Můj playlist roku 2019

Jak jsem již mnohokrát zmiňovala, můj rok 2019 byl šílený a stalo se během něj snad všechno, co se stát mohlo. Těžko říct, zda z něj vycházím jako vyrovnanější osoba, nebo jako mnohem větší zoufalec, než jak jsem do něj vcházela. Nikdy jsem si nedávala moc novoročních předsevzetí, hlavně proto, že to dělali všichni a já se nechtěla připojovat k davovému nadšení. Proto ani letos nemohu přinést žádnou bilanci. S jistotou mohu jen říct, že v lednu jsem si rozhodně nepředstavovala, že v lednu dalšího roku budu tam, kde teď jsem.
Rozhodla jsem se projet svůj seznam skladeb na spotify a shrnout, co jsem během tohoto roku poslouchala, protože to hezky ilustruje, co se v mém životě dělo, i kdyby toto shrnutí mělo být jen pro mé osobní nostalgické účely - neboť si říkám, že má poněkud nevalnou sdělovací hodnotu. Vím ovšem také, že mnoho z vás vlastně neví, jakou hudbu poslouchám, neumí si mě žánrově zařadit, a já sama taky nevím, co odpovědět na otázku "co posloucháš?", takže tento článek věnuji všem, kterým jsem kdy nebyla schopna popsat svůj hudební vkus.

Předem upozorňuji, že ačkoliv se jedná o playlist z roku 2019, není to výčet písní, které byly vydané v uplynulém roce. Některé z nich jsou mnohem starší. Jedna je dokonce stejně stará jako já. Z každé skladby jsem se snažila vybrat část textu, která se mi zdá nejklíčovější, a pak jsem se ty kousky, pokud byly v jiném jazyce než v angličtině, snažila přeložit, ale předem se omlouvám, pokud to jsou kostrbaté překlady. Přece jen, jsem překladatel amatér. A myslela jsem, že ke každé z těch písniček napíšu dlouhý odstavec o tom, proč jsem ji sem vybrala (tak jsem to dělala během dlouhých předchozích časů anonymních blogů), ale nakonec usuzuji, že mnohdy stačí prostě pár slov.

I'd rather fail like a mortal than flail like a god, I'm a lightning rod

History forgets the moderates

Andrew Bird na coveru svého nového alba pózuje jako Jean-Paul Marat na tom slavném obraze, čímž si mě okamžitě získal. A taky mám ráda hudební tvorbu, nad kterou je třeba přemýšlet. Přijdu si pak aspoň trochu jako intelektuál, když poslouchám píseň s aluzemi na Mýtus o Sisyfovi. Ale abych nezněla jako intelektuální snob, pamatuji si, jak jsem se loni na jaře (je hrozně divné říkat tomu nedávnému letos loni) válela ještě na koleji v posteli a brala antibiotika a bořila se hloubš a hloubš do osobnostní krize a k tomu mi hrála celá diskografie pana Birda, zatímco v kuchyňce mi bublala voda na čaj... Jo, to byly špatné časy. Ale mohlo být daleko hůř.

And I could cry power

Power has been cried by those stronger than me

Hozier mi dodává sílu, protože je na něm vidět a slyšet, jak je do svojí hudby úplně totálně zažraný, což je fascinující - občas přemýšlím nad tím, jak skvělé musí být oplývat schopností plodit hudbu. Tuhle písničku mám ráda o něco víc než ty ostatní, i když, abych byla upřímná, jsem některá z těch jmen, která v ní jsou zmíněná, předtím neznala.

Baby, I know dreams tend to crumble at extremes

I just thought our dream would last a little longer

Vampire Weekend mám ráda, protože zpívají o leckteré životní peripetii, jako by u toho pili horchatu na pláži. Taky se mi líbí, že frontman Ezra Koenig chtěl původně napsat knížku, ale nakonec dal dohromady kapelu (teda, myslím, že tak nějak to bylo; nerada bych vás mystifikovala). Taky zpívají například o oxfordské čárce. A oxfordskou čárkou si mě vždycky bezpodmínečně získáte, i když mluvíte třeba o tom, že je k ničemu.

No vull veure't, vull mirar-te

No vull imaginar-te, vull sentir-te

Vull compartir tot aixo que sents

No vull tenir-te a tu: vull, amb tu, tenir el temps

(Nechci tě vidět, chci se na tebe dívat

Nechci si tě představovat, chci tě cítit

Chci sdílet vše, co cítíš

Nechci tě mít, chci vedle tebe trávit čas)

K téhle písničce toho nejsem schopna napsat víc, než že se mi prostě líbí, jak je živá, a že je v katalánštině, což se mi taky líbí, protože katalánština se spolu se španělštinou dělí o nejvyšší příčku mého pomyslného (a subjektivního) žebříčku nejkrásnějších jazyků světa.

Well, some nights, I wish that this all would end

'Cause I could use some friends for a change

Tahle písnička obsahuje všechny mé životní pochybnosti. Teda aspoň v červnu tomu tak bylo. Když ji poslouchám zpětně, je dobrý pocit mít zakonzervované své někdejší pocity v písni. Vážně, je to taková časová kapsle.

If I'm so brave why does looking you in the eye

take every ounce of my courage?

George Watsky je podle spotify statistik můj nejposlouchanější umělec roku 2019. Myslím, že to odpovídá. Je to můj letošní objev, protože nazpíval duety s Kate Nash a Karmin (když ještě Karmin existovala), ale k jeho sólové tvorbě jsem se dostala až letos. Předpokládám, že jako většina hudby v tomto článku není Watsky pro každého, ale třeba někdo z vás ocení jeho rapovou poezii a dechberoucí melodii refrénu této písně.

Everything in us resembles god

Except for one thing

Pokud se tento playlist (a stejně tak můj život) bez něčeho neobejde, je to gypsy punk. K tomuto hudebnímu stylu se uchyluji hlavně když není doma nikdo, koho by z něho mohla bolet hlava. Uznávám, že je to možná trochu silná káva. Ale filozofie této skladby je mi životně velmi blízká.

Eyes wide, tongue tied

She replied I'm lost inside

Skupina The Fratellis se mi, myslím, během října, hrozně moc zalíbila, takže jsem si celou jejich diskografii pouštěla pořád dokola, pomalu v nekonečné smyčce, a pak se mi ty písničky dostaly pod kůži a pomalu i do krevního oběhu a pak mi začala většina z nich lézt na nervy, což ovšem neznamená, že bych si o nich teď myslela, že jsou špatné, protože špatná jsem spíš já a můj repetitivní přístup k hudbě, ale kdo z nás to občas nedělá? Každopádně píseň Medusa In Chains je jedna z těch, které se mi neohrály, a miluju ji pro její atmosféru a text a tu slečnu na coveru alba. Možná si ji budete muset poslechnout víckrát, abyste přišli na to, co se mi na ní tak líbí, a možná na to nepřijdete, protože nejste já, teda aspoň myslím, a já moc dobře vím, jak je to s absorpcí cizích oblíbených písní - občas to prostě moc nejde.

Ojalá pase algo que te borre de pronto

Una luz cegadora, un disparo de nieve

Ojalá por lo menos que me lleve la muerte

Para no verte tanto, para no verte siempre

(Kéž by se stalo něco, co tě brzy vymaže

Oslepující světlo, sněhová závěj

Kéž by si mě alespoň odnesla smrt

Abych tě tolik neviděl, abych tě pořád neviděl)

Kapela La Maravillosa Orquesta del Alcohol na mě vyskočila jako náhodný návrh na spotify a já si pak v následujících pár týdnech prošla krátkou obsesí jejich geniálními texty. Dokonce jsem si je psala do diáře, když jsem si procházela jednou ze svých mnohých existenčních krizí.
Název této písně je zajímavý pro nezasvěcené i z etymologického hlediska, neboť slovo ojalá (kéž by) je jedno z mnoha španělských slov, která pochází z arabštiny a byla přejatá v období arabského obsazení Iberského poloostrova. Další taková slova jsou třeba alfombra, což je koberec, nebo almohada, což je polštář, tedy věc, kterou byste mne teď možná rádi zneškodnili, abych už nezmiňovala další španělská slova arabského původu.

The uncertain, the hurtin', the feelin' like dirt 

When things don't work out by the fall of the curtain

Tahle písnička je dost self-explanatory. Řekla bych, že většina z nás má za sebou pár e-mailů, které jsme neustále přepisovali, aby vyzněly co nejlíp, ale uvědomuju si, že možná někteří ne, protože třeba patříte do generace, co se narodila o pár let později než já a už jste si nepsali neohrabané (jednostranně) zamilované e-maily s lidmi, na něž chtěli udělat co nejlepší dojem.

A vlastně mám pocit, že e-maily vymřely. Buď se píše přes messenger, anebo dopisy ručně, pokud chcete být extra estetičtí a totálně boží. Já teď mailem komunikuji vlastně jenom kvůli práci. A taky mi přišlo pár hromadných blahopřání k Novému roku, jedno z nich například od pána, co mi kdysi řekl, že moje poezie nemá koncept na rozdíl od té jeho. Jó, e-maily... Taková záhadná laguna lidské komunikace.

Musa en paro busca tarado

Con ojitos de perrito abandonado

Capaz de maquinar poesía en furgoneta

(Nezaměstnaná múza hledá blázna

s výrazem opuštěného pejska

schopného psát verše v dodávce)

Nikdy jsem nevěděla, zda chci být spíš básník anebo múza. Dodnes to nevím. Možná by šlo obojí. Každopádně jsem letos zažila i anabázi nezaměstnané múzy, co si zoufale hledala básníka. Ať už si pod tím představíte cokoliv.

Deja el equipaje en la ribera

No te sirve cuando cruzas la frontera

Todo está en regla esta vez

No hay error

(Nech zavazadlo na pobřeží

je ti k ničemu, když překračuješ hranici

tentokrát je vše v pořádku

bez chyby)

Na svém spotify účtu mám písničky pečlivě rozdělené do playlistů podle ročních období, a tuhle mám zařazenou jako poslední v seznamu jménem Podzim 19. Musím uznat, že se mi poněkud příčilo řadit do podzimního playlistu píseň, která se doslova jmenuje "23. červen", ale nedalo se s tím nic dělat, protože do téhle krásné skladby jsem se zcela zamilovala a pak si ji přehrávala pořád dokola - možná právě proto, že je tak trošku patetická, přesně jako já, ale ne příliš, doufejme, že taky přesně jako já.


To by bylo pro tento nostalgický, poněkud bezúčelný článek všechno. Píšu ho od silvestra. Od toho dne se toho stalo možná až trochu moc, například jsem si uvědomila, že jsem materiálně přehlcená, že absolutně neumím žít v mezích normálu a že moje oblíbené šaty mají na boku díru, ačkoliv tak malou, že o ní vím jen já, neboť nikdo se k mému boku nepřiblížil tak, aby tento nedostatek zaznamenal. Taky jsem konečně dobrala antibiotika a nedávno zjistila, že prázdná krabička mi pořád leží v batohu, protože jediné, co umím, je dělat okolo sebe nepořádek.
Ráda bych toho hodně změnila, ale nevím, kde začít - tak občas cvičím jógu a doufám, že mi to protáhne záda, abych si už sama před sebou nepřipadala tak bezpáteřní. Občas si vymýšlím, kterých sedm outfitů bych mohla točit pořád dokola, abych mohla ostatní oblečení, kterého mám hrozně moc, poslat dál, protože se mi z mého maximalismu dělá fyzicky zle. Taky jsem si zřídila statut nástěnky, na niž jsem si hned připíchla ty nejdůležitější dokumenty svého momentálního života, například fotku z maturitního plesu mé nejlepší kamarádky, rozpis zkoušek nebo herní plánek jedné poněkud zmatené hry. Musím říct, že nástěnka mi s mým životem opravdu pomohla, protože můj pokoj teď vypadá míň jako sterilní skladiště a víc jako dívčí pokojíček (prázdného rámu bez obrazu, který mi visí na stěně, se ale nikdy nevzdám). Každý den se na ni koukám a říkám si, že je hezká. Tak snad se mi nerozbije, jako většina hezkých věcí v mém životě.
Přála bych si psát víc článků a víc básniček a víc kreslit a víc překládat, protože to jsou činnosti, při nichž je mi nejlíp. Taky bych moc ráda zažila víc večerů takových, jako byl poslední večer minulé dekády - akorát, pokud možno, bez toho velkého hasičského auta. A doufám, že udělám všechny zápočty, ačkoliv zatím se pro to víc modlím než abych se učila. Možná mám víc štěstí než rozumu, což by potvrzovalo, proč jsem ještě pořád naživu navzdory mé tendenci přecházet mimo přechody pro chodce.
Měli jsme na libereckém náměstí přes vánoce velké ruské kolo, jenže ho dali pryč, než jsem se odhodlala se na něm svézt. Tak třeba příště.

Doufám, že se s novým rokem nikdo nezhroutíte víc než já.

Ter.