Kdysi dávno, když jsem ještě byla v nižších třídách
gymnázia, jsem na svůj starý blog napsala článek jménem Prokrastinační deník.
Týkal se tenkrát jednoho čtyřstránkového referátu na dějepis; popisoval můj
postup při práci na něm, která mi sice měla zabrat měsíc, ale nakonec byla celá
vmáčknutá do posledních tří dnů. V mých čtrnácti letech mi to přišlo jako ta
nejšílenější, nejdivočejší věc, která se mi může přihodit. Asi jsem moc
nepřemýšlela o své budoucnosti a o tom, co ještě během mého života může přijít
- a kolikrát si na tenhle historický a již dávno ztracený článek vzpomenu o
devět let později, zoufale se svíjející u počítače a ve snaze napsat
bakalářskou práci za necelé dva měsíce.
Své vysokoškolské peripetie a šoky jsem v předchozích
článcích na tomto blogu zmiňovala už mnohokrát; původně jsem začala studovat
ekonomicko-jazykový obor, kde jsem byla poprvé uvedena v koncept samostatného
dospělého života, ale po semestru jsem to vzdala kvůli nemoci a ekonomii, jimiž
jsem byla vržena do nejpekelnějších okruhů inferna. Pak přišel další střet s
realitou - vrátila jsem se domů, registrovala se na úřad práce, zoufale si
našla brigádu, a hledala, na jakou školu si ještě můžu podat přihlášku. Ze dvou
možností, které pro mě připadaly v úvahu - škola, z níž jsem odešla, a pedagogická fakulta v mém městě - jsem si vybrala tu druhou, přirozeně. Učit
jsem nikdy nechtěla. Zůstávat při studiu doma se taky ani zdaleka neblížilo mé
ideální představě o vysokoškolském životě, ale co se dalo dělat, věci občas
nevychází a můžu být přece ráda, že mám vůbec ještě možnost někde studovat
španělštinu, protože nic jiného u mě vzhledem k mým zájmům a (anti)talentům
nepřipadalo v úvahu. No a jelikož jsem neměla moc na výběr, ocitla jsem se na
učitelském dvojoboru Španělský jazyk – Anglický jazyk.
Studium to bylo vskutku specifické, stejně tak jako doba, během níž se odehrávalo. Nebudu tu popisovat detailně každý semestr a co se během něj událo, protože to by bylo na dlouho a stejně by to nikdo nechtěl číst, ale nějak ho shrnout musím, aby si případný čtenář udělal představu o tom, jak divoké období (nevyhnutelně vedoucí k příliš pozdnímu početí bakalářky) to bylo. Tak například, během prvních pár měsíců mi došlo, že docela dobrá znalost anglického jazyka neznamená, že chci angličtinu studovat a věnovat se jí během následujících let, přejít na jiný obor bylo však už nemožné, a potřetí znovu od prváku jsem už začínat nechtěla. Na angličtině jako takové není nic špatného, ale uvědomila jsem si, že studium jazyka a literatury vyžaduje opravdu velké osobní nadšení a zaujetí tématem, a to mi u kultur anglicky mluvícího světa popravdě řečeno chybí. Také mi nesedla naprostá většina učitelů ať už jejich stylem komunikace, nebo neustálou potřebou tlačit do nás skrz gramatická cvičení a seminář o porozumění textu své konzervativní pravicové křesťanské názory (ať si je klidně mají, ale do školy to nepatří, to nás učili v obecné pedagogice a dojít by to mohlo průměrně inteligentnímu kokršpanělovi i bez ní!).
Španělština mě bavila o něco víc, mé nadšení však bylo zkaleno faktem, že jsem za sebou měla sedm let studia jazyka, a naše škola se rozhodla jet od úplného začátku, což mě postavilo do podobné situace, jako když jsem chodila do první třídy a uměla plynule číst, ale ve škole jsem předstírala, že slabikuju a čtu se záložkou, abych zapadla mezi svoje spolužáky. Během následujících semestrů se ale úroveň víc a víc srovnávala, lidi odpadali a já se začala učit i z hlediska jazykového sem tam nějakou novou věc, třeba syntaktické nebo morfologické rozbory a mou nejoblíbenější fonetickou analýzu, a hlavně opakovat ty staré, které mi v mezičase stihly sejít z očí a povypadat z mysli. A co teprve taková literatura nebo historie, pro mě úplně nová věc. Během praxí a předmětů tzv. společného základu jsem došla k dost nečekanému zjištění, a to že bych vlastně docela ráda učila, že studium na pedagogické fakultě není taková slepá ulička, jak jsem se obávala. (A že bych možná zvládla i doučovat latinu nebo připravovat pokusy na fyziku pro nejmenší, kdybych se trošku odvázala.)
V rámci studia jsem měla tu čest absolvovat i pár
bizarních předmětů, ať už povinných, nebo volitelných – například Češtinu pro
praxi, která mi sloužila jako relaxační podcast během online výuky, povinný
tělocvik, který naštěstí přišel v době uzavření škol a byl nám uznán, aniž
bychom hnuli prstem (nebo stehnem), dva semestry psychologie s unavenou
paní doktorkou, která prokládala shrnující prezentace fotkami svých sedmi koček,
nebo již zmíněné porozumění anglickému textu, do něhož jsem jako výstup
zpracovala detailní filozoficko-literární porovnání Volání divočiny a Dášeňky.
Doba mého bakalářského studia byla velmi turbulentní i vinou
lockdownu, který mě stihl na začátku druhého semestru, a trval až do třeťáku,
čímž mě vlastně připravil o mnoho možných interakcí se spolužáky. Když se na tu
dobu podívám, hrozně moc se toho během ní v mém životě změnilo, a barva
vlasů byla jen ta nejpovrchnější maličkost. Ještě teď mě trochu mrazí, když si
vzpomenu na dny prosezené na meetu, zoomu, classroomu, moodlu, který se naše
škola zničehonic rozhodla rozdvojit, abychom učební materiály hledali dvakrát
tak dlouho, s bolavými zády a pokulhávajícím internetovým signálem. Když
jsem se ve třeťáku vrátila do školy, pár lidí mi říkalo, že si mě pamatuje jako
‚tu holku, co měla vždycky na stole kočku‘. Poslední ročník byl hrozný. Byla
jsem vyčerpaná z lockdownu, z náhlého návratu zpět do života,
z dozvuků totálně nepovedeného vztahu, jímž skončilo i jedno docela dlouhé
přátelství, a z toho, že mi zrovna dorůstaly krátké vlasy, a bylo to
pekelný. Měla jsem školu pět dnů v týdnu a všechny víkendy jsem obvykle
trávila v ne zrovna odpočinkové práci. Počet předmětů, jejichž cílem bylo
v první řadě přežít a až v druhé projít, byl neobvykle vysoký – a do
toho mi začalo docházet, že už bych snad měla dělat státnice?!
Původně, když jsem nad tím ještě moc nepřemýšlela, protože
to bylo daleko, jsem si myslela, že prostě udělám státnice v červnu po
skončení šestého semestru studia, po skončení tří let, jenže na jedné obzvlášť
bolestivé hodině anglické syntaxe mi došlo, že absolutně nemám šanci, a že si
je budu muset rozporcovat. Pro přiblížení situace, dvojobor, ač ‚jen‘
pedagogický, spočívá v tom, že prostě musíte udělat dvoje státnice,
z nichž k jedněm píšete i bakalářku (díkybohu ne k oběma…); já
si jako svůj hlavní obor, tedy ten s bakalářkou, vybrala španělštinu,
takže jsem na ni potřebovala víc času. Jako první jsem dělala státnice
z angličtiny, a to loni na začátku září. Intenzivní příprava na ně mi
zabrala přibližně měsíc a minimálně dva velké kýble slz. Než jsem se začala
učit, byla jsem téměř nepopsaná deska, hlavně co se týče britské historie,
protože tu jsme měli během covidu. Když jsem je nakonec složila na jedničku,
ačkoliv jsem si vytáhla mimo jiné téma ‚Jacques Derrida and his Theory of
Deconstruction‘, spadl mi obrovský kámen ze srdce, a s přítelem jsme
odjeli na Blavicon rozředit mozek medovinou. No jo, jenže když jsem se
vzpamatovala, byl konec září, a já ještě vůbec nezačala pracovat na bakalářce,
jejíž datum odevzdání bylo 7. prosince!!!
V předchozích odstavcích jsem snad nějak srozumitelně
shrnula, proč mi sakra trvalo tak dlouho dokopat se k tomu začít. Teď se
vynasnažím popsat proces porodu mého stostránkového miminka.
Svoje téma jsem si vymyslela sama – už někdy na konci
druháku, pokud si dobře vzpomínám. Šlo o analýzu jedné básnické sbírky ze
španělské občanské války – jménem Viento del pueblo. Cílem sbírky bylo
motivovat republikánské vojáky k boji, tudíž byla plná básniček o
nádenících, sběračích oliv, dětech zapřažených do metaforického jha již od
svých prvních kroků, a nenávisti vůči fašistům, hlavně Mussolinimu. Do sbírky
jsem se zamilovala na první přečtení, za což může částečně moje vlastní
dlouholeté (avšak samozřejmě v práci nezmíněné) nadšení pro španělský
republikanismus a rané komunistické ideje, částečně obdiv k autorovi
Miguelu Hernándezovi, naprostému literárnímu samoukovi, který pro svá
přesvědčení žil i zemřel v pouhých šestatřiceti letech ve frankistickém
vězení. Původně jsem chtěla udělat komentovaný překlad téhle sbírky, jenže
překládat poezii je ukrutně těžké, a navíc jsem se zasekla už u názvu – Viento
del pueblo znamená doslova Vítr lidu, což je přinejmenším
diskutabilní. S vedoucí práce, mimochodem naprosto úžasnou osobou, jsme
nakonec došly k závěru, že nejlepší by bylo udělat stylovou analýzu díla,
v souvislosti s ostatními literárními styly přítomnými v oné
epoše. A to znělo velmi jednoduše a zábavně, když jsem si téma zadávala. No jo,
jenže…
Září
No dobrá, přece jen jsem s činností začala trošku dříve, než jsem v uplynulých odstavcích tvrdila. Nebo aspoň jsem se snažila s ní začít… Hned v den, kdy jsem udělala státnice z angličtiny, jsem si, nejspíš v rámci nabyté euforie, objednala ze španělského Amazonu jedno specifické vydání sbírky Viento del pueblo, s předmluvou a edičními poznámkami od Juana Cano Ballesty, zkrátka přesně to vydání, které jsem měla v zadání v bibliografii. Jelikož se jedná o docela obskurní literární dílo, nebylo možné ho sehnat jen tak někde, a tak jsem se musela velmi paradoxně obrátit na zlého kapitalistu, aby mi poslal knížku, která ho jednoznačně odsuzuje. Po státnicích, to bylo 5. září. Předpokládaná doba doručení knihy byla stanovená na 23. září, což je ještě docela dobrá startovní linie. Jenže když se zmíněné datum přibližovalo, Amazon mi začal sdělovat velmi nepřívětivé věci: nejdřív že zásilka se opozdila, potom že zásilka se pravděpodobně ztratila a že si mám nechat vrátit peníze. To byl konec září – a čas utíkal.
Tak jsem se s velice rozporuplnými pocity
rozhodla napsat první mail svojí vedoucí, v němž jsem se zpovídala
z toho, že jsem určitě úplně největší vyvrhel akademické obce, protože
jsem ještě nezačala, a dokonce jsem si ani nesehnala literaturu, a že určitě už
nemám šanci to stihnout, načež mi bylo odpovězeno, že mi vedoucí je schopna
většinu literatury (včetně té knížky, kterou mi držel Amazon v zajetí)
sehnat po pražských knihovnách, a že si je mohu přijít k ní do kanceláře
vyzvednout příští týden. A tak, když jsem se ten další týden vypravila na
konzultaci do naší spletité školní budovy, a po cestě jen tak ze zvyku
zkontrolovala schránku, našla jsem v ní ztracenou objednanou knížku.
Prostě přišla v den, kdy jsem si šla vyzvednout posháněnou literaturu do
kabinetu své vedoucí. A tak mohl začít říjen, první měsíc, kdy jsem
oficiálně něco dělala.
Moje práce, jako většina ostatních prací, se dělila na část
teoretickou a praktickou. Praktická spočívala prostě jen ve stylovém rozboru
textů, a teoretická měla obsahovat to, od čeho jsem se v té praktické
chtěla a měla odpíchnout, neměla jsem tedy jinou možnost, než začít psát od
začátku (i když to obvykle dělám velmi nerada). Jako první jsem musela sepsat
životopisnou kapitolu, u níž jsem se zasekla, protože nejdřív bylo žádoucí,
abych přečetla dvě docela dlouhá pojednání o životě autora, a až pak z nich
začala dělat syntézu. Také jsem se musela trochu rozepsat a nalodit se na tu
správnou vlnu akademické španělštiny; naštěstí moje španělština není nijak
extra květnatá, tudíž pro mě nebylo těžké adaptovat se na strohý a pasivní
akademický sloh. Ale šlo to pomalu. Když moje první kapitola prošla kontrolou a
schválením, měsíc už byl přibližně v půlce, a mně bylo jasné, že teď už
bych neměla dělat moc jiných věcí kromě psaní bakalářky. Jenže jsem chodila do
práce a po práci jsem toho nebyla schopná dělat nic moc jiného než uvařit si na
další den, chvilku tupě čumět do počítače nebo telefonu, chvíli se stresovat
tím, že nepíšu, když bych psát měla (občas dokonce i počítat dny do odevzdání
práce) a pak jít více či méně trhaně spát. A tak jsem se překlenula do listopadu.
V listopadu už mi zbývalo míň než měsíc do dne, kdy jsem chtěla mít práci víceméně hotovou – v ideálním případě to mělo být prvního prosince, abych se stihla poprat s formátováním, jazykovou revizí a všemi možnými formalitami, jež by mohly z propasti bakalářky vyvstat – ale nebyla jsem ani ve čtvrtině, měla jsem hotový a zkontrolovaný sotva začátek teoretické části a zbytek jsem teprve začínala načítat podle zdrojů. Zpětně nechápu, jak to, že jsem to nevzdala, ale skutečně jsem se s tím v potu, blátě a slzách potýkala, a když jsem okolo deváté večerní měla po práci uvařeno na další den, ještě jsem to tak na hodinu a půl zakotvila na gauči s notebookem a přehledem španělské moderní literatury, těžkým přibližně jako můj život v ony chvíle. Dávala jsem dohromady kapitolu, již jsem se rozhodla nazvat Literární krajina 30. let 20. století, dle rozpisu měla mít tak pět stránek, ale ve výsledku jich měla asi jedenáct a zabralo mi to tolik večerů, že jsem si myslela, že to nikdy nedokončím. Opravdu to byl můj největší zásek z celého psaní; cílem bylo shrnout nejdůležitější literární styly zmiňovaného období, u každého stručně představit aspoň dva nejznámější španělsky píšící autory, a na konci najít aspoň malou souvislost s ‚mým‘ básníkem a jeho dílem nebo životem, a tohle všechno mi nějak vůbec neodsýpalo, byla to nuda, bezcílná kompilace pár zdrojů a dolování dalších v obskurních databázích vědeckých článků, nespočet otevřených záložek v prohlížeči, přičemž mně jich stačí pět a mám z toho úzkostné chvění…
Navíc jelikož se
jednalo o psaní dosti nepodnětné, po celou dobu jsem zpochybňovala smysl svojí
práce a to, zda vůbec budu schopná napsat praktickou část, zda mě náhodou
trochu nepíchá u srdce a nesvědí v podkolenní jamce a zda se další ráno
probudím. Podstatné však bylo, že v polovině listopadu už jsem aspoň svou
neustále se přibližující nemesis neignorovala a psala jsem každý den – abych mé
noční vynervované převalování se v posteli alespoň zmírňovalo vědomí, že
jsem… eeeeh, včera přečetla dva odporné články, jejichž autor byl očividně
samolibej egoista, a napsala z nich dva odstavce nikdy nekončící kapitoly?
Byla druhá polovina listopadu, když konečně přišlo
období, jež jsem si s předstihem vyhradila jako úplné volno na psaní. Měla
jsem tedy v plánu asi od dvacátého listopadu do dne odevzdání nechodit do
práce a od rána do večera sedět shrbená s notebookem všude možně po bytě a
inspirovaně dokončovat a dolaďovat svůj literární výzkum. Jenže jsem
s ním ještě nezačala. Alespoň onu zdlouhavou literární kapitolu jsem ale
měla hotovou, a vcelku rychlým tempem jsem napsala i můj výmysl, krátkou část
popisující literární evoluci autora, což mě aspoň trochu povzbudilo a dostalo
do toho správného rozpoložení, kdy psaní zabírá naprostou většinu mého dne. V následujících
čtrnácti dnech však došlo ještě k mnohem větší konjunkci – já a bakalářka
jsme splynuly v jeden organismus, ve spletitou, hysterickou, brečící, kolem
sebe kopající a místy krvácející spletitou břečku, z níž mě mohl zachránit
jen mail ze studijního ve znění „Práci můžete vložit do stagu.“ Ale od tohoto světla
v temnotách mě ještě dělila celá praktická část.
Popravdě jsem si moc nebyla jistá, jak přesně má moje praktická část vypadat. Samozřejmě, měla jsem ji zadanou už od letního semestru druháku a věděla jsem, že půjde o literární analýzu básní, zaměřenou na obsah (takže nebudu pojmenovávat všechny básnické tropy a figury) a na styl, nicméně to je dost abstraktní popis mé činnosti, která měla vést během ideálně méně než dvou týdnů ke stvoření hotové praktické části práce. Popravdě jsem ani neměla čas o tom přemýšlet a prostě jsem začala psát, s rizikem, že to bude všechno úplně špatně, a aby toho bylo špatně co možná nejmíň, posílala jsem to po několika podkapitolách k revizi své vedoucí. Ta mi to naštěstí vracela opravdu s neskutečnou rychlostí a s jen minimálními úpravami a poznámkami, takže jsem mohla pracovat a nemusela příliš opravovat. Moje dny byly naplněny analýzou dvaceti pěti básní, což se mi původně nezdálo jako moc, ale když jsem u toho seděla, ležela a klečela dnem i nocí, můj názor se změnil, pětadvacet básní je k hloubkovému rozebírání fakt docela hodně. Brala jsem je sloku po sloce, řádek po řádku a když jsem narazila na něco, k čemu se dalo něco (…cokoliv!) podotknout, napsala jsem o tom. Největší pomocí mi byly předmluva a poznámkový aparát již zmiňovaného pana Cano Ballesty, kvůli nimž jsem si nechávala posílat tu po cestě ztracenou knihu; psal v nich totiž o tom, kdy přesně a v jakém válečném periodiku každá z básní poprvé vyšla, což byla jedna z těch věcí, které jsem si nemohla vytáhnout z vlastní hlavy a prostě musela být od někoho citovaná. (Občas je těžké říct, co citovat a co jsem si vymyslela, ale během psaní bakalářky jsem to nějak intuitivně rozlišila a myslím, že vy na to časem přijdete taky.)
Při psaní rozborů básní jsem se dostala do toho nejhoršího stavu rozhození denního a spánkového režimu, protože mě už opravdu tlačil čas. Původně jsem si to rozvrhla na tři až čtyři básně denně, ale to jsem v prvních dnech nedodržela a pak jsem jich musela psát mnohem víc, a mnohdy jsem psala až do dvou do rána, na všech možných místech u nás v bytě, dehydratovaná a oschlá, rozcuchaná, s kruhy pod očima a bolavými zády, a každý den z toho nejhoršího něco-víc-než-týdne jsem si slibovala, že zítra už to bude jinak, že čile vstanu třeba v osm, začnu psát ráno a půjdu spát před půlnocí (což se mi běžně nedaří ani když nepíšu bakalářku, ale to je zas jiné téma). Ale nestalo se to.
Vrchol mému ponocování byl nasazen v jeden z posledních večerů
– přes den jsem měla malou, nervozitou naplněnou pauzu, protože jsem poslala
koncept dopsané praktické části vedoucí na kontrolu, a ona mi to vrátila s tím,
že je to v pořádku, až na ten nedostatek zdrojů, bez něhož bych to
nemohla odevzdat (moje vedoucí na mě byla vždy tak milá a hodná a nikdy mě
zbytečně neděsila, tudíž tohle fakt už něco znamenalo), a v přílohách šest
vědeckých článků, které bych měla do své praktické části někam nějak
zakomponovat. Šest článků, to je na pohodu, říkala jsem si do chvíle, kdy jsem je
okolo desáté večerní začala otevírat a listovat jimi. Některé byly opravdu
celkem stravitelné, ač jsem neměla čas a sílu číst je slovo od slova celé a
vytahovala jsem z nich jen nejdůležitější info, jeden z nich byl však
plný téměř matematického rozboru španělské barokní inverzní syntaxe, a když
jsem se tím okolo třetí ráno pročítala, bylo to jako brodit se hlubokou bažinou
a doufat, že se z ní vynoří mořská panna. Článek jsem ocitovala skutečně
stručně a maličko, ale ve zdrojích byl, a mně už zbývalo jenom do poslední
kapitoly shrnout výsledek svých rozborů, a pak formality jako úvod a závěr, tři
abstrakty a poděkování. A naformátovat to. A víte co? Bylo prvního prosince!
Měla jsem ještě šest dnů do odevzdání a to znamenalo, že to stíhám. Přes to
nejhorší jsem se překlenula.
Už to chtělo jen poslední úpravy textu, jako například
vysvětlit, proč jsem nepoužila dva ze zdrojů ve své původní bibliografii – na to
jsem přišla až během úplného konce a už nebyl čas ty online nepřístupné
publikace shánět v pražské knihovně, ale dost mi zatrnulo, zda mi to
náhodou celé neodmítnou uznat, když jsem se nedržela svého zadání – a napsat
úvod se závěrem, což mi kupodivu nedělalo moc velký problém. Pár hodin jsem u
toho strávila, ale asi se už po mně začala rozlévat euforie z toho, že
jsem to napsala, a tak jsem tyhle dvě formality moc neřešila a nakonec je
napsala bez větších výhrad vedoucí. Možná i proto, že jsem k tématu své
práce měla co říct a spíš jsem se musela brzdit, aby ‚trochu esejistický‘ závěr
nebyl esejistický až moc a nezabíral třeba pět stránek. Pak někdy jsem se pustila
do formátování, ale to také nebylo takové peklo, jaké jsem čekala (měla jsem na
to ve svém pomyslném, ideálním harmonogramu vyhrazené asi dva dny), patrně
proto, že jsem už měla koupenou legální verzi Wordu a mohla v něm dělat
všechno jako normální člověk. Dva dny před odevzdáním jsem ještě sepisovala
abstrakt. Ten nás nikdy nikde pořádně neučili psát, tak jsem se toho trochu
bála, ale v podstatě to nakonec bylo takové přeformulované zadání, které
jsem měla ve stagu. V mém případě musel být abstrakt i klíčová slova ve
třech jazycích, ale to už byl detail, nějak jsem to splácala a mohla se
posunout k těm úplně posledním formálním záležitostem, jako export souboru
do .pdf a spojování s druhým .pdf vygenerovaným ve stagu, a poslední kontroly…
Díky nimž se mi 7. prosince ráno, v den odevzdání, dostalo onoho
zmiňovaného mailu ze studijního, že mohu práci nahrát do stagu a bude odevzdaná!
A práce byla odevzdaná! Hurá!
A z boje o titul mi už zbývalo naučit se na druhé
státnice a obhájit práci. Aby byl tento článek doveden k zdárnému konci a
mohl sloužit i jako užitečné povídání pro někoho, kdo svou bakalářku teprve
bude psát, považuji za nutné ještě zmínit, že obhajobu předchází posudek od
vedoucího a oponenta, který mi přistál ve stagu týden před obhajobou. Posudky
asi vypadají všude přibližně stejně – obsahují tabulku hodnotící na stupnici 1-5
splnění kritérií (jako práce se zdroji nebo přínosnost tématu), poté komentář k práci
samotné, kde se obvykle hodnotí konkrétní věci (třeba nějaká nepřesnost, kterou
jste spáchali, nebo naopak něco, co bylo faaaakt hodně dobrý) a na konec tam vždycky
jsou nějaké podněty k diskuzi a otázky, na které je dobré se na obhajobu
připravit, ale v mém případě na ně všechny ani nedošlo, protože námitky
nebyly tolik závažné a já strávila až moc času u představování svého tématu
komisi, vyšla jsem po 40 minutách a spolužačky se mě ptaly, zda jsem v pohodě
a zda mě tam třeba nenatahovali na skřipec. Myslím, že pokud vaše práce bude
aspoň trochu dobrá a vy jste dostatečně konzultovali s vedoucím, nebudou
se vás tam snažit potopit, ale těžko říct, každá škola a fakulta a katedra je
jiná a na kreténa můžete narazit i na akademické půdě (asi nepřekvapivě).
Nedělám si iluze, že tento článek může sloužit jako souhrn
rad pro někoho, kdo se snaží napsat bakalářskou práci. Jednak je moc dlouhý a
jednak nabízí spíš odstrašující případ, který čirou náhodou dopadl dobře, snad
díky dobré volbě tématu a mému nadšení, nejspíš hlavně díky mé vedoucí, která
byla naprosto úžasná a bez níž bych nesehnala ani zdroje. Nicméně, během zpětného
přemýšlení o mém divokém procesu jsem přišla na pár věcí, jež by se daly
označit za dobré a ne zas tak dobré:
+ Dobré je najít si téma, pro které jste nadšení. Neumím si
představit, že bych motivovaně a se zápalem psala třeba o distribuci pasivních
tvarů sloves nebo porovnávala poslechová cvičení v učebnicích – ale znám
plno lidí, kteří hrozně moc chtějí psát zrovna o tomhle a silně by je nebavila
literární analýza, a to je v pohodě, hlavní je to jen nějak najít.
+ Je fajn zaplatit si licenci na Word. Pokud možno s předstihem,
abyste si to stihli naštelovat do počítače, je to docela proces.
+ Bylo by ideální mít betačtenáře, zvláště pak pokud si
nejste jisti svým jazykovým projevem, ale je to asi lepší i pokud si jistí jste
– prostě sehnat si druhý pár očí, který netrpí autorskou slepotou. Já toto
štěstí neměla, protože celá moje práce byla psaná ve španělštině, a jediný z mých
bližních, který tento jazyk ovládá, byla kamarádka, která psala bakalářku
souběžně se mnou a s časem bojovala podobně. Naštěstí mi korektury
poskytovala moje skvělá vedoucí, ale ne každý má takové štěstí.
+ V návaznosti na předchozí bod – je naprosto skvělé
mít spolubojovníka, který se s vámi plaví na jedné (polámané a
troskotající) lodi. Proto moc děkuji své spolužačce a kamarádce Hance, která
byla mou věrnou společnicí po celou dobu studia, společně jsme se připravovaly
na oboje státnice a nakonec jsme se úspěšně probojovaly na nový kontinent, aniž
bychom podlehly kurdějím či kanibalismu. <3 Gracias, mi camarada tlacuache.
- Je špatné mít na psaní tak málo času, jako jsem měla já.
Nadávala jsem si za to celou dobu, ale ve výsledku jsem došla k tomu, že
nevím, za co přesně si nadávat, tak jsem přestala. Nadávat si za to, že jsem
při studiu pracovala, a tak jsem neměla moc volného času na psaní bakalářky
nebo učení na státnice s předstihem? Nadávat si za to, že… Že jsem si dala
pauzu po prvních státnicích a nezačala psát hned druhý den? No, možná si mohu
nadávat za to, jak jsem prokrastinovala, když už jsem začala psát, a jak pomalu
mi to šlo na začátku, kvůli čemuž jsem pak musela spěchat ke konci.
- Není úplně ideální používat málo zdrojů a pak se je tam
snažit nacvakat během jednoho z posledních večerů. Ale pokud je to vaše první
vysokoškolská kvalifikační práce, asi je taková chyba hodna prominutí.
- Je naprosto na zabití, když se vás lidé ptají na progres
vaší bakalářky, a když jim sdělíte, kolik toho máte a kolik času vám zbývá,
vykulí oči a v bojovném předklonu vychrlí, že to přece nemůžeš
stihnout, no to teda hodně štěstí! Nedejbože když jim sdělíte, že píšete
práci v cizím jazyce, a oni vám naloží svého děsu ještě víc, protože ten
jazyk neovládají, tím pádem si neumí představit, že jím něco píší. Jako, jo, Amálie,
já si taky neumím představit, že bych psala bakalářku třeba německy, protože
neumím německy! Nebo o matice, protože neumím matematicky. Ale někteří lidé tak
asi jenom neohrabaně projevují obdiv, takže nádech, výdech, a běžte psát.
Děkuji vám všem za přečtení mého reportu z boje o titul,
a kdybyste si chtěli o tom popsat, víte, kde mě najdete, protože lidi, kteří
nesebrali adresu z některé z mých přísně střežených sociálních sítí,
na tenhle blog stejně nemají šanci narazit. Přeji hezké říjnové dny a kdo ví, třeba se
někdy setkáme u dalšího článku.
Žádné komentáře:
Okomentovat