O prvním roce vysoké školy - podruhé

Nedávno jsem oficiálně ukončila první ročník vysoké školy. Byl to boj se vším, co obvyklý boj obsahuje; pot, slzy, kafe, vztek, probdělé noci a spánková exekuce v zádech, křik, zkrvavené meče a fonetické tabulky. A byl to boj o to větší, že mi trval dvakrát tak dlouho, než by se dalo očekávat. Ale dobojovala jsem, a než se začnu připravovat na další fázi, ráda bych vám o tom poreferovala, neboť, jak jsem se zmínila minule, ráda bych prostřednictvím tohoto blogu čas od času sdělila něco důležitého, co by čistě teoreticky mohlo někomu něco dát, i kdyby třeba jen ujištění, že je na tom lépe než já. A přibližně před čtrnácti měsíci jsem psala o tom, jaké to bylo, odejít ze školy a jít na úřad práce, a myslím, že by se hodilo napsat nějaké pokračování. Takže, tady je pokračování.

Loni v březnu jsem si podala přihlášku na učitelský dvojobor španělština-angličtina tady u nás v Liberci. Na začátek musím objasnit, že jsem neměla moc na výběr, protože pro odchod z předchozí školy jsem se rozhodla uprostřed března, a to má, alespoň za běžného nekaranténního režimu, většina škol už přihlášky uzavřené, a to, že zrovna Liberec přihlášky uzavíral až za čtrnáct dní po mém unáhleném rozhodnutí, bylo vlastně celkem štěstí. Už když jsem se dvěma krabicemi antibiotik jela autobusem do Prahy a pak z Prahy domů, hledala jsem si, jaký obor můžu studovat v Liberci, a následně jsem vylučovací metodou z kombinací španělština-čeština, španělština-zeměpis a španělština-angličtina, což byly jediné tři možnosti, o nichž jsem seriózně uvažovala, vybrala tu poslední, protože se mi zdála nejlogičtější, a taky protože jsem tušila, že na oboru čeština bych nestíhala číst a na zeměpise by mě nepochybně nutili rýsovat, což by mohlo skončit kružítkem zabodlým v oku. 

K přihlášce jsem oběhala vše, co bylo potřeba; došla jsem si k nám na gympl pro výpis z vysvědčení, což se neobešlo bez zklamaného konstatování, že ode mě bylo očekáváno, že se na té škole udržím (na to jsem mohla odpovědět pouze, že jsem si to myslela taky). Na španělštinu se bralo bez přijímaček, a na angličtinu po mně nakonec přijímačky nechtěli taky, protože jsem se vešla do prospěchového průměru, který jsem původně v informacích k přijetí přehlédla, tudíž jsem byla velmi příjemně překvapená. Myslím, že o přijetí jsem se dozvěděla někdy během léta. Zažila jsem tedy celkem dlouhé okno, během něhož jsem měla ukončené studium, byla jsem evidovaná na úřadu práce a hledala si zaměstnání, zatímco jsem bojovala se svými vnitřními démony, kterých nebylo zrovna málo, a bála jsem se, že mě nevezmou na školu a že budu navěky ztracená a k ničemu. Nakonec jsem si našla práci, na školu mě přijali a já byla o něco málo klidnější.

Nástupu na školu jsem se popravdě skoro vůbec neděsila. Pamatuji si, že jsem se těšila, že zase budu chodit na přednášky a na semináře a dělat si výpisky a psát eseje a zápočty, a že tato představa ve mně během oné prázdné doby vyvolávala fakt divně intenzivní pocity optimistického očekávání. Také si zpětně uvědomuji, že jsem v tomto svém očekávání zcela vynechala složku sociální - prostě, skutečnost, že jdu do dalšího kolektivu, v němž budou lidi, na něž udělám buď dobrý nebo špatný dojem, šla úplně mimo mě. Vlastně jsem nástup na druhou školu prožívala úplně jinak než nástup na tu první. Odchod do Budějovic jsem vnímala jako velkolepou věc, byl to nový začátek v cizím městě daleko od domova, což znamenalo nové lidi, nové příležitosti, zcela čistý štít a hlavně velké osamostatnění (viz vlak a pračka). Letos to bylo spíše něco, co mi vlivem přirozeného proudu a plynutí věcí vstoupilo do života, jehož hlavní náplní byl převážně vztah, který jsem tenkrát měla, a práce, kterou naštěstí ještě pořád mám, a škola se tedy vsunula do mezičasů a meziprostorů, které mi v mozku už pomalu začínaly tlít a akutně potřebovaly zaplnit španělským subjunktivem.

Na konci léta konečně přišel den, kdy jsem se šla zapsat ke studiu. Na ten den nikdy nezapomenu, protože jsme seděli ve velké aule se spojenými sklápěcími židličkami, a já si vytahovala občanku z peněženky a nechala rozepnutou přihrádku na mince, takže se mi pár mincí vysypalo, a když jsem odsouvala stoleček, katapultovala jsem ty mince do všech směrů okolo sebe, a když jsem se snažila je posbírat, zasekla jsem si ruku skoro až po loket mezi dvěma židličkami, a užuž jsem přemýšlela nad tím, jak si tu ruku nenápadně uříznu nebo ukoušu, ale nakonec jsem si vzpomněla na ježka v kleci a ruku ze škvíry vyprostila. Taky nám tam bylo vyprávěno něco o pedagogickém praktiku, ale bylo to na mě dost nejasné a podivné (a tak to zůstalo až do konce roku). 

Co se týče školy samotné, už od začátku mi bylo jasné, že to není úplně ideální. Totiž, v Liberci se učí španělština od úplných začátků, a ačkoliv bych se nerada vyzdvihovala a povyšovala, to, že já se ji učím už od osmé třídy a pětkrát jsem byla v celostátním kole konverzační soutěže ve španělštině, mi nikdo popřít nemůže. Když jsme se na oboru seznamovali a říkali si, jak jsme na tom se španělštinou, k mé radosti se tam objevilo pár dalších lidí, kteří se učili už na gymplu, nebo kteří aspoň absolvovali dvoutýdenní přípravný kurz, který univerzita nabízela, ale plno dalších si snad před nástupem ani nestáhlo Duolingo. Vyučující se mě ptali, co dělám na téhle škole, když už španělsky umím, a já jim musela vysvětlovat tu obšírnou historii o tom, že jsem neměla na vybranou. Po pár prvotních nedorozuměních se to ale celkem zklidnilo, rozdýchala jsem skutečnost, že na hodinách s otráveným rodilým mluvčím, který vypadal, jako že by chtěl dělat cokoliv, jen ne nás učit, musím tlumočit, co říká, aby třída rozuměla, pak jsem se naštvala a přestala tlumočit - a nakonec, jak plynul čas, jsem zjistila, že naše učitelky jsou vlastně celkem fajn, a jedna z nich že je dokonce naprosto báječná. V zimě jsem se zapojila do překladové soutěže Ostravské univerzity, do níž jsem vyhotovila úplně první překlad jedné španělské povídky, což už jsem sem psala asi pětkrát, ale je to jedna z mála věcí, které mě fakt hřejí u temného zkamenělého srdíčka, tudíž je jasné, že o ní budu psát. Navíc asi můj jediný opravdový úspěch uplynulého roku, to ostatní byly úspěchy spíše charakteru vyhrabání se z vlastní životní bažiny.

Co se angličtiny týče, tou jsem se popravdě zas tak moc nezabývala, za což může zčásti nepochybně to, že španělština je můj major, tedy hlavní obor, z něhož budu psát bakalářku, pokud dojdu do třetího ročníku, a angličtina je pouze můj minor, a španělština je zkrátka mým dlouhodobým životním zájmem, spolu se španělskou a latinskoamerickou kulturou, hudbou, jídlem, architekturou, uměním, životním stylem, rostlinstvem a prostě se vším všudy, kdežto angličtinu jsem vždycky chápala prostě jako komunikační prostředek, díky němuž se toho plno dozvím, ale až na pár specifických výjimek (třeba Severní Irsko) rozhodně nevidím anglicky mluvící oblasti jako záležitost blízkou svému srdci. Z angličtiny si vybavuji hlavně skvělé hodiny fonetiky s rodilou mluvčí, která nám vysvětlovala, že kdyby hlavová dutina byla místnost, nasály by vyskakovaly oknem, a hodiny morfologie, během kterých mé srdce zahořelo pro morfologickou analýzu a toho dne, co jsme to probírali, jsem analyzovala ještě v jednu ráno v poznámkách na mobilu.

Pak tu taky byla středa, naprosto otřesný den věnovaný angličtině, kdy jsem chodila do školy na sedmou ráno na ironicky pojmenovaný předmět Study Skills, pak jsem měla čtyřhodinovou pauzu, pak jsem měla fonetickou přednášku a od půl sedmé večer byla přednáška z morfologie, před kterou jsem pokaždé aspoň na hodinu usnula a pak se na ni sotva doplazila a občas upadla do mikrospánku i během ní, což bylo blbé, protože na konci té přednášky se obvykle odchází. To bylo ale naštěstí jen jednou za čtrnáct dní. To rozlišování lichých a sudých týdnů mi v hlavě dělalo guláš, ale takový ten ze školní jídelny, a často jsem si musela do diáře psát, co je vlastně za týden. A jelikož jsem se odmítala vzdát svojí práce, měla jsem celkem napilno, a občas se mi stávalo, že jsem třeba měla deset dní v kuse bez jediného volného dne, což bylo na jednu stranu fajn, protože jsem nemusela přemýšlet nad svým životem, ale na druhou stranu to zas tak moc fajn nebylo, protože jsem chodila běžně spát třeba v jednu ráno a moc jsem toho nenaspala a měla jsem tak odporný kruhy pod očima, že se to už ani nedalo nazvat nepovedeným kouřovým líčením.

Rozvrh jsme měli v prvním semestru už sestavený. Prý se to tak nedělá na všech školách, ale na těch dvou, které jsem zažila, to tak bylo na obou. A ten rozvrh se mi zdál nic moc, protože tam byly ty hrozné středeční hodiny ráno od sedmi, a mě vstávání uprostřed noci zabíjí, ale objektivně vzato byl asi celkem fajn, protože tam nebylo žádné rychlé přebíhání mezi budovami, ani hodiny, které by se kryly. Rozvrh na letní semestr jsem si musela dát dohromady už sama a byl to opravdu velký boj, dokonce jsem kvůli tomu jela o hodinu dřív do práce, abych si sedla v šatně a zapsala si předměty, protože kdybych to udělala doma, do práce bych to nestíhala. A nakonec jsem stejně zjistila, že to je pěkně stupidní rozvrh, protože jsem si nezkontrolovala, jaká hodina je v které budově, a během úterka jsem se musela dvakrát teleportovat. Letního semestru jsem ale zažila necelé dva týdny, než přišla karanténa.

O tom, jaká byla škola v období karantény, jsem už psala ve článku o karanténě. Kdyby se vám to v něm ale nechtělo hledat, zkrátka a jednoduše to bylo stresující, nejasné, zahlcující a navíc jsem neměla sebemenší šanci si s kýmkoliv pokecat španělsky, což je celkem klíčové pro studium jazyka (naštěstí jsem fakt hustá a umím si povídat sama se sebou). Samozřejmě celkem chápu, že to bylo takové všelijaké, protože karanténa a náhlá nutnost vést veškeré studium distančně nás všechny zasáhla zničehonic a některé, třeba mě, navíc ve velice labilním rozpoložení, tudíž nechci vypadat, jako že na svou školu nadávám nebo se snažím říct, že by to celé měli dělat jinak; spíše jen konstatuji, že to byl fakt divný semestr, a že se modlím ve své agnostické bohy, aby byl ten další aspoň trochu normální a abych tentokrát třeba věděla, co mám dělat na praxích (ambice, že konečně přestanu dělat věci na poslední chvíli, jsem už dávno vzdala, protože, jak říká B., pod tlakem vznikají diamanty).

Vysoká škola, a tím myslím obě dvě mé vysokoškolské zkušenosti, mi poskytla cenné zrcadlo a vhled do mého nitra, a zjistila jsem hlavně to, že má energie je mnohem chaotičtější, než jsem si kdy myslela, že co se týče jakékoliv administrativy, jsem dost ztracená, a v komunikaci mám také celkem rezervy. Také jsem zjistila, že jsem schopná jeden den do školy přijít v hnusné mikině a legínách a ten další den klidně v šatech, botách na podpatku a (takřka) perfektně upravená, ale to je naprosto nepodstatná informace, která vám asi s ničím nepomůže. Nedávno se mě jedna známá ptala, jestli náhodou nemám nějaké vysokoškolské rady, což mě pobavilo. Nepovažuji se za člověka, co by komukoliv mohl dávat rady, zvláště ne takové, které by mohly někomu být ku pomoci, ale prostřednictvím tohoto článku jsem se pokusila podělit alespoň o pár postřehů, z nichž si možná může někdo něco vzít. Pár dalších náhodných myšlenek, které mě napadají k tématu vysokých škol:

- Vždycky si čtěte sylabus studijního programu, na který jdete, a pokud možno před podáním přihlášky, vlastně, je to to první, co byste při výběru měli udělat, aby tam na vás nevyskočila nějaká nečekaná hrůza jako na mě.

- Na studijní je lepší chodit s negativním očekáváním (a pak být v lepším případě příjemně překvapen, budou-li tam na vás milí.)

- Sestavování rozvrhu je jako luštění sudoku o třech až čtyřech rozměrech, obohaceno o aspekt olympijského sprintu a hry Únik ze stáje.

- Na počítání kreditů je nejlepší najmout si nějakého šikovného matematika.

- Co se týče přednášek, každá škola to má se statutem jejich povinnosti či dobrovolnosti jinak, a řekla bych, že je na vašem uvážení, zda na ně chodit nebo ne, ale já osobně na ně vždy radši chodila.

- Pokud budete mít štěstí, bude mít vaše škola přehledný internetový systém. Doporučuji proto před nástupem na školu natrhat hodně čtyřlístků a vzít si červený spodní prádlo a raději nerozbíjet žádná zrcadla.

- Pokud budete bydlet na koleji, buďte té ohleduplnosti a nevoďte si tam bez varování milence, s nimiž se pak vaše vyděšené spolubydlící budou nečekaně ve dvě ráno setkávat na záchodě.

- V případě, že se po škole šíří zvěsti, že 'ten a ten profesor nechává zkouškou projít jen holky s velkým výstřihem', doporučuji v rámci zachování vlastní cti tuto zvěst ignorovat, obléct se normálně a s vkusem, naučit se na zkoušku a prostě to projít, protože tyhle drby v mnohých případech pocházejí bůhví odkud a rozhodně není dobrý nápad se na to nějak spoléhat.

- Nelepte si výpisky herkulesem na prkno u postele, nepůjde to pak sloupnout.

- Seznamovák může být fajn, ale taky nemusí, tudíž je na vašem vlastním usouzení, zda na něj jet nebo se na to vykašlat. Já osobně bych se na něj retrospektivně raději bývala vykašlala, protože nemám ráda trapné srandičky typu pasování na prváka formou konzumace česnekových stroužků v čokoládě s vaječným koňakem.

- Nebuďte blbí a neposkytujte všem svoje výpisky jen proto, abyste měli kamarády.

- Pro Kristovy rány, pokud musíte psát zápisy z praxe a/nebo čtenářský deník, zařiďte si to tak, abyste to nemuseli psát v posledním týdnu před odevzdáním.

Lituji toho, že jsem opustila svoji první školu? Jak se to vezme. Lituji toho, že jsem nešla rovnou studovat čistou hispanistiku, a že jsem poslouchala tu velkou spoustu lidí, která mi říkala, že nemůžu jít studovat jen jazyk, ale musím mít jazyk a 'něco', bez přihlédnutí k tomu, že jediné, na co mám kapacitu, je právě ten jazyk, a žádné další něco už na vysokoškolské úrovni zvládnout nemůžu. Možná jsem byla přeceněná a byly ve mě vkládány přílišné naděje. Určitě jsem to byla i já, kdo postrádal potřebnou sebereflexi k tomu, abych uznala, že opravdu nemůžu jít na vysokou školu studovat ekonomii, když neumím ani trojčlenku. Myslím, že kdybych se tenkrát vydala o obor vedle, možná bych neodešla a pořád bych byla v Budějovicích a studovala hispanistiku. Ale možná taky ne, tohle je tak hypotetický scénář, že se nelze s určitostí ničeho dobrat. Celkem se obdivuji za to impulzivní rozhodnutí odejít. Do té doby jsem o sobě vůbec nevěděla, že jsem schopná něco udělat bez analysis paralysis. Zdá se mi úplně neuvěřitelné, kam jsem se dostala z té trosky, kterou jsem byla loni na jaře, a jsem velmi vděčná za všechny, kteří mi během toho roku pomohli. (Jsem teď troskou o něco menší.) Jednou jsem tu psala o takzvaném butterfly effectu, a myslím, že všichni máme v životě nějaké rozcestí, které nám změnilo život, a tohle je to moje. 

A abych nekončila tak seriózními slovy - tady máte komiks o španělských fonémech.

Měla jsem teď dlouhou dobu velký kreativní blok. Myslím že třeba tak rok nebo dva. Netvrdím, že je pryč, ale konečně jsem si uvědomila, že to není změna mojí osobnosti na nudné, jednotvárné stvoření, pouze jsem si vlivem kombinace všech možných událostí neuvědomovala, jak mi v životě chybí divnošatičky, poezie (tvořená i vstřebávaná), anilinky a paletky. Možná jsem se toho všeho podvědomě vzdala, protože jsem si připadala trapná - jenže je smutné připadat si trapná pro to hlavní, čím jste se kdy charakterizovali a co tvořilo vaši osobnost. Protože jsem se moc analyzovala. Mimochodem, když jsme u těch analýz, celkem by mě zajímalo, kdo z vás si ještě vzpomíná na psychologické typologie osobnosti jako MBTI, Enneagram nebo teorii temperamentů. Jen tak se ptám. Doby, kdy jsem si myslela, že se můžu s jejich pomocí prostě někam zaškatulkovat a tím vyřešit svůj život, byly mnohem jednodušší.

Přeji hezký zbytek léta a hodně padajících hvězd.

T.