Předlouhá historie Čaje z automatu

Čtete-li právě tato slova, je více než pravděpodobné, že se někdy naše životní cesty zkřížily. Ať už tomu tak bylo na školní chodbě nebo kdekoliv jinde (nemám moc mimoškolních konexí), dříve nebo později jste byli odkázáni na tento blog. A dost možná jste si říkali, co to je za divnost, proč to existuje, má to nějakou background story? I pokud jste si to neříkali a je vám to úplně ukradené, v dnešním článku si budete moct přečíst, proč si zachovávám tento blog, ačkoliv bych s ním už dávno mohla přestat, neboť jeho sdělovací hodnota je nevalná.

Když jsem byla malá, zakládala jsem si všemožné účty na internetu. Proč, to nevím. Jedním z hlavních důvodů bylo asi to, že mě bavilo mlátit ručičkama do klávesnice. Pamatuji si na stránku Alík, dětský internet, o níž jste možná slyšeli v souvislosti s tamní poněkud trapnou poradnou. Tenkrát to byl ale úplně jiný svět. V roce 2007 jsem se tak díky této stránce naučila psát ty nejzákladnější HTML kódy, neboť jsem chtěla, aby mi na profilu přebíhalo zleva doprava "Je mi 8 let", barevně to blikalo a skákalo. Když jsem narazila na to, že někteří uživatelé ze svého profilu odkazují na svůj blog, hned jsem si běžela taky jeden takový založit, ačkoliv jsem nevěděla, co to je. V prvních letech jsem vlastně tak obecně moc nevěděla, co s tím. Můj blog měl příšernou adresu, obsah článků byl ještě méně sdělující než dnes, a pravidelně každý víkend - protože na internet jsem chodila k tátovi - jsem se vztekala nad tím, že neumím uplácat propracovaný dechberoucí design stránky, protože je mi 8 a mám k dispozici jen Malování.

Když jsem byla v páté třídě a nechali jsme si domů nainstalovat wifi router, řekla jsem si, že budu psát o svém životě. Tenkrát jsem měla blog na platformě Blog.cz, což je česká verze bloggeru s mnohými dle mého nynějšího názoru otravnými komunitními aspekty, a tenkrát tam ve velkém jel štítek Téma týdne, a tak jsem pilně psala na tohle Téma týdne, aby mi pak článek vyvěsili alespoň na půl hodiny na titulní stránku a aby si ho přečetlo co nejvíc lidí. Komunita byla skutečně kdysi dávno důležitou součástí toho, když si někdo řekl, že si začne psát blog, a díky ní jsem se nepochybně dozvěděla, jakými způsoby se dají blogy psát. Když jsem trochu povyrostla do věku, kdy jsem si začala myslet, že jsem hrozně vtipná a originální, chrlila jsem jeden článek za druhým, a na své povídání o životě jsem měla rubriku jménem (Kni)hovna. Myslím, že tenkrát to i někdo četl, ale nevím proč. Asi proto, že i já četla cizí články podobného charakteru. Psaní a čtení blogů bylo tenkrát něco jako dneska projíždění hlavní stránky instagramu, ale k tomu se snad dneska ještě dostanu.

Přibližně v letech, kdy mi bylo tak dvanáct až patnáct, byl blog jedním z nejhlavnějších stálých bodů mého života. Moc ráda jsem psala, ale, jako teď, spíše zpracovávala svůj život než abych tvořila prózu (ačkoliv i o to jsem se nesčetněkrát pokoušela, například v rámci monstrózních psacích výzev, které jsme podnikaly s jednou slečnou, již jsem poznala právě díky blogům). Moc jsem neuměla komunikovat se svým okolím a tak jsem vše raději pozorovala a potom dokumentovala. Psala jsem svého času i několik článků za týden. Nemyslím si, že bych si v nich nějak extrémně stěžovala na školu nebo na lidi okolo sebe, ale stejně jsem vystupovala anonymně, do jisté doby jsem na internet nevypustila ani to, jak vypadám (ale pak jsem na digitální foťák nafotila sérii uměleckých selfíček, a na to, abych je nezveřejnila, jsem byla až moc posedlá svými pokusy o umění). V té době jsem toho sdílela plno; básničky, fotky, všemožné úvahy, seznamy písniček, sentimentální výlevy o tom, jak se cítím. Taky jsem za to sklízela do velké míry pozitivní odezvu. Svého času jsem skutečně měla dost čtenářů, které bůhvíproč zajímalo, co si myslím o světě. Bylo to fajn, ale zároveň trochu psychiku zatěžující, a to jsem těch čtenářů neměla nijak extrémně moc ve srovnání s blogy, které byly toho času opravdu slavné.

Jednoho dne jsem se rozhodla, že mě rozčiluje uřvaná titulní stránka a všudypřítomné reklamy na Blog.cz, a založila jsem si blog na této platformě. Zpětně to jako zas takový zlom nevnímám, protože se toho moc nezměnilo - čtenáře stačilo odkázat na jinou adresu - ale tenkrát jsem to brala jako manifest mého zhnusení nad tím, co se s touto českou platformou stalo. Doteď si myslím, že je to příšerné místo, a vždycky mám radost, když zjistím, že se někdo z blogerů, které si odtamtud pamatuji, přesunul někam jinam, protože už je to taky vytáčelo. Nerada bych to tu rozmazávala, protože to je pro tento článek bezpředmětné, ale pamatuje si někdo z vás taky to podivné revoluční hnutí bouřící se proti Standovi a regulacím Autorského klubu, nebo to byl jen nějaký můj horečný sen?

V raných letech jsem chtěla být součástí téměř každého blogového uskupení, na něž jsem narazila, podala jsem si několik přihlášek do Autorského klubu, do něhož se pořádala krutá výběrová řízení mnohdy nutící autory promazat staré články, ale nakonec mě tam bohudík nikdo nepřijal, a také jsem se přidala do Klubu snílků, z něhož jsem nakonec vystoupila, protože jsem si uvědomila, že nejsem dost zasněná a poetická duše na jejich kreativní zadání. Také se mi postupně přestala líbit představa členství v čemkoliv, co své členy regulovalo a kontrolovalo, protože blog byl primárně moje volnočasová činnost a rozhodně jsem nechtěla, aby mě někdo buzeroval kvůli tomu, že nemám správně zarovnaný obrázek ve článku, nebo nedejbože že píšu až moc dlouze.

Postupem času se věci začaly měnit. Celkem plíživě. Jednoho dne se stalo naprostou samozřejmostí, že se články, které napíšete na blog, musí někde sdílet, aby na ně vůbec někdo narazil. Myslím, že tento zlom přišel v roce 2016. Do té doby, nutno podotknout, byly blog, skype a bloglovin' (stránka, na které jste mohli sledovat a odebírat cizí blogy) jedinými body mé internetové existence, a neměla jsem hlavu zahlcenou sociálními sítěmi ani trošku, a byla jsem taková čistá duše, což se v průběhu těch následujících let bohužel také změnilo. Najednou se však čím dál tím větší podíl sdělování a sdílení, což bohužel nebývá vždy jedno a to samé, začaly přesouvat převážně na instagram a jiná přidružená média, a od té doby, troufám si říct, už blogová komunita téměř neexistuje, neboť plno lidí si uvědomilo, že lze sdílet snáze a že to má koneckonců i větší publikum. Je to takový začarovaný kruh, samozřejmě, že většina blogerů si nepíše tak jako já jen tak sama pro sebe, ale chtějí publikum a odezvu, a to se mnohem snáz získává někde, kde je toho víc pohromadě a jednotlivé příspěvky jsou kratší a dá se jich vstřebat víc než dřív a k tvoření stačí mobilní foťák a nemusíte mít ani slohové předpoklady a čas psát. Jistou dobu jsem měla k blogu soukromý instagramový účet, kam jsem nahnala svoje čtenáře (tenkrát se to ještě týkalo projektu 52 doodles - kdybyste ho náhodou viděli kolovat někde po instagramu, vězte, že prapůvodně vzešel v roce 2017 ode mě) a vždy je odtamtud posílala číst moje nové články.

To byl celkem spolehlivý systém, co si pamatuji. Pak jsem ale vyrostla a zestárla a tak různě se scházela a rozcházela s přáteli i chlapci a nastupovala na školy a odcházela ze škol, znáte to, a během tohoto dříve nebývalého zmatku jsem si řekla, že začnu znovu a jinak, a tak vznikl tento blog, který jsem se rozhodla pojmenovat Čaj z automatu, a nejspíš jsem měla na mysli takový ten přesladkokyselený, až vám to hrdlo stahuje, co vám dají ve žlutém buse, ale to je jedno, zkrátka, mým cílem bylo konečně začít sdílet, co napíšu, když už jsem měla ve zvyku nad tím trávit tak hrozně moc času. Jenže jakmile něco sdílíte pod svým jménem, najednou se začnete mnohem víc cenzurovat, protože i když víte, že většina lidí, které máte přidané na facebooku, si to stejně nepřečte, stejně máte pocit, že můžou, a proto sem nemůžete vyklopit úplně všechno, co byste psali do článků zcela anonymních jako dřív. A tak se z tohoto blogu oficiálně stalo Místo, kam píšu, jen když mám pocit, že potřebuji svému širokému okolí něco sdělit, ať už je to jak jsem dělala zkoušku z angličtiny nebo jak se nedovedu bezpečně dopravit z centra města na jeho periferii. A ať už je to ob týden nebo ob dva měsíce.

Proto, když to tady vypadá, jako že jsem zapomněla, že mám blog, vězte, že na to nezapomenu nejspíš nikdy, pokud neutrpím mozkové zranění. Akorát mám pocit, že ve svém bezejmenném období jsem toho na sebe prozradila už příliš, a poněkud mě to zraňovalo, tudíž si teď už celkem úspěšně držím hranici mezi sebou a světem a mnohem víc toho mám na papírech a v sešitech různě poschovávaných po pokoji (protože psaní v ruce je jedna z nejlepších věcí na světě), než tady. Je to mnohem logičtější než chrlit své smutky do světa. A já ráda působím jako logický, racionální člověk, i když se pak třeba ukáže, že neumím zprovoznit tabulku v excelu nebo zapnout sluchátka při videohovoru.

Je mi čím dál tím častěji líto, že se charakter sdílení tak moc změnil, ale zároveň nechci znít moc konzervativně a staře a říkat, že za našich mladých časů bylo líp a že sociální sítě jsou zlo. Je mi naprosto jasné, že stejně jako se zub času podepsal na čemkoliv, co není upír, musel zanechat svůj otisk i na místech, kde si běžný člověk každodenně vylívá srdíčko. Jen... Mně osobně bylo líp. Tenkrát, když jsem seděla v zadní lavici přírodovědné laboratoře a pod prázdnými zraky kostlivce komponovala dekadentní poezii. Když jsem upravovala ilustrační obrázky do článků odporným efektem jménem Watercolor, tak moc, až byly téměř k nepoznání. Když jsme jakožto společnost, smím-li hovořit v tak širokých pojmech, nejdřív přemýšleli nad tím, co chceme sdílet a sdělit, a teprve pak, v teple domova, s (doufejme že ne zas tak teplým) notebookem na kolenou, tak činili. A pokaždé, když jsem mačkala tlačítko Publikovat, měla jsem pocit, jako bych vystupovala na pódium. Taková tichá, příjemná tréma. To se teď, v době, kdy jsme všichni přehlceni, podle mě už moc nestává, rozhodně ne mně. Mám pocit, že tohle všechno, co jsem v tomto článku popsala, zestárlo se mnou. A že se na to moc nevzpomíná. Možná jen příliš rýpu do nepodstatných detailů, neboť to je teď v karanténě jeden z mých koníčků, spolu s vyhazováním náhodných papírů, co se mi válí po pokoji, a děláním pokusů na mých vlasech.

Takže, abych to shrnula: blog bych vlastně vůbec mít nemusela, ale stejně jako mě baví se poslouchat, baví mě i psát, jako bych se při tom poslouchala. Pocit, že jsem něco stvořila, mě uklidňuje, protože mě přenáší do dávných let, kdy jsem byla klidnější, a vlastně úplně jiný člověk než jsem teď. Čaj z automatu jsem už neměla pěkně dlouho. Pouliční lampy mě naplňují melancholií. Melancholie mne naplňuje pouličními lampami. Úvodní fotografie k tomuto článku je zátiší vzniklé za účelem focení, obvykle se mi na psacím stole nevyskytuje kaktus ani květinová čelenka. Také jsem ho neprojela efektem Watercolor. Doufám, že to váš estetický cit ocení. Hlaďte kočky, pište básničky a pak si je můžeme třeba vyměnit! (Spíše básničky než kočky.)

Mimochodem, co byste dělali, kdybyste byli Medúza, ale museli umývat zrcadla?

Ter.