Postkaranténní žalozpěvy

Na konci loňského roku jsem měla velká očekávání, vize a přání. Také velké spánkové dluhy - na dveře mi už klepala spánková exekuce a hrozila, že můj zdravý rozum propadne státu - a taky nevolnosti z naprosto běžných jídel, pochybnosti o vhodně zvoleném oboru vysoké školy, a potřebu naplňovat prázdný prostor uvnitř sebe, v němž normální lidi prý mají duši, materiálními objekty. Jedním z těchto materiálních objektů byl diář, o němž jsem snila už dlouhá léta. Vlastně od oněch dávných chvil, kdy jsem seděla v zadní lavici přírodopisné učebny a vybarvovala schematické nákresy erytrocytů jako volská oka. Na konci uplynulé dekády jsem si řekla, že si tenhle diář, tohle svoje velké přání, po šesti letech rozmýšlení konečně koupím. Jednoho dne jsem šla do knihkupectví a skutečně si koupila onen diář, stál pětistovku, a ten den jsem se cítila ucelená, a říkala jsem si, že nemůžu uvěřit, že tuhle věc vážně vlastním, že přesně tohle se muselo v mém životě stát, abych mohla úspěšně začít nové desetiletí, a že můj život už nikdy nebude jako dřív, protože teď se bude odehrávat na průsvitném papíře sešitu značky Moleskine...

Během karantény jsem na facebooku objevila takový vtípek o tom, že ten nejblbější nápad byl pořizovat si diář na rok 2020. Protože první půlka roku 2020 je stejně zaplácnutá karanténou. Když jsem to viděla, musela jsem se pousmát, přesně tak, jak to lidi dělají, když píšou smajlíka, co se tak směje, až brečí - protože to je přesně to, co jsem udělala, koupila si do tohohle prokletého roku nejdražší diář svého života, a narýsovala si do něj tabulku na Rok v pixelech a taky krásný barevný rozvrh na letní semestr, podle něhož jsem se řídila, nepletu-li se, dlouhé dva týdny. (Tento článek bude proložen fotkami z tohoto osudového diáře, možná trochu mimo téma, tak jen abyste nebyli zmatení.) Vzápětí mi došlo, že se není čemu divit, a že celý tenhle rok vlastně začal tím, že jsme volali hasiče k hořící krabici petard na parkovišti u obchoďáku, a pokračoval mnoha klopýtnutími, tudíž jsem mohla očekávat nějaké temné rozuzlení. Jenže ono je hrozně těžké určit, co člověk mohl a nemohl očekávat. Nešlo mi to ani na chemických laborkách a nejspíše se to už nikdy nenaučím a vždycky mě rozhodí, když mi začnou zkumavky vybuchovat pod rukama, i když je celou dobu tisknu moc pevně a držím přímo nad plamenem kahanu.

Jednoho dne v práci, pamatuji si to, jako by to bylo včera, jsem, netuším proč, položila googlu otázku, jestli někdy byla kočka ve vesmíru, a dočetla jsem se strhující příběh kočičkonautky Félicette, kterou Francouzi poslali do vesmíru 18. října 1963, a když se vrátila, rozdávala autogramy pacičkou. Tato kočka je mou velkou inspirací, protože na fotografii po příletu zpět na Zemi se tváří pěkně naštvaně.

Ten papír propíjí a já na něj asi byla moc agresivní.

Bylo mi smutno, když zavřeli školu. V předminulém článku jsem tento den popisovala, protože to tenkrát bylo ani ne týden zpátky a měla jsem ho v čerstvé paměti, ale neuvěřitelný se mi zdá pořád stejně. Lidé starší než já si obvykle pamatují, co dělali v důležité dny, jako třeba že se jedenáctého září 2001 koukali na zprávy nebo že v den, kdy zemřel Stalin, šli do obchodu pro mlíko, a já si budu asi napořád pamatovat, že když vyhlásili karanténu, byl to den jako každý jiný. Dokonce jsem měla přichystanou prezentaci na téma Katalánština a její srovnání se španělštinou, kterou jsem nikdy neodprezentovala, protože jsme měli místo naší stálé vyučující suplujícího rodilého mluvčího, a ten ji ode mě nechtěl. Pak jsem neúspěšně spěchala na tělocvik a pak jsem seděla na přednášce z morfologie, kam už moc lidí nepřišlo, protože v letním semestru nemáme přednášky povinné, a všichni jsme četli na telefonu zprávy o tom, jak se zavírá tahle a tamta škola, ale naše ještě ne, a pak jsem hnusná, zmoklá a zpocená běžela na naprosto zdrcující hodinu počítačů, a pak jsme s kamarádkami šly do kavárny, a tam jsme se dozvěděly, že je to tady a že naše škola se zavře. Vzápětí se zavřelo i místo, kde pracuji - protože kde jinde by se mohl šířit virus, než v domě, kde turisti téměř oblizují stěny -  a pak jsem šla pěšky domů a přemýšlela jsem nad životem, a taky nad tím, jak se mamka dostane domů, protože zrovna byla v jiné části republiky. Všechno se to seběhlo tak rychle. A celou dobu tak divně poprchávalo, že mi pořádně nedocházelo, co se vlastně děje.

To, jak to pro mě bylo těžké, bych mohla rozepisovat donekonečna, ale pokusím se své pocity shrnout do jednoho krátkého odstavce. Jsem totiž nejšťastnější, když mám co dělat, a když mám pořád kde být a čím se zaměstnávat. Ačkoliv mi už z mnoha (převážně nedůvěryhodných a pěkně povýšených) zdrojů bylo řečeno, že přesně to je znamením nedospělého charakteru, nejlépe funguji, když jsem poháněná externě - pochopitelně pro školu nebo práci, tedy něco, co dělám z vnitřního přesvědčení, ale, chápejte, někdo mi napíše směnář a rozvrh a někdo mě někde potřebuje, tudíž vstanu, oblíknu se a někam dojdu, protože kdybych tam nebyla, měla bych z toho problém. A tohle z mého života ze dne na den zmizelo. 

Byla jsem zoufalá, zvláště v prvních týdnech, na které jsem ještě v diáři měla rozepsané pracovní směny, které se nekonaly. Brečela jsem. Neustále jsem koukala na zprávy. Kontrolovala jsem, jestli náhodou nemám koronavirus. Ležela jsem na podlaze s nohama opřenýma v pravém úhlu o stěnu, protože jsem někde četla, že to pomáhá proti stresu. Když mi přicházely první školní úkoly, místo popisů obrázků jsem vytvořila šest surrealistických pojednání o dinosaurech, letadlech a lidech, kteří pojídají ocelové objekty, načež mi profesorka napsala, že děkuje za nadstandardní řešení úkolu, což je fajn, protože mě taky mohla nařknout z přechovávání halucinogenů. A chodila jsem na procházky. I když jsem si zpočátku nebyla tak úplně jistá, jestli se to smí, a tak jsem na té procházce obvykle došla něco koupit, abych se zbavila paranoidního pocitu, že dělám něco protizákonného (protože jsem paranoidní).

Nejsem schopná říct, kdy přesně se věci začaly obracet k lepšímu, protože tyhle věci se obvykle dějí pozvolna a postupně a občas mají tendence jít trochu pozpátku a propadat se zpátky do těch horších chvil. Možná to bylo, když jsem přišla na to, že když si zapnu ofinu dvěma sponkama místo jedné, drží to líp. Nebo jednoho večera, když mi má drahá kamarádka, která studuje češtinu, navrhla, abych s ní rozebírala Nerudovo Hřbitovní kvítí. Nebo když jsem byla přizvaná ke hraní RPG her přes zoom. Nebo když jsem si koupila fialovou barvu na vlasy a nabarvila jsem si vlasy na fialovou, což stálo v zárodku jedné barevné katastrofy. Jednoho dne jsem si uvědomila, že už vlastně tolik nekoukám na zprávy, a že mi unikla nějaká velká novinka a mně to vůbec nevadí, protože důležitým informacím člověk neunikne, i když je neslyší hned jakmile vyjdou na světlo denní! Pak jsem se nadechla, dočetla knížku Dům duchů, řekla si, že to všechno bude dobrý... 

Bylo velké štěstí, že mi nakonec jakožto téma na seminárku prošlo jen to poslední. Nevím, jak bych zpracovávala mlaskavé zvuky v psané podobě.

A pak přišly seminárky a absurdní hromady úkolů na velikonoce a trhané informace v třídním chatu a jakmile ze mě opadl stres z toho, co se děje ve světě, přišel stres z toho, že i můj druhý první ročník skončí katastrofou, protože nejsem ochotná psát dvacet čtyři hodin denně úkoly, ale že zároveň nemám dost odvahy napsat učitelce email o tom, jak je toho moc a jak to nestíhám, protože mám dojem, že ostatní to určitě stíhají, a já jsem jediný loser v tomhle prvním ročníku. To bylo taky zoufalé. A taky jsem u toho brečela. Ale to je asi proto, že před karanténou jsem nebrečela ani v pár situacích, kdy by se to bývalo vyloženě hodilo, dokonce bylo poněkud nezdvořilé nebrečet, tudíž si to mé slzné kanálky potřebovaly kompenzovat a rozvodňovaly se u typografických úprav textu v Libre Office.

To, co leží na talíři, je smutné tofu.

Nejvíce zarážející na této stránce je asi to, že jsem se snažila něco vypočítat.

Co se týče zmiňované barevné katastrofy, původně jsem zamýšlela zpracovat ji do dalšího z návodů na dospělý život, na něž jsem ze všech svých výtvorů asi nejpyšnější, ale nakonec jsem si řekla, že jediným poučením z ní je, abyste si nepatlali barvy na hlavu, a že se mi to vlastně celý tak nepovedlo, že z toho nemůžu sepsat ani ironický návod. Jednoho dne, bylo to před necelým měsícem, jsem si řekla, že moje fialová už vypadá spíše jako meruňkovo-šedá, a že se s tím musí něco dělat, a že jsem si vlastně vždycky přála, aby moje vlasy byly červený. Měla jsem o tom odstínu i o svém následném vzhledu po aplikaci onoho odstínu naprosto jasnou představu - moje oblíbená barva je červená jako granátové jablko, a tu ve svých vlasech jsem chtěla takovou, ale trochu tmavší, prostě takovou vínovou, skutečně jsem věděla přesně jakou, odstín #990A1F, mám tu barvu nakoukanou, protože v ní mám všechny možný kousky oblečení a laky na nehty a takový ty desky, do kterých strkám všechny papíry, které bych vyhodila, kdyby mi to nebylo blbé. No a tak jsem šla do obchodu, kde jsem koupila i tu předchozí barvu, že si tedy nějakou vyberu a nabarvím si s ní hlavu. Přesně si pamatuji ten osudový moment, kdy jsem v jedné ruce držela Intenzivně červenou a v druhé Tmavou červenou, a z naprosto nelogického důvodu jsem si řekla, že ta tmavá na té krabičce vypadá skoro jako hnědá, a že si tedy vezmu tu intenzivní.

Ve  městě Buñol ve Valencii se každou poslední středu v srpnu koná velká oslava svátku La Tomatina. Spočívá to hlavně v tom, že po sobě účastníci oslav hází strašně moc rajčat, až jsou z toho celí rajčatoví. Už od dob, co jsem se učila reálie k maturitě, jsem si na tuto událost nevzpomněla - do chvíle, kdy jsem stanula před zrcadlem po svém nešťastném rozhodnutí nabarvit si vlasy na intenzivní červenou. Ukázalo se totiž, že moje červená má opravdu silné oranžové podtóny, a také že jsem si asi nevzala vůbec nic ze všech těch článků o teorii barevných typů, kterou jsem jednu dobu tak moc studovala v zoufalé snaze jakkoliv sama sebe kategorizovat, přičemž jsem zjistila, že jsem typ člověka, jemuž nejvíce sluší barva tmavě šedivá a hnědozelená a pak už žádná - hlavně žádné kontrastní tóny k obličeji. Byla jsem zoufalá. Byly to zoufalé dva dny mého života, během nichž jsem si prošla fází "na to si přece zvyknu", "vždyť se to vymeje", "možná mi pomůže dát si na to tlustou vrstvu modrého šamponu a nechat to tam hodinu, nebo možná po zbytek svýho života", a "Google, kolikrát za týden si člověk může nabarvit vlasy? Asking for a friend."

Více zapečených placek se sýrem a méně nočních můr!

Moudrost nalezená v player's handbooku ke hře Call of Cthulhu.

Nakonec jsem využila svých znalostí z dob, kdy jsem malovala akrylová zátišíčka v jednom sklepním ateliéru, v němž teď udělali masážní studio, a vybavila si, že černá barva překryje všechno. Bylo to jako ruská ruleta - buď mi vypadají všechny vlasy, nebo... No, nebo mi nevypadají. S tím, že nebudu vypadat ideálně, jsem počítala, protože samu sebe s tmavými vlasy jsem si nikdy neuměla ani nechtěla představit, protože jsem prostě takový dost světlý typ, co má průsvitný řasy a tak, ale bylo mi jasný, že cokoliv bude lepší, než odstín La Tomatina. A to byla moje motivační mantra, když jsem stála v igelitem pokryté koupelně a zamotaná do hadru si do vlasů vymačkávala temně hnědou barvu odstínu pojmenovaného po jedné jihoamerické metropoli (kdyby se ta barva nejmenovala Brasilia a nepsalo se na ní, že je inspirovaná modernistickou architekturou tohoto velkoměsta, kdoví, jak dlouho bych se rozhodovala, kterou si koupit). Ve výsledku jsem měla černé skvrny na celé pravé ruce od ramene až po zápěstí, kde mi začínala igelitová rukavice. Vypadalo to trochu jako mor. Ale barva mi chytla! A já svému upatlanému, zoufalému odrazu v zrcadle slíbila, že se svými vlasy nebudu v nejbližších letech už nic tak hroznýho dělat. Kromě příležitostných impulzivních střihů, které se musí dorovnávat ještě dva měsíce poté, protože z nich pořád lezou nějaké zcela nelogicky dlouhé pramínky, které moje papírnické nůžky pro leváky nebyly schopné ustřihnout napoprvé.

Můj život je rollercoaster. Od chvíle, co jsem odmaturovala, mám pocit, jako bych ze zájezdového parníku přesedlala na kajak, co se valí po divoké řece popírající fyzikální zákony. Možná, že se tím vyrovnává moje až neuvěřitelné štěstí na to, jaké jsem si tenkrát vytáhla maturitní otázky. Ale nejspíš to takhle nefunguje. Včera jsem měla takové prozření, že je naprosto logické, že můj život je teď rollercoaster (když jsem o tom poprvé s někým mluvila, nemohla jsem si vzpomenout, že česky to je horská dráha, a úplně jsem se za zapomenutí tohoto výrazu styděla), a že to tak bude už napořád.

Taky jsem se zamýšlela nad svou oblíbenou teorií efektu motýlích křídel, a jaké náhody mohou za to, že jsem teď tam, kde jsem, s lidmi, s nimiž jsem, a že za to nejspíš může to, že jsem se kdysi jednoho večera rozhodla, že odejdu ze školy, ale vlastně tím pádem za to můžou i všechny faktory, které mě na tu školu, z níž jsem odešla, dostaly, a jeden z těch faktorů je nepochybně ten, že jsem kdysi dávno potkala člověka, který mě přivedl k myšlence, že možná raději než práva bych měla jít studovat jazyky, a za tuto osudovou konexi může ve výsledku to, že jsem se narodila, a vlastně, kdyby tenkrát nevymřeli dinosauři, rozhodně bych teď neřešila, co si s sebou zabalím na výlet na konci června. Přemýšlení nad teorií butterfly effectu je zajímavé, ale člověk většinou k ničemu nedojde.

Nemyslím si, že je možné efektivně shrnout a popsat všechno, co se, jak okolo mě, tak v mojí hlavě, dělo během uplynulých měsíců. Prošla jsem mnoha fázemi všeho možného a stejně jako závěrem všech předchozích pojednání o mém životě, ani teď si nejsem jistá, co to všechno znamená a jestli z toho vycházím jako vyrovnanější osoba anebo prostě jenom děvče, co si už nikdy nebude do vlasů patlat červenou.

Moc jsem se toho nenaučila. Zpočátku mě hrozně vytáčely všudypřítomné cvičící výzvy, které plno lidí excesivně sdílelo na instagram, potom jsem si řekla, že se musím taky nějaké účastnit, pak jsem vystřídala těchhle videí asi deset a u žádného jsem nevydržela, pak jsem se zděšením zjistila, že mým kolenům se nelíbí, když je nutím dělat sto dřepů denně, a že tedy asi stárnu a jednoho dne se rozpadnu, dost možná to taky znáte. Taky jsem vystřídala mnoho pleťových masek, z nichž jednu jsem musela seškrabovat drátěnkou, protože nešla dolů, a také plno make-upových přípravků. Třeba tužku na obočí, kterou je potřeba používat, když si zničehonic ztmavíte vlasy o čtyři odstíny, stejně tak řasenku, kterou jsem v předchozích letech fakt nesnášela, na druhou stranu, jsem schopná fungovat na denní bázi bez těchhle věcí, tak to prostě v mém životě chodí, že se mi střídají období líčení a období bez make-upu. 

Přečetla jsem toho žalostně málo, ale zato jsem rozkoukala několik seriálů na Netflixu, čímž se mi potvrdila má teorie, že mě nebaví koukat na seriály. Moc jsem se snažila udržet pozornost třeba u La Casa de Papel (Money Heist), ale nešlo to. Jediné, u čeho jsem vydržela, je animovaný seriál BoJack Horseman, který tedy doporučuji, zvlášť pokud vás nerozčiluji já, protože ten seriál je chvílemi takový, že se v něm vidím.

Napsala jsem pár básniček, z nichž ta poslední mi leží na parapetu jako koncept. Polepila jsem si notebook roztomilými samolepkami, které mi přišly v dopise od Šárky, a původně jsem si je nalepila na ten svůj úžasný diář, ale nakonec mi tam nedržely, což nevadí, protože na tom notebooku vypadají mnohem líp. Vytáhla jsem ze skříně černé síťované punčocháče se vzorem hrobové záclony, které jsem si koupila, když mi bylo patnáct, ale nikdy jsem je neměla na sobě, a vzala jsem si je do čajovny, kde mají nejhezčí lustr v celém Liberci a také čaje jménem Modrozelené spirálky z jezera Tai nebo Ocelová bohyně milosrdenství, které si ale nejspíš nikdy nedám, protože nejsem schopná jejich název vyřknout s vážnou tváří.

Něco mi říká, že se svého snu o Středomoří nezbavím, dokud se tam opravdu neodstěhuji. Teď je ideální čas k tomu představovat si, jak to jednou udělám, protože je to všechno ještě daleko, nuceně. Možná, že je škoda, že jsem se kdysi vzdala svého potvrzeného místa na univerzitě v Salamance. Kdoví, jak by to všechno bylo, kdybych se rozhodla jinak. Třeba si jednoho dne vezmu někoho, kdo má baskické příjmení o deseti slabikách, a pak po sobě budeme házet rajčata každý rok poslední středu v srpnu, ale to vlastně můžu s kýmkoliv, kdo nemá alergii na rajčata.

A bat with a bat!

Můj oblíbený citát z knížky Dům duchů od Isabel Allende. Našla jsem si i filmovou verzi, ale byla jsem z ní trošku zklamaná, protože moje oblíbená postava z knížky v tom filmu prostě nebyla.

Dekadentní báseň o praseti. Takové ty básničky, které napíšete jen tužkou, protože jsou úplně hrozné, ale pak je jednoho dne objevíte a vzpomenete si na to, jak než jste poprvé jedli lanýže, ptali jste se, jestli to bylo nebo nebylo živý, protože jste Terka a jste úplně blbá...

Už dlouho jsem se odhodlávala tohle napsat. Bylo mi jasné, že když to neudělám na jeden zátah, bude mi zase ležet rozepsaných pár odstavců v konceptech na věky věků. Po většinu karantény jsem si říkala, že až 'to bude za mnou', budu o tom moct napsat, ale dřív asi ne. Omlouvám se tedy za to, jaké je to zmatené. Myslím, že pokud mě znáte, věděli jste, že to takové bude. Umím ale psát i organizovaně - tak třeba, jednoho dne mi vyjde můj první český překlad povídky Dos Indios od Alfreda Bryce Echeniqueho ve sborníku. Jakože v opravdovém sborníku, co bude mít očíslované stránky, a budu tam uvedená jako překladatel, a jestli tuhle věc jednou budu držet v rukách, asi se rozbrečím, jako bych právě porodila, ale bude to lepší, protože ten sborník nebudu muset přebalovat nebo zapisovat do mateřské školy.

Na závěr se s vámi podělím o pár písniček, které jsem si během karantény přehrávala ve smyčce. Snažila jsem se je shromažďovat na spotify ve složce Cuarentena Songs, ale bohužel jsem zjistila, že asi nejsem úplně efektivní tvůrce a organizátor playlistů. Ačkoliv je to možná pro některé přihlížející divné, většina hudby, kterou se teď obklopuji, je v katalánštině (kdyby se někdo chtěl hádat, jestli něco z toho není náhodou valencijština... prosím, dneska ne, o tom se hádají i vědecké články, z nichž jsem se snažila čerpat do seminárky) nebo španělštině, prostě proto, že na to mám náladu, protože to tak bývá, když nikam nemůžete, ale chtěli byste. Myslím, že bez těchto písniček by tenhle článek nebyl kompletní, protože jednoho dne se k němu třeba budu chtít vrátit, a určitě si k němu budu chtít pustit tyhle písničky, takže je sem dávám hlavně pro sebe, neboť nepředpokládám, že lidi dočtou článek a budou chtít poslouchat folkové balady o partyzánech a krásách středomořského klimatického pásma. Vstřebávání nové hudby je celkem zajímavé téma, ale psát o něm samostatné pojednání by byla ztráta času, protože ve výsledku by to bylo jen takové půlhodinové plácání, navíc nevím, čím bych ho ilustrovala, a psát článek bez obrázků je pro mě nepředstavitelný hřích.

O čem bych ale jednoho dne ráda napsala, je můj vztah k cizím jazykům a k jejich učení a učení se. Protože lidi se mě občas ptají, jak se učím jazyky, a já se při odpovídání na tuhle otázku cítím dost blbě, protože se je vlastně moc neučím, spíš bych řekla, že se vrhám do jazykové džungle a snažím se ji ochočit. Myslím, že bych takový článek mohla nazvat třeba Domestikací sloves k trvalému ovládnutí cizí duše. (Protože, víte jak, Charlemagne říkal, že každý jazyk, který ovládáme, je vlastně další duší, kterou vlastníme...)

Děkuji za pozornost všem, kteří tento článek dočetli až do tohoto bodu. Byl-li součástí vaší prokrastinace, je mi ctí. Možná jsem tu trochu overshareovala, takže doufám, že ze mě nemáte psychickou újmu, v což vlastně doufám po jakékoliv interakci s člověkem. Stejně tak děkuji všem, díky nimž jsem tuhle karanténu přežila, protože sama bych to nezvládla. Silná osobnost jsem jen v pár konkrétních a velice specifických situacích, a nucená izolace před nemocí, co ničí plíce, bohužel mezi tyto situace nespadá.

Co jste si udělali s vlasy vy? Jak vypadá váš diář? Kdy se váš život začal navracet k normálu? (Protože předpokládám, že někteří z vás nepracují v oblasti turistických atrakcí, ale třeba vaří kafe.) Jaké nejvtipnější jídlo jste dostali na organizovaném zájezdu? U mě rozhodně vyhrává vegetariánská snídaně sestávajícího ze studeného tofu, pár kousků zeleniny a talíře.

Tak hodně zdraví, málo alergií a intolerancí (to přeji i sobě), úspěšné složení zkoušek (ty mě tak nezajímají, že jsem o nich tentokrát úplně zapomněla psát, ačkoliv jsem zrovna dneska ráno psala jeden zápočet) a dejte si třeba koktejl, ve kterém plave růže.

T.