První univerzitní advent

Občas se zamýšlím nad tím, jestli jsem někdy věřila, že dárky nosí Ježíšek. Myslím, že ne. Nebo jsem na to prostě jen zapomněla, protože malé dítě jsem byla už dávno. Každopádně, kam moje paměť sahá, Vánoce jsem nikdy moc neřešila. Nejdřív mě štvalo, že jsou oslavy Vánoc moc mainstreamové, pak mi začal vadit všudypřítomný konsumerismus, a v posledních letech mi došlo, že ještě k tomu všemu jsem očividně moc nešikovná na to, abych zvládla dekorovat byt a balit dárky jako normální člověk.

Advent šel taky dlouhá léta naprosto mimo mě. Vlastně to vždycky bylo mimořádně skličující období - dny se krátí, teplota klesá a lidi otravují s otázkami o dárcích a cukroví. Letos to bylo v mnoha ohledech stejné. A v mnoha dalších ohledech naprosto jiné, protože většinu letošního adventu jsem trávila ve víru místy veselého, místy dost divného vysokoškolského života. Tak jsem se rozhodla zkomprimovat uplynulé tři týdny do tohoto článku. Chcete-li tedy porovnat svůj advent s tím mým, čtěte dál, nebudete litovat. (Spoiler: po většinu času jsem měla chřipku.)

Jak se nejí olivy

Občas se přemisťuji z jednoho místa na druhé. To jste mohli pochopit z mého prvního článku. Ráda cestuji, a i když jsem v porovnání s většinou svých vrstevníků dosud cestovala dost málo, moje nejoblíbenější vzpomínky pochází právě z těch cest, které jsem stihla podniknout. Nejspíš je to tím, že nerada zůstávám moc dlouho na jednom místě, nebo tím, že z každého místa na zemi lze na svět nahlédnout z trochu jiného úhlu. Nebo taky proto, že jedinečné zážitky jsou ještě jedinečnější, když se přihodí někde na pláži pod palmou nebo v letadle nebo na hotelovém balkoně, zkrátka někde, kde nejste doma.