Pražská odyssea I

Stojím u počítače a horečně se snažím naklikat do něj správné heslo do SISu. Koutkem oka vidím blikající časomíru v pravém dolním rohu obrazovky, pečlivě odměřující každou vteřinu. Čím víc myslím na to, že každý okamžik strávený rozklepanou snahou o nalezení dokumentu a jeho odeslání do tisku si proplatím, tím víc se zdržuju a tím víc toho budu platit. Pátrám v aplikaci google passwords a cítím, jak mi čůrek horkého potu stéká dolů po noze. Jsem tak blízko cíli, nemůžu to vzdát! Přece jsem se netáhla ve čtyřicetistupňovém horku pěšky z Holešovic až na Senovážné náměstí jen abych neuměla zadat heslo do školního portálu. 

Snaha se vyplatila. Otevřeno, odesláno do tiskárny. Hloupý zmatený dotaz, do jaké tiskárny se mi to vlastně odeslalo, aby se to nezačalo tisknout třeba na druhém konci města (ve světě copy center je možné úplně všechno). Moje Potvrzení o zřeknutí se práva na odvolání vůči výsledkům přijímacích zkoušek – které jsem sice nikdy nedělala a dělat nebudu, ale studijní byrokracie je nekompromisní – je ještě teplé a stálo mě to jen 12 korun. Mám pocit, že jsem právě prožila jeden ze svých nejdramatičtějších momentů. Možná se ptáte, jak jsem se sem dostala?

No dobře, možná se neptá nikdo. Realita je taková, že už mi psaní článků na blog nejde vůbec tak od ruky, jako dřív. Pokud mi teda vůbec někdy od ruky šlo – i v dobách, kdy jsem sem publikovala často, mi to vždycky trvalo minimálně tři dny, než jsem to napsala, zeditovala, vybrala do toho obrázky, aby text lépe plynul, zatímco většina ostatních se s tím vůbec tolik netrápila (aspoň pokud vím, a uznávám, že je hodně věcí, o kterých nevím, řekla bych, že většina světa). Vždycky jsem ze sebe články poněkud tlačila a s tímhle to nebude jinak, zvláště pak proto, že se snažím souvislý text sesmolit po tak dlouhé době. Ale k psaní bych se, i v souvislosti s kontextem, který se mi snad povede objasnit v tomto článku, ráda opět vrátila, i kdyby to mělo být jen pro mě samotnou, a začít se nějak musí. (Já začínám krkolomně a s pocitem, že jsem snad úplně zapomněla psát.)

K zahájení pražské odyssey mě dovedlo dlouhé rozjímání nad mým životem, zakončené jedním impulzivním rozhodnutím – takovým tím „zkusím to, stejně to nevyjde, ale těch osm stovek za přihlášku a za pocit, že jsem to zkusila, mi konto nezruinuje“. Když jsem dokončila státnice, o čemž píšu v předchozím článku, byl konec ledna, a na konci ledna se z hlediska vysokoškolského moc věcí dělat nedá. Jen čekat a přemítat nad všemi možnostmi, a já jich měla docela dost, i když všechny zaváněly hazardem, nejistou budoucností a prodloužením mého angličtinářského utrpení. Bylo to docela jako jeden velký hlavolam, zamotaná logická hra, poslední nejtěžší otázka IQ testu; mohu si s bakalářským titulem najít práci na plný úvazek a už nikdy se nevracet do vratkých sklapovacích židliček vysokoškolské posluchárny, jenže já vím, že bych chtěla učit, a k tomu toho magistra prostě potřebuji, alespoň rozdělaného. Tak to prostě v dnešní době s novými učiteli chodí, a já jsem si jistá tím, že chci učení alespoň zkusit, i kdybych dříve či později došla k tomu, že to není pro mě.

Já na konci bakalářského studia, s nejasnými výhledy do budoucna.

Řekla jsem si tedy, že bude nejlepší se při nejbližší možné příležitosti pustit do dalšího studia, protože kdybych si našla práci a o studiu začala přemýšlet až po pár dalších letech, vyšla bych ze cviku ještě mnohem víc, než už se mi to podařilo teď (sice jsem Bc. až od letošního ledna, ale poslední opravdovou výuku jsem měla v červnu 22!); otázkou zůstávalo jen kde se do toho studia pustit. Nabízely se tři možnosti: pokračovat prezenčně, pokračovat kombinovaně a u toho pracovat ve školství, nebo odejít na jinou školu. Zpočátku se mi jevilo nejpravděpodobnější, že v té či oné formě zůstanu na svém učitelském, anglicko-španělském oboru, protože tam mě jakožto absolventku vezmou automaticky a je to tady v Liberci. Jenže slovo dalo slovo, náhoda se setkala s mnoha dalšími šťastnými náhodami, a mně se podařilo proklouznout na magisterský obor Hispanistika na pražské filozofické fakultě.

Je to docela neuvěřitelný a i teď se to trochu bojím pustit do světa, abych náhodou něco nezakřikla. Hispanistika byl můj vysněný obor od chvíle, co jsem se rozhodla, že se chci ve svém životě věnovat především španělštině, ale pak jsem se v poslední chvíli rozhodla ho nestudovat, protože mi byl v Budějovicích kromě filologie nabídnut obor Španělština pro mezinárodní obchod, který měl být ‚taková užitečnější hispanistika‘, a tak jsem se do něj nevědomky a nehledě na sylabus zapsala, jenže to bylo naprosto pekelné a po semestru jsem odešla. Bylo to ale v té fázi akademického roku, kdy už mají skoro všechny školy uzavřené přihlášky na další rok, a tak už jsem se nikam na žádnou hispanistiku nenacpala. Mou jedinou možností, jak studovat španělštinu, byl pedagogický obor, navíc v mém městě – a tak jsem neváhala. Nic lepšího k dispozici nebylo. O tom, jak jsem se se školou prala, ale nakonec úspěšně doprala (i když na dlouhý program a minimálně na 90 stupňů), pojednává mnoho předchozích článků na tomto blogu, tudíž se k tomu už nebudu moc vyjadřovat. Jsem ráda, že jsem tam byla, že jsem si díky tomu uvědomila, že bych vlastně ve školství pracovala moc ráda; že jsem mohla při studiu pracovat, že jsem potkala mnoho lidí, bez nichž by byl můj život o mnoho smutnější a chudší. A teď teda… tu opravdovou hispanistiku?

Do Prahy se těším a zároveň mám z toho nervy. Jsem šťastná, že si konečně budu moct zapsat hodiny katalánštiny jinde, než u pana sovičky, protože katalánština je moje láska a osudové volání, ale zároveň ještě pořádně nevím, jak se ty hodiny zapisují (proto jsem se přihlásila na jakousi online přednášku o tom, jak ovládat SIS, a doufám, že mi to pomůže). Vděk za to, že se mi naskytla i možnost obývat civilizovaný byt a ne kolej, se mísí se strachem z toho, že zas budu někde sama a že nastupuji do nového kolektivu, v němž absolutně nikoho neznám a určitě si tam někdo o mně zas bude myslet, že jsem divná, a to právem. Mám taky obavy z byrokracie tak vůbec, jsem na to prostě totálně marná. To se ostatně prokázalo i v rámci cesty, o níž jsem chtěla dneska vyprávět.

Miluju tyhle pražské kočičky.

Začalo to všechno v moment, kdy jsem vycházela z domu na autobus, a naposledy si dle seznamu na stránkách studijního kontrolovala, zda s sebou opravdu vezu všechny k zápisu potřebné dokumenty. Brala jsem to už jen jako formalitu, protože jsem si byla jistá tím, že to mám, však jsem to tiskla všechno a dokonce si kvůli tomu pořizovala novou tiskárnu – ale se zděšením jsem došla k tomu, že jsem si zapomněla obstarat papírový exemplář rozhodnutí o přijetí. Popravdě jsem se chtěla otočit a vrátit domů, ale jelikož jsem stejně v Praze měla schůzku ohledně bytu, řekla jsem si, že tam tak jako tak musím dojet, a co bude pak, to se uvidí. V autobuse jsem začala hledat všechny tiskárny nacházející se na trase Holešovice-Staroměstská, a to vám povím, moc jich není. Navíc jsem dokument měla stažený jenom v telefonu a ne na flashce, a k tomu ještě nemám ráda mluvení s cizími lidmi. Po bytové schůzce, která se odehrála v brzkém dopoledni, jsem měla dvě hodiny, než otevře studijní, a byla jsem nasměrována k tiskárně hned za rohem – tak jsem si říkala, že to bude cesta nejmenšího odporu, a že tam mi to určitě někdo vytiskne. Na rozpálených chodnících bylo asi čtyřicet stupňů, tak jsem doufala, že nebudu muset nikam daleko. Bohužel tomu tak nebylo. Když jsem asi po deseti minutách hledání oněch nenápadných dveří sebrala odvahu a chystala se vejít, vchod se otevřel dokořán a jakýsi celkem mladý muž na mě popuzeně hleděl. Následovala konverzace přibližně taková:

„Dobrý den… Máte otevřeno?“

„No, co potřebujete?“

„Já bych potřebovala vytisknout jeden dokument. Ale mám ho jen v telefonu, tak snad to nějak půjde…“

„Bude to padesát korun. A počkejte deset minut, já si teď jdu pro oběd.“

Následovně muž dveře zavřel a odešel. Já chtěla původně opravdu počkat, ale pak jsem si to rozmyslela a ač se mi pod nohama rozpaloval asfalt, řekla jsem si, že radši půjdu jinam. A tak začala ta pravá pražská odysea.

Rozhodla jsem se totiž dojít na Senovážné náměstí. Nikdy jsem tam nebyla a netušila jsem, jak tohle náměstí vypadá, a taky jsem si asi nebyla úplně jistá tím, jak fungují měřítka na mapách, protože mi to původně přišlo celkem blízko. Zkrátka by se dalo říct, že jsem to úplně dobře nezvážila, ale nakonec jsem se tam dostala a právě tam se odehrávaly ony trable s moderní hi-tech tiskárnou, které jsem popsala v prvním odstavci (takže ne, nebyl to clickbait). Pokud mě v předchozí tiskárně pán odehnal, protože potřebuje jíst, tady to vypadalo, že nejí nikdy nikdo, a všichni jen běhají od počítače k tiskárně a zpět. Vypadalo to jako takové ty samoobslužné prádelny, akorát se tu místo praní tisklo, a kdybyste někam nalili prací prášek, asi byste měli problém. Zpětně to zní jako celkem fajn zážitek, a ono by to bylo fajn a zajímavé, kdybych onoho dne ještě neměla dvě důležité školní zastávky, u nichž jsem si nebyla jistá výsledkem – a kdybych se zrovna nedozvěděla, že k tomu, abych si tu svůj dokument vytiskla, si nemohu připojit telefon kabelem k počítači, ale musím si ten dokument nějak vytáhnout z celého širého internetu. A počítá se mi čas, odteď! Bylo to jako dvojitá únikovka (počítačová a pražská /a pak možná nad tím ční jedna velká životní únikovka, ale o tom třeba někdy jindy/). Po dvou neúspěšných pokusech naklikat to tam zpaměti mě napadlo si najít v google manažeru hesel přístupové údaje do CASu, přihlásit se, poslat dokument do tiskárny a vyzvednout si ho. To vše zatímco jsem se doslova škvařila ve vlastní šťávě, snad nikdy mi nebylo větší vedro, než teď. Ale stálo to jen 12 korun. A dobře to dopadlo.

Popadla jsem papír a chtěla se rychle přesunout na Palachovo náměstí, protože to jsou přece jen tři zastávky, ale bohužel jsem se nenávratně zacyklila do motanice staropražských uliček. Asi ve mně už začínaly převládat vítězné pocity (ač dosud nebylo z čeho) a tak jsem přestala dávat pozor na cestu. Když jsem si vzala na pomoc mapy v mobilu, modrý panáček se chvilku zmateně točil na místě a pak mi ukázal, že se nacházím tady:

Tak jsem vypnula přehřáté mapy, z posledních sil vymáčkla z telefonu informaci o tom, zda se někde poblíž mě nachází stanice metra, a s vědomím, že kdybych se opět ztratila, mohu se vrátit, půjdu-li po kapkách potu, jsem dojela na předposlední zastávku svého putování.

Svatyně pražských filozofů se nachází v dosahové vzdálenosti od Rudolfina, což mi dost pomohlo s jejím hledáním. Když jsem však do budovy vkročila, nepomohlo mi už nic. Z pohledu osoby čistě nezasvěcené jsem tam zaznamenala hlavně podivné liány schodišť, rozházená čísla učeben, a plánek nikde. Po chvíli jsem zpozorovala, že schodiště se dvojí do dvou chodeb, a každá z těchto chodeb je ještě obkroužená ochozem, a když si budete pamatovat, do které větve jste již vyšli, časem je projdete všechny a najdete požadovanou místnost či objekt. Já hledala studijní, a ve výsledku jsem ho našla, ale nevím, zda se tento úspěch bude ještě někdy opakovat. Vzhledem k tomu, že vyprávěná historka se udála uprostřed srpna, bylo studijní téměř prázdné, tudíž jsem nemusela přiliš dlouho dumat ve frontě nad tím, jak přesně funguje místní vyvolávací systém, na motivy jiných byrokratických pekel a míst, kde lidé přichází o nervové spoje. Když jsem pak k svému úžasu v tomto Asterionově domě našla záchody, cítila jsem se, jako bych v labyrintu světa konečně nalezla ráj srdce, a upřímně se divila, že v zrcadle nad umyvadly nevidím Mínotaurovu hlavu, ale ještě pořád tu svou (ač jsem ztroskotala podobně jako pan Cabeza de Vaca). Což mi připomnělo, že mám ještě dost času, a mohu si přece jít ještě zařídit ISIC!

Omlouvám se za jumpscare, ale měla jsem takovou radost, že tahle fotka sem prostě patří.

Nebudu vám lhát, při zařizování studentského průkazu se nic nepokazilo ani já nic nepokazila. Ani jsem se neztratila, stačilo jen projít kolem rozpáleného pomníku Mistra Jana do ulice Celetné, kde sídlí pozoruhodná kombinace turistických pastí a oficiálních budov Univerzity Karlovy. Když jsem z čekárny odcházela s čerstvě vytisknutou kartou v ruce, zaplavil mě pocit radosti z dobře odvedené práce, a já mohla po žluté lince metra zamířit zpět na svou Ithaku. Nevadilo mi ani, že jsem se na průkaz musela fotit poté, co jsem si prošla všemi kruhy pražského letního pekla, tudíž ve značně opotřebovaném stavu. Jenže to, co jsem měla v onen moment za sebou, byl jenom začátek. Jen jeden váhavý první krok. A v létě se chodí ještě docela dobře. Čeká mě teď listí, déšť, vítr, sníh a led. Ráda bych napsala, že bych chtěla v psaní o pražské odysee pokračovat, ale ve skutečnosti vím, že není možné nic takového slibovat, dokonce ani naznačovat. Mám za sebou dva začátky na různých vysokých školách a vím, že to obvykle nebývá ani zdaleka takové, jak se to všechno jeví v prvních dnech. Pokud čtete můj blog už déle, nebo mě dokonce znáte osobně a někdy jste si se mnou povídali (za to máte bonusové body), víte, že jsem vratká loďka se zálibou pouštět se do peřejí. (Každá vlna mě ale dosud někam donesla, i když to občas chtělo kinedryl.)

'Naše' centrum, jakýsi univerzitní hotel, a muzeum mučících nástrojů. Celetná možná není vesmír, ale je to minimálně jedna oběžná dráha.

Teď, v době, kdy dopisuji tento článek, stojím těsně před začátkem dalšího akademického roku a zatím se cítím jako bych stála na vrcholku nějaké své dětské fantazie, kterou si vysnilo moje patnáctileté já. Nedávno jsem si četla své deníky z téhle doby a možná bych si přála být znova taková, plná vzdušných zámků, latinských deklinací a se starostmi hlavně o to, jaká barva punčocháčů mi ještě chybí ve sbírce a jestli si najdu pár do tanečních.

---------------------

Tenhle článek dle administrativy systému vznikl 8. října 2023. To znamená, že některé informace v něm jsou neaktuální či zavádějící - tak například, Bc. titul mám sice od ledna, ale z perspektivy dneška je jím myšlen leden minulý. A taky momentálně není čtyřicet stupňů ve stínu.

Doba, kdy jsem článek dopisovala, úplně nesvědčila jeho publikaci, protože do toho všeho jsem začínala chodit do školy, rozhlížet se po Praze, nakupovat si jídlo a bloudit v metru (nutno podotknout, že s tím nejsem tak úplně u konce - během posledních tří dnů se mi podařilo dvakrát nastoupit do špatného směru, a to i po důkladném promyšlení toho, kam vlastně mířím). Zkrátka semestr se rozjížděl a mně přišlo nemístné házet do éteru něco, co zavání nejistotou. Teď mám za sebou první zkouškové a možná je v mém vlastním zájmu o něm časem něco sepsat. Nechce se mi tím bez osnovy a narychlo nastavovat tenhle článek. Ale moje dny jsou i teď velmi turbulentní a fakt nevím, zda se mi podaří hodit se tak moc do klidu, že budu schopná napsat souvislý článek o prvním semestru. Zvláště pak ve světle tragických událostí jeho zakončení, které se mě naštěstí sice nedotkly osobně, ale docela mě přidusily - i vzhledem k tomu, že jsem na pražské fildě začínala nacházet sama sebe, po době tak dlouhé, že jsem téměř už zapomněla, že jsem tuhle neuchopitelnou entitu popsatelnou jako já kdy ztratila.

Číst po sobě tyhle řádky bylo vtipné, stejně tak procházet hromádku fotek, které jsem toho dne pořídila na přehřátý vztekající se telefon. Obrázky na stěnách, okolo kterých teď chodím každý den. Smutný pejsek, kterého vždycky zdravím. První cesta po 'mém' Štefánikově mostě, který jsem musela už párkrát přejít i totálně zmrzlý, tudíž ve skupenství zcela opačném, než jak ho vidíte zde. Na Palachovo náměstí už trefím téměř odevšad, stejně tak se orientuji ve všech těch budovách, které pro mě ještě v srpnu byly velkým turistickým zážitkem - tolik ke změně věcí sakrálních v materie profánní...

Můj svět je teď úplně jiný, ale přesto tak nějak stejný - teď sedím u sebe v pokoji na posteli, kolem mě celá historie mých gymnaziálních let, v rozhrabané dece na gauči oddechuje kočka a mně se jen tají dech, co přijde poté, co uplyne těch pár krátkých dnů volna, které mě dělí od začátku letního semestru. (A taky se mi z pohodlné, vypolstrované zimy nechce do jara prosetého alergiemi a do léta, které s mým tělem taky dělá samé nepříjemné věci. Omlouvám se, že jsem hispanistka, která nemá ráda teplo...)

Děkuji vám za přečtení a přeji hodně síly (pokud budete taky v pondělí poprvé po dlouhé době vstupovat na Palacha, nebo ať už vás čeká jakákoliv jiná výzva).

T.