Odyssea č. 15

Dnes vám povím něco o autobusech. Je to možná trochu ironické, vyprávět o prostředcích hromadné dopravy zrovna v období virové epidemie, ale přihlédneme-li k tomu, že vám to nevyprávím, ale píšu ve spoře osvětleném pokoji chvíli poté, co jsem se probudila z nečekaného odpoledního spánku, a vy mě neposloucháte, pouze čtete má slova v klidu a soukromí svého domova nebo infekčního oddělení, vlastně není nic špatného na tom zavzpomínat si, jaké to bylo, když se ještě mohlo bez větších starostí chodit do školy a cestovat přeplněnými autobusy záhadných čísel.

Situace první. Je začátek března a já urychleně opouštím hodinu španělštiny, protože mě čeká něco, čeho se děsím již od svého nástupu na pedagogickou fakultu. Hodina tělocviku. Povinný tělocvik, který musí všichni budoucí učitelé absolvovat, nejspíš kdyby náhodou museli suplovat tělesnou výchovu, tak aby věděli, co tam dělat a nedopadlo to tak, že tam začnou recitovat třeba Baudelairovu Mršinu (tak si to aspoň vysvětluji já).

Na konci ledna jsem v potu, slzách a zbytcích tajícího sněhu řešila zápis předmětů kromě tělocviku, a o týden později jsem se zmateně a zděšeně proklikávala tajemnou spletí odkazů a hesel na stránkách katedry tělesné výchovy, abych si mohla zapsat tělocvik, který mi časově vychází a zní co nejméně jako výslechové metody španělské inkvizice. Nakonec jsem se rozhodla pro předmět jménem Kondiční posilování, jenž se mi podařilo vtisknout mezi úterní praktický jazykový seminář a přednášku z fonetiky a morfologie. Pak jsem to chvíli hodila za hlavu, pak začal semestr a já si prošla dvěma vlnami nachlazení, takže v prvním týdnu jsem tělocvik raději vynechala, no a pak najednou byl týden druhý a již se nacházíme v situaci, kterou jsem začala popisovat před dvěma odstavci.

Stojíme tedy na autobusové zastávce Poliklinika, já a spolužačka, která si zapsala tento předmět se mnou, říkejme jí třeba Lenka. Lenka má boty na středně vysokém podpatku a nemá deštník, stejně jako já. Tato položka je v příběhu celkem důležitá, neboť nepotřebujeme hydrometeorologické vzdělání, abychom zjistily, že začalo pršet.

Naštěstí ale právě vidíme přijíždět autobus linky č. 15 - přesně ten, který jsme si našly jako ideální spoj pro naši cestu do tři zastávky vzdálené tělocvičny. Je pár minut po čtvrt na jedenáct, hodina nám začíná okolo tři čtvrtě. Žádné spěchy. Tímhle autobusem to stíháme perfektně, říkáme si a cpeme se do dveří, avšak neúspěšně, pokládáme-li za úspěch do dveří se nacpat. Vzhledem k tomu, kolik lidí mělo zrovna zájem o přesun z centra města směrem k odlehlé periferii známé také jako Harcov, nebyla šance do autobusu se vejít. "Kdybychom se nacpaly nahoru nad ty lidi, vešly bychom se," konstatuji, zatímco pozorujeme, jak autobus odjíždí. V momentálním zatmění mysli přesvědčuji Lenku, že půjdeme pěšky, a ona mě poslechne, neboť není místní a neví, kolik je před Harcovem ještě kopců, a po pěti minutách uspěchané cesty mi to dochází a říkám, že možná přece jen na další zastávce počkáme na ten další autobus. Tak tedy čekáme, prší nám do sportovních tašek a na hlavy a vlastně úplně všude, protože zastávka Husova postrádá stříšku, ale i kdyby ji měla, stejně jsme už zcela mokré z předchozí cesty. Do dalšího autobusu se s trochou sebekompresních technik již vejdeme, a úspěšně tedy jedeme do cílové stanice. Mám pocit, že zpocenější a vyčerpanější už být stejně nemohu, ale tento pocit se brzy ukazuje býti mylným.

Tělocvik, na který jsem se zapsala, se odehrává v posilovně, která se nachází ve spletité budově plné šaten, záchodů, schodišť a laviček, které jsou postavené před schodiště tak, abych o ně zakopla. Abych se do posilovny dostala, musím následovat Lenku, která tuto anabázi absolvovala již minulý týden. Omlouváme se pravdivými slovy, že jsme se nevešly do autobusu. Vyučující se naštěstí zdá lidská, ptá se nás na jména a píše nám prezenci. Poté má Lenka za úkol vysvětlit mi, jak se který stroj ovládá, a já už si s pohledem na ty rafinované konstrukce začínám připravovat výmluvy, proč nemám ve zvyku před spaním odříkávat otčenáš a proč během postního období nekonzumuji ryby. Naštěstí to ale nikoho nezajímá. Odcházíme do zadní sekce tělocvičny, kde se nachází náčiní, jež jako by vypadlo z retro teleshoppingových pásem. Po chvíli váhání se usídluji na běžeckém páse, na jehož dotykové obrazovce se dá pozorovat leccos, od vlastního srdečního tepu po jakousi náhodnou silnici v Americe. Snažím se na sebe moc nestrhávat pozornost, ale tato snaha se moc nedaří, neboť v jednu chvíli mi běžecký pás utíká pod nohama a já se vidím v zrcadle přímo před sebou, jak odskakuji na stranu, což vzbuzuje hlasitou salvu smíchu, bohužel však jen ve mně, načež se po mně pár lidí ohlíží, ale nakonec to je všechno v pořádku a po zbytek hodiny chodím na běžeckém páse s rozumnou rychlostí 6 kilometrů v hodině, abych se ideálně moc nezpotila, protože mě čeká ještě přednáška z fonetiky a pak hodina počítačů na další vzdálené budově.

Pár minut po skončení hodiny skutečně čekám na zastávce před tělocvičnou na autobus, který mě má v pořádku a bez úhony dovézt zpět na budovu P, na přednášku, na níž se nebudu muset hýbat před zrcadlem, na což se opravdu velice těším. Opět se mírně snáší déšť, ale ve srovnání s propršenou cestou z fakulty to je jako procházka sušičkou na prádlo, navíc mi místo deštníku slouží můj tmavě červený pletený kulich s bambulí. Přibližně po sedmi minutách přijíždí autobus číslo 15 a já do něj nastupuji jako jedna z prvních. To je skvělé, být v autobuse jako jedna z prvních! říkám si, ale chvilku po rozjezdu mi dochází, že spolu se mnou nastoupily dle mého hrubého odhadu dva bloky studentů žijících na přilehlých kolejích, a že se mi nezastavitelně krátí zásoba kyslíku, a dost možná se mi cizí loket snaží z těla vytlačit obě ledviny a část jater. Nádech, výdech, říkám si, a vraž jim jednu taky, ale nenacházím v sobě dostatek plicní kapacity ani krutosti. Mezi zastávkou Univerzitní koleje a Technická univerzita se snažím na zamlžené okno, na něž jsem okolnostmi systematicky přitlačována, psát zrcadlovým písmem HELP!, ale dochází mi, že mi není pomoci. Po zbytek cesty si říkám, že ten tělocvik je ještě horší, než jsem si ho představovala, a že úplně nejhorší je ta cesta. Poté, co jsme se octli zpět na zastávce Poliklinika, mobilizuji zbytky svých vyjednávacích schopností, aby mě rozlícený dav nechal vylézt ze dveří. Daří se, a s pocitem zadostiučinění si všímám, že část vystoupivších se pak ještě do autobusu vrací. Zpocená, ulepená a s pomačkanými vnitřními orgány se hrnu přes přechod na přednášku z fonetiky. Můj pološílený výraz se naštěstí nevymyká normálu. Den pokračuje jako jakýkoliv jiný den. Mám ze sebe radost.

Situace druhá. Je přesně o týden později a já vybíhám z hodiny španělštiny poté, co náš suplující rodilý mluvčí řekl, že si máme v telefonu otevřít aplikaci Kahoot, neboť jakmile slyším slovo Kahoot, projede mi hlavou tlumené "I want to Ka-shoot myself", a také předpokládám, že jakmile bych začala hrát Kahoot, touha porazit úplně všechny spolužáky by mne zaplavila tak silně, že bych na tělocvik nikdy nedorazila. Jelikož jsem si ráno ve spěchu zapomněla přibalit do batůžku zavlažovací zařízení, a protože automat s nápoji nefunguje, stavuji se v malém školním bufetu a kupuji si dvoulitrovou láhev minerálky, což je ta nejméně skladná věc, již jsem si mohla pořídit.

O chvíli později však opět stojím na autobusové zastávce Poliklinika, tentokrát zase se spolužačkou, ovšem jinou než minule - říkejme jí třeba Alice. Venku je kupodivu na liberecké poměry celkem hezky, a jelikož se snažím zabránit situaci minulého týdne, čekáme na dřívější autobus tak dlouho, že s Alicí stíháme probrat náš druhý studijní obor. Po chvíli však už autobus přijíždí. A ne jen jeden - před našima očima se objevují rovnou dva prostředky městské hromadné dopravy. Oba vypadají stejně, a tak bez delšího rozmýšlení pod mým velením nastupujeme do toho prvního. Radostně konstatuji, že máme plno času, a že si tentokrát na tělocvik vezu i náhradní ponožky. Řidič na nás hledí úkosem a říká, abychom postoupily dále do vozu, protože ho opravdu nezajímají ponožky ani jedné z nás. A tak jedeme.

Jedeme přes hory, přes lesy. Po chvíli mi na naší cestě něco přestává sedět, zvláště ve spojitosti s výhledem z okýnka, který nejenže začíná čím dál tím víc připomínat mix severské tajgy a tundry, ale také se začíná měnit ve slabou mlhu pokrývající namrzající okýnko. S Alicí se shodujeme na tom, že jedeme už nějak dlouho, neboť podle jízdního řádu jsme už dávno měly být na místě a v tuhle chvíli jsme si již měly převlíkat ty náhradní ponožky. Notnou chvíli ještě doufáme, že se autobus ještě vrátí z horských silnic do civilizace, ale s každým dalším metrem převýšení začínají naše naděje opadat. Nemáme na vybranou, musíme vystoupit.

Vystupujeme na pusté planině, kde lišky nepochybně dávají dobrou noc v libovolnou denní dobu. Nikde nikdo, jen hory a sem tam strom. Dle oprýskané cedule se nacházíme na zastávce jménem Zahrádky, ale dle mého omezeného biologického úsudku místní flóra připomíná spíše jakési z pravěkých období. Čas nekontrolujeme, neboť na tomto místě se nepochybně zastavil, nebo ubíhá obráceně. Alice, která mlčky pozoruje krajinu vedle mě, má naštěstí racionálnější postupy a rychle v jízdním řádu nachází, že za pět minut by tudy měl jet autobus zpátky. Ačkoliv, jak jsem již říkala, běhu času na stanici Zahrádky příliš nevěřím, zachovávám klid a doufám v naši brzkou záchranu. Společnými silami docházíme k tomu, že sjedeme-li o zastávku nazpět, možná budeme schopny dojít zdárně do cíle, neboť z okna jsme viděly budovy kolejí, a ani se nezdály tak daleko. Za pár nekonečných minut se autobus skutečně objevuje, a za oknem sedí ten samý řidič, jehož nezajímaly naše sportovní ponožky, z čehož usuzujeme, že za tu dobu stihl autobus dojet na konečnou, otočit se a jet zpátky. Řidič na nás pobaveně hledí a my na něho se značnou dávkou studu - prostě něco jako když s někým jdete na rande, které je naprosto otřesné, pak se mu už neozvete a pak ho najednou potkáte v menze, jak si dává smaženého lososa s hrachovou kaší. Tento pohled však naštěstí trvá pouze chvilku. Po chvíli konsternovaného pozorování měnícího se biotopu za oknem vystupujeme a vydáváme se cestou, lemovanou sídly téměř vesnického charakteru, směrem k budovám harcovských kolejí, ačkoliv, jak zjišťujeme, vzdušnou čarou by nepochybně byly blíže než pěšky. Poprvé v životě lituji, že nejsem letadlo.

Nakonec ve větru a mírném dešti (mým vlasům je to už stejně jedno, již jistou chvíli vypadají hrozně) dostáváme k jedné z budov kolejí, a se zoufalým, zmoklým výrazem ve tvářích se ptáme dvou kolemjdoucích studentek, jestli se budovou dá projít, což by nám velice usnadnilo cestu do tělocvičny, ale bohužel je nám v odpověď řečeno, že ji musíme obejít, nechceme-li se ven probourávat. Poslední fáze naší cesty je již víceméně klidná. Na tělocvik přicházíme přibližně se sedmiminutovým zpožděním, po převlečení (i s ponožkama) a zmateném hledání, kudy se přesně jde do naší posilovny. Zbytek hodiny plyne poklidně, ačkoliv přemýšlím, co si o mně asi tak musí myslet naše vyučující, když již podruhé svůj pozdní příchod omlouvám komplikacemi s hromadnou dopravou. Cesta zpět probíhá bez větších komplikací - ledviny i játra tentokrát zůstávají nedotčeny. Možná mi jen od posledního týdne obrostly orgány ochrannou protišťouchací vrstvou tuku...

Kdybych jen tušila, že tato zběsilá cesta autobusem je minimálně na měsíc mou poslední vzrušující sociální interakcí, užívala bych si ji mnohem víc. Během dvou následujících vyučovacích bloků věci nabraly nečekaných obrátek, a když jsem dělala kamarádce společnost při čekání na její přednášku od šesti hodin večer, dozvěděly jsme se, že na žádnou přednášku už nikdo čekat nemusí. Tak jsme šly do sekáče. A pršelo. A teď už živé duše bohužel moc nevídám, neboť zavřeli i místo, kde pracuji (ještě že jsem si v šatně nenechala banán), a zavřeli i knihovnu, takže nemám kde si vypůjčit povinnou četbu a literaturu k seminárkám, které bych mohla začít psát, kdybych měla písemné materiály, které se nejblíže nachází v berlínské knihovně... Ale je mi jasné, že teď jsme na tom všichni vysokoškoláci asi víceméně stejně a tak nemá cenu s tím stresovat ještě tady.

Myslím, že teď bychom se naopak navzájem měli co nejvíc snažit udržet při psychickém zdraví. Komunikovat. Povzbuzovat se a doporučovat si knížky a filmy a vyměňovat si zajímavé poznatky a vyprávět si zábavné nebo chytré historky a učit se cizí jazyky a prohlížet si atlasy nerostů a koček a dinosaurů a pavouků. Nemívám to moc ve zvyku, ale kdybyste si chtěli popovídat, můžete mi kdykoliv napsat, pokud na mě nemáte kontakt, tady vám dávám odkaz na svůj osobní instagram, ale předpokládám, že většina z vás se sem stejně dostala přes můj facebookový profil. (Jen si prosím neberte příliš osobně, kdybych vám hned neodepsala, většinou mi chvíli trvá, než ze sebe dostanu nějaké rozumné slovo, zvláště pak v tomto stavu.)

Přeji co možná nejméně stresu. A kéž bychom se tu co nejdřív sešli s touhle pandemií jako nepříjemnou vzpomínkou v zádech, nikoliv děsivou přítomností. Myslím, že ještě nikdy nedělal štítek Tragikomická cesta životem takovou čest svému jménu.

T.

P.S. Kdybyste se nudili a usoudili, že se vám líbí moje slova, můžete si přečíst můj návod na cestování vlakem pro začátečníky a také tipy, jak si prát prádlo (nejen) na koleji. Buďme optimisté a říkejme si, že se nám to určitě ještě bude hodit.