Převážně stínový fotoreport & haiku od června do února

Mám ráda stíny
protože ukazují
jen to podstatné

Rozumíme si,
vážně to ale stačí
k porozumění?

Až jednou umřu,
porostou ze mě kytky
a bude mi fajn

Možná že skončím
zas roztržená vejpůl
- riskuju všechno

V téhle výloze
všechno je magičtější
než zbytek světa

Omlouvám se všem,
co ode mě čekali,
že budu lepší

Život je vlastně
hrozně moc nejistoty
na jednom místě

Možná, že až se
vrátíš, tak zapomenu,
žes byl vůbec pryč

I cannot be changed
neither can I be reduced
to a principle

El cielo habló
y dijo: estás sola
y te perderás

Venku se stmívá
a já to pozoruji
z druhého patra

Prší a déšť se
snáší na všechny. I ty,
co to nesnáší.

Pestrobarevná
na rozdíl ode mě je
moje šatní skříň

Stíny na louce
mezi květy a stébly
Walta Whitmana

Nejsem normální
říkám si až moc často
něco na tom je

Dneska je mi fajn
i když jsem trochu zmokla
a pak usnula

Západy slunce
mě nechávaly chladnou
do jisté chvíle

Dokud se směju
a rozbrečí mě krása
ještě jsem živá

Jako oblaka
i domy někam míří
do nekonečna

Často si říkám
mám si užít života
anebo umřít?

Staré obrázky,
které jsem našla někde
na dně šuplíku

Propadla jsem se
do kofeinové krize
buší mi srdce

Jsem tu jen na skok
možná na skok padákem
a možná z mostu

Na cestách tichem
možná že tě tu potkám...
Máš na mě štěstí

Potemněla jsem
protože se mi zhmotnil
pradávný přelud

Dávej si pozor
někdo je za okny a
všechno to vidí

Další noc, kdy se
dost možná nevysílá
nic kromě Riskuj!

Snažím se zhubnout
ale moc mi to nejde
tak piju víno

Neboj se, říkáš
jenže mé pochybnosti
jsou větší než já

Nevím, kdo jsem a
radši to nechci vědět
takže mlčte, sny

Neutěšená
touha po oceánu
budí mě k ránu

Bude se mi zas
o tobě dnes v noci zdát?
No, uvidíme.

Umělá kytka
těžko říct, co uměla
ale je hezká

Chci tenhle zmatek
ve svojí hlavě změnit
na nekonečno

Chci ti zas napsat
protože nejsem šťastná
(kazím si život...)

Píseň podzimní
pojďte se podívat na
mrtvou violu

Jsi divnej koncept
tak divnej, že tě sama
vlastně nechápu

Budu se těšit
taky se budeš těšit
a co pak z toho?

Dnešní den nebyl
jaderná katastrofa
ani jarní sad

Prý nějak bylo
a možná nějak bude
...jen těžko říct, jak

Je tohle peklo
anebo je peklo to,
co mi spí v hlavě?

Už se mi stýská
po tobě, chlapče - jsi teď
tak trochu můj stín

Nestresovat se
jenomže pane bože
celý svět je stres

Došla mi slova
nevím, kam došla, ale
ztratila se mi.

Takhle vypadám
v neděli po setmění
a je listopad

Čaj z automatu
dneska jen horká voda
...a já plavu v ní

Hledám důvody
místo toho jsem našla
pouze způsoby

Možná se znova
narodím třeba jako
toulavá kočka

Noční podivnost
snáším se pod troskami
starých dívčích snů

Časové pole
které se skrývá na dně
tvého pohledu

Občas se hroutím
a skáču po měsíci
víc než obvykle

Jsem v jednom kole
život mi láme kosti
za moje hříchy

Cítím se jako
kdybych se narodila
pod špatnou hvězdou

Kdy vstanu z mrtvých?
Hodně se toho stalo
za poslední rok

Život je jako
krabice čokolády
(a já alergik)

- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Tento článek jsem plánovala opravdu dlouho. Mnohem dřív, než v mém životě přišel finální impuls k jeho sestavení. Ačkoliv možná bude mít nostalgickou hodnotu pouze pro mě (tak je to v poslední době s čímkoliv, co napíšu na tento blog), považuji za nutné ho aspoň trochu okomentovat, protože jste možná projeli fotky, všimli si krátkých odstavečků mezi nimi a nevíte, co to je zač, a dožadujete se nějaké legendy, což v tomto případě nebude příběh o životě světce, nýbrž spíše legenda geografického charakteru. Takže:

Haiku je krátký poetický útvar, který vznikl kdysi pradávno v Japonsku. Jeho původním cílem má být popsat přírodu nebo atmosféru, ideálně přírodní scenérii; ta pravá haiku jsou často třeba popis potůčku nebo lotosového květu na jezírku nebo vlaštovky, co si letí omočit zobáček v jezírku s lotosovým květem. Hlavní formální charakteristikou haiku je, že se skládá ze tří řádků o pěti, sedmi a opět pěti slabikách. 

Nejsem žádný znalec východních kultur, ale pokud mám něco z této oblasti opravdu ráda, jsou to staré japonské a čínské básně. K haiku jsem se dostala někdy v roce 2015, a po krátkém hledání informací jsem začala tvořit svá vlastní haiku tak trochu po svém. Protože ačkoliv by to bylo pěkné, můj život nesestává z lotosů a potůčků a zapadajícího slunce. Na druhou stranu mě vždycky bavilo psát útvary, které mají přesně určenou formu, jíž se můžu držet (například drabble, prozaický formát o 100 slovech, původně zamýšlený jako cvičení k rozepsání, z něhož jsem si sama pro sebe udělala formu krátké básně v próze). Pomocí haiku jsem vždycky shrnovala pocity nebo zásadní momenty svého života. Vlastně jsou to taková polo-haiku, protože respektují pouze formát původního haiku, obsahově jsou trochu jinde. To jen aby vám to bylo jasné. Možná se vám to i nadále zdá jako výkřiky do tmy (a oprávněně!), ale aspoň je vám jasné, odkud jsem čerpala. Vlastně nevím, jak to líp dovysvětlit. Jsou to prostě náhodné věci, co se mi dějí nebo honí hlavou.

Období od června do února je pouze krátkou výsečí doby, kdy jsem se, převážně úspěšně, snažila každý den napsat jedno haiku a přidat k němu jednu fotografii. Od vánoc se mi tento záměr hroutí a nedaří, stejným dílem vinou zdravotních a osobních problémů, ale nikde není psáno, že se k tomu už nevrátím, vrátila bych se ráda... Období od června do února jsem si vybrala, protože bylo zlomové, udělalo ze mě zčásti docela jiného člověka a zčásti mi pomohlo vrátit se k tomu, kdo opravdu jsem. Píše se o tom těžko, když se snažím to shrnout krátce. Prostě se toho opravdu hodně stalo, a když se zpětně podívám na tento výběr z haiku a fotek (protože samozřejmě v archívu jich mám mnohonásobně víc), všechno to v tom vidím. A vidím sebe i s tím špatným, a myslím, že mi to pomáhá k sebereflexi, i když i o té mi bylo kriticky řečeno, že jí mám až moc a že mě brzdí v rozletu, na což samozřejmě sebereflektuji, že je to pravda.

Poté, co na začátku února skončil můj první skutečný vztah, a já byla napůl smutná a napůl veselá, a vlastně ještě pořád jsem, i když si dovoluji tvrdit, že jsem na dobré cestě, zkrátka, poté, co jsme se jednoho rána v kavárně prostě rozešli, čímž se nám oběma ulevilo, řekla jsem si, že v rámci uzavření tohoto dlouhého období už konečně musím zrealizovat svůj záměr a udělat výběr z haiku.

Abych ale nezněla tak jednostranně, během onoho osmiměsíčního období se toho dělo mnohem víc než že jsem byla s někým ve vztahu. Tak například jsem chodila do práce, kde jsem pilně umývala zrcadla, zametala písek, případně zametala zrcadla a umývala písek (možná že někteří z vás identifikují fotky z práce); suplovala jsem pár hodin latiny, což byla naprosto skvělá zkušenost, která mi mimo jiné potvrdila, že na učení ještě nejsem připravená; když bylo ještě teplo, ale ne moc, chodila jsem běhat, a v zimě se aspoň procházet, a ve výsledku jsem nachodila mnoho desítek kilometrů na cyklostezce, co vede od Kauflandu; začala jsem chodit zase do školy a socializovat se s lidmi ze školy a v menší míře i z práce. K našim dvěma kočkám se v říjnu přidalo koťátko Luisa, poloviční skotská klapouchá kočka, co má uši absolutně nesklopené. Hodně jsem toho poslouchala a četla méně, než bych chtěla, ale aspoň trochu... A složila hodně ponožek...

Poslední částí, kterou je třeba okomentovat, jsou fotky, které jsou druhou hlavní složkou tohoto článku. Focení mě bavilo vždycky, dokonce jsem měla období, kdy jsem všem tvrdohlavě říkala, že až budu velká, bude ze mě 'fotografka kytek zblízka'. Potom jsem ale tento plán rozumně vzdala. Dodnes fotím jenom na mobil, a ani náhodou se nenazývám profesionální fotografkou, takže kdybyste mě chtěli kritizovat, možná ani nemusíte. Tyhle konkrétní fotky jsou navíc ořezávané ze screenshotů z instagramu, proto se vám mohou zdát nebývale nekvalitní. Takže, fotím si jen tak pro radost, ale fotím asi o něco víc než průměrný člověk, což odvozuji z toho, že mám v telefonu víc jak deset tisíc snímků. Asi bych si je měla promazat, jinak telefon praskne. Řekla bych, že na fotkách v tomhle článku můžete vidět vzorky všeho, co se obvykle snažím zachytit - stíny, ulice, světla, detaily, malé scenérie, domy. A moje vlastní boty. A nebe. To jsou věci, z nichž sestává můj svět, pevné body, kterých jsem schopná se zachytit, když je to potřeba. (Ale hlavně stíny.)

Omlouvám se, byl-li tento článek příliš dlouhý a nezáživný, ale možná jste to mohli odtušit už z nadpisu. Snažím se publikovat aspoň trochu reprezentativní texty, ale už jsem se smířila s tím, že jsem patetická. Tak to holt chodí, když máte tři týdny v kuse divnej rýmokašel. Ale doufám, že vy ho nemáte. Dneska jsem měla produktivní dopoledne a vyrobila si hrozně moc plánovačů na březen. Mám teď měsíční rozpis v diáři, týdenní rozpisy v diáři, měsíční kalendář v excelové tabulce, týdenní plánovač na nástěnce, měsíční plánovač, který si na začátku března taky připíchnu na nástěnku, a ještě mi zbývá doplnit si směny do google kalendáře, kdybych náhodou všechno to předchozí ztratila. Tak by mě zajímalo, jestli jste taky magoři přes diáře.

Přeji vám hezký zbytek února. Je leap year, bude líp!

T.