Zkouškové, zima, třpytky a přeplněné skříně

Před pár dny jsem podruhé ve svém životě odzkouškovala. Ještě mi zbývá pár detailů, abych mohla říct, že mám za sebou svůj druhý první semestr. Za okny není sníh, ačkoliv bych ho tam na konci ledna očekávala, obloha je zlověstně nijaká, na liště mám otevřený překlad povídky pana Bryce Echeniqueho, z něhož mi zbývá poslední stránka a půl, jenže postupuji fraktální rychlostí a jde mi to čím dál tím pomaleji. Tento článek jsem rozepsala, protože jsem si vzpomněla, že loni jsem psala něco podobného, a strašně jsem chtěla světu sdělit, jaké to bylo, mít zkouškové, ale jelikož jsem postupovala pomalu, bylo moje povídání neaktuální, irelevantní a pak jsem ukončila studium. Takže jsem si řekla, že to nechám na příští rok, a tato chvíle je už tady a tohle bude neuspořádaný životní update o zkouškovém pravděpodobně s mnoha dlouhými odbočkami do slepých uliček mé mysli. (První bude asi o tom, že čím jsem starší, tím mám radši patetické formulace, jež okolo sebe občas rozhazuji jako by to byly třpytky.)

Jak jsem přežila zkouškové loni

Začala bych tím, že moje loňské zkouškové bylo podstatně více frustrující, než to letošní. Bylo tomu tak z mnoha důvodů. Jednak obsahovalo dvoufázovou zkoušku z mikroekonomie, která spočívala v tom, že jsem se na ni zapsala, a pak ji asi měsíc setrvale přehazovala na ten další termín, protože ačkoliv jsem se neustále učila (opravdu, učila jsem se tak, že teď se mi už ani nechce věřit, že se tak učit dokážu), nebyla jsem si jistá ani tím, co je poptávka a nabídka. Křivku poptávky jsem si pamatovala jen podle toho, že její zkratka je D a proto jde Dolů, kdežto Nabídka jde Nahoru.

S tím se přímo pojí důvod, že to zkouškové bylo dlouhé, a táhlo se přibližně měsíc a půl. Taky jsem ho celé musela trávit sama na koleji v cizím městě. Pokud si dobře pamatuji, po většinu času jsem tam byla úplně sama, protože mé spolubydlící pocházely z blízkého okolí a tak mohly mezi zkouškami jezdit domů, a já vlivem osamění začala mít sluchové halucinace, a neustále jsem měla pocit, že slyším sirény, obzvlášť když jsem byla ve sprše (protože to se člověk logicky nejvíc bojí, že bude muset evakuovat kolej - s mokrou hlavou a v ručníku).

Nakonec jsem tuhle těžkou zkoušku udělala napoprvé a dostala z ní dvojku, a pak jsem si za odměnu koupila tmavě purpurový jarní kabátek, který jsem začala hned nosit, což vypovídá o rozdílných klimatických podmínkách na Liberecku a okolo Budějovic. Udělala jsem i ostatní zkoušky, například písemnou z lingvistiky, za kterou jsem na sebe naštvaná doteď, neboť jsem spolužákům z ročníku rozeslala svoje výpisky, protože jsem si myslela, že se z nich budou učit, jenže oni to z nich opsali při zkoušce, a nakonec měli lepší známky než já, která to psala z hlavy. Odzkouškovala jsem také z filozofie, ačkoliv jsem četla jen čtyři povinné knihy ze sedmi. Musela jsem mluvit o Niccolu Machiavellim a kupodivu jsem ani nemusela použít příliš manipulativních technik.

Po zkouškovém jsem musela na koleji ještě chvíli zůstat, protože jsem se upsala k tomu, že se budu starat o studenty z ciziny, a tak jsem vyzvedávala na nádraží jednu slečnu z Turecka a jednu z Mallorky, a ubytovávala je na koleji, a pomáhala jim napojit se na internetovou krabičku, a říkala jim, kde se co v Budějovicích nachází, což bylo vtipné, protože i já to tušila pouze intuitivně. Aspoň jsem si během těchto dní připadala trochu užitečně, a mohla jsem si v hlavě nechat uležet to, že zápočet ze španělštiny byl asi jako kdybych psala čtyři maturity za sebou. Doma jsem byla vlastně až v polovině února, a bylo mi z toho všelijak.

Krásná věc, ta schwa.

O tom, jak délka předcházející samohlásky ovlivňuje hlasitost - teda vole délku! Aneb překlepy, které se mi sem tam vloudí i do rukou psaných poznámek.

Jak jsem přežila podstatně kratší zkouškové letos

Letos to bylo všechno úplně jinak. Nečekal mě žádný hrozný předmět, z něhož jsem měla závratě, a ústní zkoušku jsem dělala jenom jednu a ne tři (ne že by mi nějak vadilo mluvit, to spíš naopak, ale jde o to, že když máte ústní zkoušku, jste z toho automaticky mnohem víc vystresovaní, protože stresujou i všichni okolo vás, protože ústního zkoušení je prostě normální se bát). Chytře jsem si stáhla do telefonu aplikaci, která má být mobilní verzí našeho nepřehledného webového portálu s rozvrhy a tak, a pečlivě si hlídala všechny termíny, abych se mohla zapsat do těch nejdřívějších, abych ty zkoušky měla co nejdřív za sebou.

Povedlo se mi to s jedinou výjimkou, což byl děsivý předmět s téměř neškodně znějícím názvem Study Skills, jehož jsem se tak bála, že jsem si ho na začátku ledna zapsala a pak dva dny před termínem přesunula na konec měsíce. Vlastně z letošního zkouškového nemám vůbec žádné zábavné ani tragické historky, kromě toho, že po úspěšně složené ústní zkoušce ze španělské fonetiky jsem přišla domů a po celovečerním uvažování si ostříhala ofinu. Asi jsem potřebovala životní změnu. A taky pocit, že mám ještě jedno zvířátko. Na čele. Tak se to totiž chová - jen doufám, že to tak i nevypadá. Teď už asi týden čekám na výsledky testu z morfologie, a taky z dějin, do nichž jsem se před zápočtem tolik ponořila, že ze mě v následujících dnech nárazově padala jména habsburských a bourbonských panovníků jen tak mezi řečí.

A učila jsem se. Možná vypadám jako člověk, co se moc neučí a na všechno kašle, a ono to tak je třeba co se týče administrativních záležitostí nebo nedej bože účetnictví, ale vzhledem k tomu, že jsem do jednoho týdne vměstnala čtyři zápočty hned po sobě, nezbývalo mi nic jiného než ležet v prezentacích a snažit se zkompletovat své chaotic neutral zápisky. (Co vy a Dungeons & Dragons tabulka moral alignments?)

TerezKafe

Uklidňující parapet naproti Centru praktické přípravy.

Soumrak po testu ze španělských dějin, po cestě z fakulty

Zvládla jsem si sestavit rozvrh. I když ze začátku to vypadalo dost bledě.

Jak jsem zase měla vánoce pod všechny psy světa

Po dopsání mnoha dlouhých odstavců na téma zkouškové jsem si vzpomněla, že jsem vlastně chtěla začít od začátku. Moje letošní zima, tedy, pokud zimu chápeme jako kalendářní období, nezačala úplně šťastně. Byly to další Vánoce, o nichž si říkám, že byly skoro úplně nejhorší, i když nic nepřebije hrůzu toho roku, kdy mi bylo 18 a celé vánoční prázdniny jsem měla plané neštovice. Jsem přesvědčená, že to začalo na firemním vánočním večírku. Nedělala jsem tam sice nic kontroverzního - po většinu večera jsem seděla u stolku a jedla bramborový salát - ale asi jsem někoho nechala něco na mě prsknout, a tak jsem byla po zbytek týdne taková trošku prsknutá, a pak o dva dny později jsem psala první zápočet a zbytek odpoledne strávila nakupováním vánočních dárků, což je pro mě dost nečekaná činnost, zvlášť takhle se čtyřdenním předstihem, ale nakoupila jsem stejné irelevantní předměty jako v minulých letech, například skládací dinosaury, na něž jsem pyšná ještě teď. Večer jsem kamarádku táhla na adventní koncert jednoho místního sboru, a tři poslední dny před vánoci jsem trávila v práci, kde na mě setrvale lezly migrény, nad čímž jsem mávla rukou, protože migrény před vánoci přicházejí prostě proto, že budou svátky, nebo možná svátky přichází spolu s migrénami, to je těžko říct.

Carpe diem!

Ter-orizátor

Ale pak mě do toho začalo bolet v krku, a ještě přijela babička, a u nás doma bylo živěji než obvykle, a nakonec, abych to už víc neprotahovala, to dopadlo tak, že jsem na Štědrý den musela jet na pohotovost. To byl odporný zážitek a nevím, jestli jsem se z něho už vzpamatovala. Jelikož doma mi bylo řečeno, že mi určitě nic není, jela jsem tam s obavou, že tam jedu zbytečně. Nemocnice je pro mě hrozně děsivé a stresující prostředí, a to i ačkoliv jsem jistou dobu doučovala češtinu v místnosti plné rentgenů mozků, a na vánoce to je ještě větší stres a depka, i když o sobě tvrdím, že svátky tak obecně moc neprožívám. Přišla jsem, sedla si do čekárny, kde už sedělo plno smutných duší, ale všechny tam byly s někým a ne samy jako já, což mě potopilo ještě víc, protože už tak mi bylo zle. Taky tam seděla jakási slečna, která kašlala, jako by se měla v příštím momentu rozsypat, a zapomněla si kartičku pojištěnce doma, a po chvíli nepříjemných dohadů pro ni musel její přítel jet kdovíkam, a já sice s oblibou pozoruji dramata, ale tohle na mě v tu chvíli bylo trochu moc a bylo mi jí hrozně líto. Nakonec mi v ordinaci bylo řečeno, že mám hnusnou hnisavou angínu, a že jsem to ani náhodou neměla nechávat dojít tak daleko, a že je pěkně blbý, že mám alergii na penicilin, ale že tady mám jiný antibiotika, a ty antibiotika jsem už znala, byly to ty, co mi posledně nezabraly, ale tentokrát mi nakonec zabraly, i když hrozně pomalu, a měla jsem pocit, že mám v krku nože, ale přesto jsem žrala všechno cukroví, co bylo na dohled, a stříkala jsem si do krku chvíli bylinnou tinkturu a chvíli sprej z propolisu a pak jsem kloktala slanou vodu a chvílemi jsem měla dojem, že spíš slaná voda kloktá mě, a vlastně jsem nedělala vůbec nic, jen si stěžovala na svůj prokletý osud a googlila, za jak dlouho umřu, když mi nezabírají antibiotika.

Nakonec mi naštěstí zabrala, ale ne dost, takže jsem dostala ještě jednu krabičku, což znamená, že jsem za uplynulý rok vybrala pět krabiček antibiotik, a to není moc příznivá bilance vzhledem k tomu, že mám ve svém okolí lidi, co si ani nepamatují, kdy naposledy měli angínu, nebo dokonce tvrdí, že ji neměli nikdy. V posledních dnech uplynulé dekády jsem se naštěstí už mohla dát dohromady a skoro normálně fungovat, protože už mě to doma silně nebavilo, a chvíli jsem dokonce i přemýšlela nad tím, že půjdu do fastfoodu a koupím si kyblík plný obalovaného kuřete, tak zlé to bylo.

Naštěstí však musím konstatovat, že jsem přelom dvou desetiletí oslavila nejlíp, jak to vůbec šlo - byl to můj první silvestr, který jsem trávila mimo domov, neboť mě můj (snad) dobrý kamarád přizval mezi svůj okruh známých a společně jsme hráli všechny možné více či méně monstrózní stolní hry. O půlnoci jsme se šli dívat na ohňostroje, a volali jsme hasiče k hořící krabici petard, které nebyly naše, a pak jsme se ještě vrátili a hráli další stolní hry, než jsem začala mluvit z cesty a rozkládat svůj vlastní steampunkový stroj, což však bylo jistě způsobeno tím, že jsem toho večera nasazovala ta druhá antibiotika, a když člověk bere antibiotika, je ještě mrtvější než obvykle. Takže, navzdory všem těm věcem, které se mi okolo vánoc staly - jak nemoci, tak těm, o kterých jsem sem raději nepsala - tohle bylo to nejlepší, co se mi mohlo stát, tak hezky osudové, i s rychlými špunty a pizzou, na které nebylo nic jiného než rajčata a hromada sýru (protože taková je nejlepší pro alergiky a pro vegetariány).

To ostatní, co jsem ještě nezmínila

Certifikát, o němž jsem psala předposledně, jsem udělala. V únoru jsem dokonce pozvaná na předávání certifikátů v krajské knihovně, což jsem vůbec nevěděla, že se dělá, ale mám z toho radost, protože to je, jak jsem již psala, něco, co jsem si přála už několik let v kuse, a dodalo mi to aspoň trochu jistoty, že když si něco umíním, tak to zvládnu, i kdyby mou angličtinu kritizovaly zástupy polských dětí v práci.

Přeložila jsem svůj první opravdický text. Je to povídka, která má v mé přeložené verzi něco málo přes tři a půl tisíce slov, a ještě pořád si myslím, že mým hlavním záměrem bylo poslat ji do soutěže Ostravské univerzity, ale do procesu překládání jsem se tak ponořila, že by mi vlastně vůbec nevadilo nikam to neposílat a jen tak mít doma přeloženou povídku jednoho peruánského autora. Je to možná divný. Asi mám málo ambicí. Asi se málo ženu za slávou a za úspěchem. Asi jsem otravná se svým hledáním hlubšího smyslu. Anebo se prostě jen stydím za to, že jsem to koordinátorce soutěže u nás na katedře poslala tak strašně pozdě, a teď si snažím vsugerovat, že mi nevadí, když si to nestihne přečíst a pošle mě s tím do háje. Těžko říct.

Mám přeplněnou skříň. Skříní jsem přeplnila i sebe. Sice mám pocit, že ji neustále třídím, ale pak stejně jdu a koupím si něco dalšího, něco, co mi vyhovuje víc, než ty věci, co už ve skříni mám, a jsem na mrtvém bodě plné skříně věcí, které nestíhám nosit. A když do vás párkrát někdo rýpne, že máte až moc hadrů, nebo že až moc nakupujete, dost to člověka štve, teda aspoň mě, protože ze všech nálepek, které mi můžete na čelo plácnout, se mi "člověk, co řeší své psychické problémy nakupováním oblečení" líbí skoro úplně nejmíň. Pustila jsem se do předělávání věcí, které jdou předělat. V mém světě nešikovné holky to znamená, že jsem začala maniakálně stříhat lemy trikům a mikinám, které mají lemy, které se mi nelíbí. Mám druhou životní vlnu lodičkových výstřihů, které často odstřižením lemu vznikají. Preferovaný typ výstřihu podle mě o člověku něco vypovídá - ale ne víc než jiné preferované prvky oblečení. Vytřídila jsem boty, které jsem si koupila špatně, ačkoliv jsem si je pořídila nedávno. Je těžké přiznat si takhle povrchní a hloupé selhání, ale v životě jsem si toho už musela přiznat tolik, že jsem to nějak zvládla. Nikdy si nekupujte boty, které jsou o číslo menší, jen proto, že máte pocit, že takhle velkou nohu přece mít nemůžete, protože to není ani trochu elegantní, ale spíš elefantní (ha! ha! ha! haha!).

Tenhle salát je skvělá věc, i když je to z gastronomického hlediska asi celkem patlanina.

Banánový milkshake z banánů, co jsou banány, a z mléka, co není mléko.

Nevím, jestli jsem o tom vůbec někdy psala, ale už dlouho mám problém s tím, že nezvládám sebelásku. Nebo sebepřijetí. Občas stojím před zrcadlem a mám k sobě otevřenou, upřímnou promluvu (týkající se mnohých mých problémů, ale hlavně chorobné touhy po tom mít co nejmenší možnou velikost oblečení) - a ani to nepomáhá. Několik měsíců se přede mnou doma musela schovávat váha, pak jsem usoudila, že už jsem dost silná na to mít ji na dosah a obsesivně se třikrát denně nevážit, pak jsem zjistila, že rozhodně nejsem, pak nám ve váze došla baterie a o vánocích ji tam po několika dalších měsících babička dala zpátky a já zjistila, že na mých vzorcích chování se nezměnilo vůbec nic a že jsem schopná vážit se klidně čtyřikrát denně, ačkoliv sama vím, jak je to iracionální. Nevím, kdy jsem posledně jedla cokoliv, co bych si potom nevyčítala - ale stejně to sním, takže to je vlastně jedno. Během zkouškového jsem snědla hrozně moc oříšků v čokoládě. Píšu vám to, abyste věděli, že tím, že jsem jednou v životě zhubla přibližně patnáct kilo, se rozhodně všechny moje problémy magicky nevyřešily, a že ačkoliv jsem se s tímhle problémem už naučila žít, není to nic příjemného. Momentálně se snažím hubnout zdravě. A každý večer se nechávám komandovat blondýnou z videa, která mi říká, kolik mám udělat sklapovaček. Je dost možný, že se tohle všechno zvrhne kdovíkam, ale nejsem schopná dělat nic lepšího.

Nejsem schopná mít volno a užívat si, že mám volno. Jakmile nemusím někde být, je mi tak podivně úzko. Nedávno mi byly připomenuty moje problémy s obsedantně-kompulzivní poruchou, což je něco, o čem neví vlastně nikdo z mého současného sociálního okruhu, jako bych se od toho úplně odhmotnila, a skutečnost, že zanedlouho to bude rok od doby, co mě tahle nepříjemná záležitost srazila k zemi naposledy, ve mně vzbuzuje smíšené pocity. Vždycky, když je to od něčeho přesně den nebo přesně týden nebo přesně měsíc nebo přesně rok, mám hrozně osudové pocity. Nevím, co víc k tomu napsat, než že doufám, že za rok to budou dva roky. Jestli se chápeme.

Abych dnešní povídání zakončila pozitivně, tak vám řeknu, že mám ráda třpytky. Měli jsme je na zimním dětském workshopu v práci a nikdo z nás, co jsme s nimi přišli do kontaktu, je ze sebe nebyl přibližně týden schopen pořádně vyklepat. I já jsem byla skrz na skrz prolezlá třpytkami - a je to fajn, náhodně na sobě nacházet malé třpytivé puntíky. Myslím, že i když na to většina z nás nadává, ve skutečnosti nemůžu být jediná, komu se to tajně líbí. (Jo, pokud tohle čte někdo z práce, ne že mi za trest za tyhle sluníčkové kecy vysypete do vlasů zbytek třpytek z ledna!)

Přeji vám hezký zbytek ledna a ještě lepší únor. Mám ráda únor, je to můj druhý nejoblíbenější měsíc, hned po květnu.

Váš oblíbený čajový démon T.

Na závěr fotky, které je mi líto sem nedat, ale nevěděla jsem, kam přesně je tematicky zařadit:

The One Who Stayed and the One Who Left

Jedna budova u VŠE, o níž jsem si myslela, že je VŠE, ale není.

Nečekaný kompliment od zrcadla.

A nakonec kočička z čajovny, v níž jsem byla jednou, ale už je moje oblíbená.