIO testech a dalších a dalších přijímačkách, já seděla ve třídě na topení s hlavou zabořenou do brožurek britských vysokých škol, protože, cituji sama sebe, "je to natisknutý na takovým voňavým papíře, tak to očuchávám". A vlastně jsem v tom období nedělala nic. Ani se neučila k maturitě, ani nepsala maturitní práci, jen se občas zapojovala do vášnivých třídních debat o plakátech na maturitní ples. Vlastně za největší úspěch svého maturitního ročníku považuji to, že jsem sehnala květinovou čelenku na ples. Moje úspěšně složená maturita byla spíš náhoda, maturitní práce byla taková záležitost mého ega a výběr vysoké školy byl, když se na to podívám z jistého úhlu, naprosto čistá katastrofa.

Nevím, kdy přesně jsem se rozhodla, že nepůjdu studovat norštinu v kombinaci s překladatelstvím a tlumočnictvím, jak jsem měla jednu dobu v plánu, ale hispanistiku. Možná jsem se vyděsila z toho, co všechno musí člověk udělat, aby ho přijali na studia do Prahy, navíc na dvojobor, který bych možná ani nezvládla, kdyby už mě vzali. Velký díl na tom měla moje skvělá profesorka španělštiny, která mě pro tenhle jazyk nezvratně nadchla, a poté, co mě nadchla, mě posílala na všechny možné soutěže, z nichž jsem se obvykle domů vracela dost pobavená, protože jsem je nikdy nebrala tak smrtelně vážně, jak bych měla.

Každopádně, po pár konzultacích ohledně své budoucnosti jsem došla k tomu, že bych asi měla jít studovat hispanistiku do Českých Budějovic. V lednu jsem se tam pak vypravila na den otevřených dveří, aby to nevypadalo, jako že nedělám vůbec nic, a celkem se mi tam i líbilo, akorát mi na Ústavu romanistiky bylo řečeno, že otevírají ještě jeden obor, který se jmenuje Španělský jazyk pro evropský a mezinárodní obchod, a že je to vlastně "hispanistika, ale taková užitečnější", a tak jsem si řekla, víte co, proč ne, užitečné věci, ty já ráda. Vůbec mě nenapadlo to nějak hlouběji zkoumat a v únoru jsem si podala přihlášku na tenhle obor se šíleně dlouhým jménem a jelikož se panu děkanovi líbily moje známky z gymplu, vzal mě bez přijímaček. A celou dobu jsem vlastně vůbec neřešila, na co se to hlásím.

Když mi v srpnu přišly studijní plány mého oboru, trošku jsem se zděsila. Jednalo se totiž nikoliv o "užitečnější hispanistiku", ale o mezifakultní obor, který, ačkoliv spadal pod filozofickou, si půjčoval čtyři hodiny týdně od ekonomky, a to byl kámen úrazu. Stručně řečeno (věřím, že na ekonomii jsem si už stěžovala v mnoha předchozích článcích, takže to už znova číst nemusíte), byl to obor připravující studenty na práci v mezinárodních organizacích. Sešlo se nás tam sedm a všichni jsme měli nějakou neurčitou představu dělat někde něco v nějaký firmě, ale nikdo z nás nebyl schopen říct, co přesně.

Bylo to všechno strašně abstraktní a navíc jsem měla v hlavě docela zmatek po všech stránkách. Řešila jsem stěhování do nového města, uklízení na koleji, to, že si neumím uvařit a s praním to nebylo taky moc slavné, do toho se se mnou rozešel kluk a já se zoufalými způsoby snažila najít dalšího, najít si kamarády a neztratit ty, které jsem už měla, a do toho se mi vysokoškolští profesoři snažili do hlavy nalít základy českého práva, dějiny románských zemí, zásady používání španělského subjunktivu, jak se píše anglický strukturovaný životopis, a hlavně, jak se derivuje křivka celkového užitku tak, aby z ní byl mezní užitek!!! Jistě chápete, že jakožto člověk, který vzdal sociologii kvůli trojčlence, jsem měla s mikroekonomickými výpočty zásadní problém. A tak jsem po prvním semestru odešla.

Nutno říct, že jsem udělala všechny zkoušky a že celé rozhodnutí odejít bylo trochu impulzivní (psala jsem o něm tady), ale v zásadě to bylo všechno kvůli tomu, že jsem v maturitním ročníku hodila nohy na stůl a nebyla si schopná ani na stránkách univerzity najít studijní plány oboru, na který se hlásím. Pokud vám můžu prostřednictvím tohoto blogu předat nějaké moudro, pak určitě to, ať nejste tak blbí jako já. Je dost možné, že kdybych šla na tu hispanistiku, kterou jsem chtěla původně, nakonec bych vůbec neodešla - a kdoví, jak by můj život vypadal dneska.

Asi docela jinak, protože celá moje současná životní situace se odvíjí od toho, že jsem se v dubnu rozhodla odejít ze školy. Když jsem se rozhodovala, kam půjdu pak, vlastně hned v první chvíli mě logicky napadlo, že zůstanu v Liberci a půjdu na pedagogickou fakultu Technické univerzity. Zkrátka protože nic jiného než jazyky mi, jak už jsem zmínila, nejde, a protože jsem si řekla, že když se daleko od domova psychicky hroutím, jakmile se naskytne sebemenší překážka, měla bych asi zůstat doma. Vím, že jsem ještě uvažovala o pražské pedagogické fakultě UK, ale ta měla bohužel už měsíc uzavřené přihlášky. Nad žádnou filozofickou fakultou jsem už nepřemýšlela, protože, abych tak řekla, okolnosti mě donutily sestoupit z výšin na zem, a uvědomit si, že třeba budu učitelka, a třeba budu uklízečka, a třeba nebudu vůbec, k čemuž jsem za ty zimní a jarní měsíce měla mnohem blíž, než se odvažuji sama sobě přiznat.

V návaznosti na můj výběr fakulty se mi v hlavě začala rodit myšlenka, že bych třeba i mohla nakonec skončit jako ta učitelka, kterou jsem nikdy nechtěla být. Že už se mi to najednou nezdá jako tak hloupý nápad. Že to má vlastně mnohem lepší filozofii a perspektivu než abstraktní vidina práce někde v překládacím centru nějaké nadnárodní korporace. Že je to prostě něco konkrétního, co vidím, a čeho se můžu chytit. Můj život se změnil, začala jsem pracovat mezi lidmi a při tom mi došlo, že nikdy nechci pracovat bez lidí. Asi nejsem takový introvert, za jakého jsem se považovala během let na nižším gymplu. Dokonce mě celkem baví lidem sem tam něco vysvětlit - i když občas to zatím bývají kraviny, což mě možná moje škola odnaučí, možná taky ne a budu to muset odfiltrovat samostudiem. Prostě, po neúspěšném semestru jsem přehodnotila svůj život a svoje vyhlídky. To je ten hlavní důvod, proč jsem na pedagogické fakultě s odhodláním opravdu jít učit.

A uznávám, že je to dost velká otočka. Řekněme o 179°. Věděla bych to, i kdyby mi to nikdo nepřipomněl. Ale připomnělo mi to už docela dost lidí kolem mě, když se dozvěděli, kde jsem nakonec skončila. Popravdě to často znělo dost škodolibě. Jako by se mi to někteří snažili přímo vmést do tváře. "Ale ty jsi nikdy učit nechtěla, ne? Ne?" A já to na jednu stranu chápu. Ale vysvětlujte puberťačce, která sama sobě nerozumí, že je až moc radikální a že odříkaného chleba nakonec stejně vždycky největší krajíc. Prostě, lidi se mění, a jejich životní situace se mění, a občas prostě selžou a jsou nuceni přehodnotit svůj život, tak jako jsem to musela udělat já.

Když vám na gymplu jde všechno až moc snadno od ruky, je docela těžké vyrovnat se s vlastním selháním a přiznat chybu, a proto jsem o tom dlouho nikomu nechtěla říct, ale samozřejmě to nejde, protože lidi jsou všude kolem nás a občas si i povídají. Pořád je tu plno věcí, které mě od učitelství trochu odrazují. Tak třeba, jsem velký teoretik a mám tendence vysvětlovat věci až moc komplikovaně. Snadno se naštvu. Ačkoliv mám ráda lidi, občas se cítím přesocializovaná a už to nezvládám. Určitě na sobě budu muset ještě hodně pracovat, než budu moct začít učit, ale tak od toho chodím do školy. A netvrdím, že zůstanu u učení celý život, ale myslím, že by mi mohlo posloužit jako životní odrazový můstek. Koneckonců, už jsem měla možnost vyzkoušet si suplovat pár hodin latiny a bylo to skvělé.

Dnešním článkem jsem původně chtěla obhájit svoje rozhodnutí, ale vlastně si nemyslím, že se vůbec musím obhajovat. Spíš bych chtěla říct, že výběr vysoké školy je důležitý, ale občas se to nepovede, a s tím se taky musí pracovat (metaforicky a nakonec i doslova), a není to žádná ostuda, a nedělejte si hlavu z toho, že odejdete ze školy a pak třeba změníte svoje zaměření. Prostě se to děje a není na tom nic špatného. Myslím, že by se o tom mělo mluvit víc, než se o tom mluví, což je důvod, proč to tu zmiňuju už poněkolikáté. Půlrok bez školy byl pro mě koneckonců taky velice přínosný. Celý uplynulý rok byl pro mě nepochybně nejdivočejší jízda mého života. A takové jízdy jsou potřeba, i když vám třeba zpřelámou kosti.

Takže jo. Nikdy jsem nechtěla být učitelka, ale nakonec to vypadá, že ze mě učitelka bude. Teď na to ještě nejsem připravená, ale pracuji na tom, abych po třech až pěti letech studia byla. A když se můj život zase nějakým způsobem změní, tak ať. Je to přirozený běh věcí. A aspoň teď už vím, že nemám být ničemu příliš radikálně uzavřená. Celý život třeba tvrdím, že nechci děti ani rodinu, ale co když... Co když nakonec třeba zatoužím být matka od rodiny?

(Ne, to je zatím moc radikální představa. Čas dnešní povídání uzavřít.)

Ter.

P.S. Kdybyste náhodou pocítili potřebu přečíst si moje básničky, už finálně jsem je shromáždila sem.