O banánové zmrzlině a pocitu morální zodpovědnosti

Začnu něčím naprosto zřejmým, skutečností, která ke mně patří skoro jako bodliny do kaktusů nebo drápky do kočičích paciček: Nerada vytvářím jídlo. Možná je to tím, že jsem líná, možná tím, že jsem nešikovná, možná za to může má systémová nechuť podřizovat se genderovým stereotypům a odpor k plnění cizích očekávání. Každopádně, tohle je třeba objasnit na úplný začátek tohoto příběhu. Já a tvoření věcí, co se jedí, to vůbec nejde dohromady (a mám plno tragikomických historek o tom, jak jsem se snažila uvařit si něco dobrého, ale skončilo to jako bublající zoufalost připečená k pánvi, ale ty tu dnes vypisovat nebudu). Stravuji se výhradně věcmi, co se dají sníst, aniž by při jejich zpracování musel člověk riskovat čerpání životní pojistky. A obvykle nejím zmrzlinu. Je na mě moc studená.

Jednoho horkého dne na konci léta jsem se vracela z práce a vzala jsem to přes obchod u nás na sídlišti. Zpocená a přidušená rouškou jsem si řekla, že si koupím dva banány. Protože člověk prostě občas dostane banánovou náladu, a dva se dají sníst, je to takový rozumný počet pro jednoho člověka, který nemá spotřebu větší než dva banány denně a nemá rád banány, které začínají hnědnout. Vydala jsem se tedy do oddělení banánů a po chvíli rozmýšlení si vybrala trs šesti banánů, z něhož jsem chtěla ty svoje dva banány odtrhnout – protože samostatně tam prostě nikde neležely. Jenže jsem tak nešikovná, že místo toho, abych utrhla dva banány, hodila si je do košíku a pokračovala s nákupem (jako normální člověk, jímž bych ráda byla), jsem ten trs škubala tak dlouho a usilovně, až jsem všech šest přítomných banánů natrhla u šťopky, zatímco zůstávaly stále ve formě kompletního trsu. Prostě se mi povedlo natrhnout celý trs banánů a všechny je otevřít, aniž bych utrhla alespoň jeden z nich. To nejblbější, co se vám při odlamování banánů může stát, když teda nepočítám tak absurdní situace jako že z banánu na vás vyskočí jedovatý had nebo vás začne atakovat opice, která si na banány dělala zálusk před vámi. Jelikož jsem byla zpocená, unavená a nervózní z toho, jestli mi kočky za dobu mé celodenní nepřítomnosti nepoblinkaly celý byt, nebyla jsem schopna se s touto zápletkou pohotově vypořádat. Rozhlédla jsem se – zcela náhodou nebyl v mém okolí nikdo, kdo by vypadal, jako že si mé banánové trable všiml – a tak jsem polorozpadlý trs banánů vrátila zpátky k jejich soukmenovcům a pokračovala do sekce těstovin.

Jenže jak jsem tak procházela okolo špaget, kolínek, vrtulí a prokletých zpropadených motýlků, kteří nejdou napíchnout na vidličku ani uvázat pod krk, nemohla jsem své myšlenky odpoutat od těch šesti banánů, které jsem znectila a pak nechala ležet v regále mezi ostatními. Potupně otevřené. Odsouzené k tomu, že si je nikdo nekoupí, protože kdo by kupoval trs šesti otevřených banánů, začnou tam uhnívat a smrdět, roztékat se po černém plastu, na němž leží; lidé okolo nich budou chodit a říkat si „fuj, to jsou ale hnusný banány, proč je tu někdo nechal takhle ležet, co to bylo za morálně zvrhlou dekadentní trosku, čí duše mohla být tak zetlelá, že nechala zetlít nevinný trs banánů, který by se přitom dal tak krásně použít jako předloha pro raně metafyzické zátiší spolu s Apollinairovou bustou! Ó prostoto!“ A jak jsem pokračovala směrem k polotovarům a řeznickému pultu, tato myšlenka ve mně hlodala dál a dál. Je to nemorální, nechat tam ty banány takhle ležet. Je to proti kategorickému imperativu. A tak jsem si řekla, že pro ten trs banánů dojdu a koupím si ho celý.

Tento krok nebyl tak snadný, jak se zdá, a jeden banán mu padl za oběť, protože když jsem trs nabírala do chatrného igelitového sáčku, jeden banán se odtrhl a zakutálel se pod vodní meloun ve vedlejším regále. Už nebylo možno ho zachránit – nechtěla jsem riskovat, že si třeba zašprajcnu ruku pod meloun a budu muset kupovat ještě ten – a doteď je mi to trochu líto. Všeho všudy pět banánů se mi však zachránit podařilo. V tu chvíli mi problesklo hlavou, že nejrozumnější bude vyrobit z nich banánovou zmrzlinu. Koupila jsem tedy ještě krabici mandlového mléka a pak pokračovala v nákupu, spokojená s tím, že jsem neporušila své morální zásady, avšak, pravda, trochu rozrušená z enormního množství banánů v mém košíku.

Do zmrzliny jsem se pustila hned co jsem dorazila domů, neboť jsem chtěla úspěšně dovršit události onoho horkého odpoledne. Vytáhla jsem ze skříňky ruční mixér (jenž slouží k mixování rukou v sedmém pádě singuláru, nikoliv v druhém pádě plurálu), oloupala a naporcovala banány, přilila mandlové mléko, našla skořici a trochu tam přisypala, a, odmítajíc si připustit, že by to mohlo skončit záplavou banánových a krvavých stříkanců po stěnách a podlaze, jsem umixovala přibližně 750 mililitrů zmrzliny, kterou jsem následně strčila do mrazáku a šla si po svém. (Jednomu kamarádovi jsem slíbila recept, takže ho nenápadně zařazuji do tohoto vyprávění. To jen abyste si nemysleli, že podceňuji vaše intelektuální schopnosti natolik, že vás mám za neschopné výroby banánové zmrzliny. Skutečně je to recept na přání.)

Své morální konundrum jsem považovala za vyřešené, banány zachráněné a zpracované, jako bych se vyzpovídala nebo si koupila odpustek a snědla ho, nebo co se to s nima dělalo. Zkrátka a jednoduše – dalšího večera jsem do zmrzliny jednou rýpla. Byla hnědá a sladká. Tak prakticky skončila má interakce s banánovou zmrzlinou. Zpoza zavřených dvířek mrazáku na mne dvě sklenice zmrzliny, jedna velká, jedna malá, hleděly jako tichá připomínka toho, že jsem vinou své nešikovnosti a potřeby být nejpoctivější člověk na světě, nebo aspoň v celém krámě, skoupila půl kila banánů a nebyla schopná z nich vyrobit nic jiného než lepkavou sladkou hmotu, o níž je mi teď jasné, že se jí dobrovolně nikdy nedotknu. Protože ve skutečnosti nemám zájem o banánovou zmrzlinu. Někdo možná jo, ale já ne. Takže jsem ty banány stejně uvrhla do zapomnění. Tlení nelze předejít jinak než konzumací či jinou formou spotřeby. Přírodě se utíká ještě hůř než Immanuelu Kantovi, který sídlí v mojí hlavě. Všichni jednou budem buď květem zla, nebo zdechlinou. Teď by bylo dobré jít si lehnout, pokud možno bez banánu pod polštářem.

 

Jednoho dne, asi o týden později, jsem se, ať už s jakýmkoliv záměrem, rozhodla otevřít mrazák. Zaskočena, překvapena a do jisté míry nadšena jsem shledala banánovou zmrzlinu nepřítomnou. „Mami! Tys ji snědla!“ běžela jsem na balkon s nadějí, že konečně uzavřu banánovou anabázi táhnoucí se na pozadí událostí posledních dnů.

Abych to neprotahovala a moc vás nenapínala. Nepoživatelná hmota byla rozmražena, čímž byla zbavena svých zmrzlinových kvalit, a skončila vylitá v záchodové míse, protože se ve výsledku nedala použít ani jako lepidlo nebo zateplovací materiál.

(Nechtěla jsem na konec tohoto příběhu přidávat žádné poučení nebo východisko, ale nemohu z hlavy vyhnat jistou deterministickou myšlenku, kteroužto zde uvedu, ačkoliv se řadím spíše mezi zastánce indeterminismu, chaosu, nahodilosti a náhody; co když onen trs šesti nešťastných banánů měl prostě od doby, co začal rašit z banánovníku, ve svém osudu uvedené, že skončí potupně vyhozen a nikoliv zkonzumován? Že nenaplní své banánové poslání? Co když já jsem taky banán, co shnije bez naplnění svého lidského poslání, rozkrájen, rozmixován, rozložen, bezmocný, znehodnocen chemickými procesy, jimž neaspiruji porozumět? Jak napsal Karel Hlaváček: Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho. Děkuji vám za pozornost.)