Ó podzime, jak dlouze tvé housle lkají

Bydlím v šestém patře a za oknem mám dva jehličnaté stromy, jejichž druh si nedovolím určit, a těsně vedle nich je nějaký listnatý strom, jehož biologická specifika taky neznám, ale javor to nebude, a ty dva jehličnaté se občas tak blahosklonně dívají směrem k tomu listnatému, který je i trochu menší než ony, a říkají mu nejspíš něco ve smyslu, hele, ty zase plešatíš, kamaráde, což je poněkud netaktní vzhledem k tomu, že je podzim, a že většina listnáčů teď plešatí, a stává se mu to každý rok, a rozhodně to není něco, s čím by byl smířen, protože neznám strom, který by se na sebe byl schopen opadaný podívat do zrcadla, aniž by se aspoň trochu zastyděl. Každopádně občas mám pocit, že ty dva jehličnaté stromy tomu listnatému trošku závidí, protože by taky chtěly, aby jejich jehlice měnily barvu, padaly na zem a děti je sbíraly a psi požírali a potom zvraceli, a dost možná by jeden toho druhého chtěl vidět bez jehličí (ale nerada bych šířila drby).

Podzim je nepochybně perfektní dobou k tomu vylézt ven, naflákat milion fotek barevného listí a sebe a sebe v barevném listí a rozvěsit je všude po sociálních sítích, abyste na ně dostali plno srdíček a za ta srdíčka vaše tělo vyprodukovalo plno serotoninu, protože všichni teď potřebujeme serotonin, a není nic snazšího než vytvořit si ho pomocí fotek a sociálních médií. Z tohoto blogu je podstatně těžší vytřískat hormon štěstí, protože tady žádná srdíčka nedostávám, ale popravdě, o to to tu mám raději, protože čím dýl ty sociální sítě používám, tím více se mi zdají pokrytecké. Tak nějak mi vadí, jak se na internetu všichni automaticky snaží prvoplánově zalíbit a psát pod fotky moudra a sbírat obdivné souhlasné komentáře, a nedávno jsem navštívila facebookovou skupinu Blogeři a blogerky, jejímž jsem (absolutně neaktivním) členem, a s trochou smutku jsem zjistila, že ani to už není pro mě, protože si neumím představit, že zavěsím svůj blog na internet a zvu lidi, jejichž cílem je převážně se taky zviditelnit, ať mi pod články píšou rádoby pochvalné komentáře zakončené "a jukni taky na můj blog". Možná si zas procházím nějakým obdobím falešné morální nadřazenosti, ale mám pocit, že jen zřídka někoho něco, respektive někdo, opravdu zajímá, a ve výsledku sotva my sami zajímáme sebe. Ale možná to tak není. Přece jen nejsem schopná nahlížet na svět cizí optikou.

Nicméně i tak chodím po venku a flákám desítky fotek barevného listí a sebe a sebe v barevném listí. Mám pocit, že tenhle podzim je mnohem intenzivnější než všechny předchozí podzimy. Jednak proto, že jsem se na něj těšila. Cítila jsem se u toho těšení poněkud pokrytecky, protože vždycky jsem byla osoba hluboce a zapřisáhle milující léto, ale tentokrát toho na mě bylo trošku moc, možná proto, že jsem své léto trávila v práci, kde jsem nosila softshellovou vestičku (kdyby chtěl někdo namítat, že mám přece v šuplíku dvě pracovní trika, tak v těch jednak vypadám jako oslice a hlavně nemají kapsy, takže bych si zase musela skrývat kapesníky v podprsence a to snad po mně nikdo nechce), možná proto, že jsem si musela začít dokreslovat obočí, a to se ve vedru roztéká, možná proto, že přílišná monotónnost počasí člověka začne ubíjet, ať už to je v létě nebo v zimě. Když přišel podzim, byla jsem nadšená, protože podzim je sezóna kabátků a čepic (díky nimž mi nevlhnou vlasy, takže win-win), a taky kotníčkových bot, které se mi pokaždé rozpadají, protože v nich asi špatně nebo moc chodím a tak za ně utratím až moc peněz děj se co děj.

Taky jsem se chvíli těšila do školy, než ji zavřeli, ale aspoň se můžu do školy těšit znova, až na to, že teď je to těšení se špetkou (nebo možná čajovou lžičkou) šílenství. O tom, jak mi vadí online škola, jsem už psala mnohokrát, takže jen zmíním, že mi vadí pořád, a že naši angličtináři se předhání v tom, kdo nám dá absurdnější úkol - dosud vede esej srovnávající hliníkové a ocelové karoserie a v těsném závěsu přečíst za týden osmdesátistránkovou novelu, podívat se na film a zhltnout tři teoretické texty, ačkoliv máme ještě plno dalších předmětů, na které máme taky úkoly. Občas sedím u počítače a říkám si, že jsem radši měla jít na obor učitelství humanitních studií, protože to, že bez problému ovládáte jazyk, neznamená, že vás bude bavit ho studovat - i když v tomto případě je to nejspíš hlavně o našich vyučujících, kteří mě všichni štvou. Naštěstí to vyrovnává španělská sekce, v níž máme dokonce už i hodiny ve španělštině (to mě, pravda, naplňuje trošku provinilou radostí, protože zbytek ročníku se moc nechytá, a ani se moc chytat nemůže, když většina z nich se španělštinou začínalo vloni, ale já mám radost, že konečně nemám pocit, že mi zahnívají mozkové buňky). Domlouvám si bakalářku. Nejspíš definitivně jsem vzdala přání vyjet příští rok na erasmus, a začínám přemýšlet o tom, že se budu hlásit až během magisterského studia, s nímž to teď vidím mnohem nadějněji než dříve, kdy jsem říkala, že do toho nejspíš nepůjdu. Škola je fajn, ale chvílemi mi už vytejká mozek uchem. (Následováno kočičím okýnkem.)

Pod tím hadrem jsou elektrické klávesy.

Nebojte se, kočky máme pořád tři. Máša se jen pořád nechce fotit.

Během tohoto podzimu jsem zjistila, že na smutky je nakonec stejně nejlepší být sám. Jenže pak jste smutní a pár dní nefungujete a ostatní chtějí vědět, co se děje, a tak jim to řeknete, jenže oni pak nevědí, jak reagovat, a akorát vás to rozhodí, protože máte pocit, že jste je rozhodili a že jste jim to vůbec neměli říkat. Kéž by život nevytvářel situace, na které je těžké reagovat. Možná, že někteří lidé jsou až moc čisté duše na to, aby po vašem boku (a na tomhle světě) zůstali dlouho. Když přijdete o svou nejlepší kamarádku, je jasné, že tím bude vaše období poznamenané. A vlastně váš celý život, i poté, co se svět zdánlivě vrátí do normálních kolejí. Tolikrát od toho dne jsem si říkala, že bych s ní šla na kafe nebo na brusle nebo že 'hele, tohle bych jí mohla poslat!', a pak se za sebe vždycky zastydím, protože tohle už přece nejde. Jsem moc vděčná všem, kteří se na mě během tohohle podzimu nevykašlali a byli na mě hodní, ať už o tomhle věděli nebo ne. Dokud to šlo, moc mi pomáhalo být v práci. Snad se tam jednoho dne zase budeme moct vrátit. (I teď vás poprosím, abyste do toho nerýpali, rýpe do toho až moc lidí. Díky. <3)

V porovnání s první karanténou už tak úzkostlivě nesleduji zprávy. Stáhla jsem si takovou tu aplikaci, která mi hází zprávy do upozornění, a ačkoliv jsem čekala, že mě to bude rozčilovat, vlastně mě to vůbec nerozčiluje, je celkem fajn nemuset ty zprávy hledat (i když mě u té aplikace štve, že některé články jsou po rozkliknutí placené). Jelikož jsem moc šikovná holka, přibližně před měsícem jsem utopila telefon v čaji, načež jsem si řekla, že si tedy v nějakém rozumném finančním rámci pořídím nový, a píšu to sem hlavně proto, že jsem, co se týče strkání sim karet do telefonu, mnohem schopnější, než jsem si myslela! Tak. Taky mi to teď možná, ale jenom možná, o něco líp fotí. Chodím do lesa mnohem víc, než jsem chodila dřív - možná až na to relativně krátké období mého dětství, kdy jsem bydlela v úpatí Krkonoš a skoro každý den se s maminkou šplhala na Mumlavský vodopád. Nedávno jsem na mechem porostlém pařezu viděla mloka, který tam vylezl asi proto, že chvilku předtím pršelo, a chvíli jsem si říkala, že by bylo pěkné být tím mlokem, ale že možná je přece jen o něco lepší být člověkem hledícím na mloka. Taky jsem viděla netopýra, který okolo sebe při vzletu rozvířil listí a na zlomek to vypadalo, jako by se rozletěl na další malé netopýry. Během posledních pár měsíců jsem zjistila, že je plno detailů, které si zaslouží, aby pro ně bylo žito (<- pasivní tvar, ale žito je taky fajn), byť je to něco tak nepodstatného jako rozbor věty Koně jedli/jeli jedouc.

Orloj v Kryštofově údolí.

V létě jsem sem sepsala dlouhý článek podrobně a rozsáhle shrnující moje problémy s jídlem a hubnutím a sama se sebou, ale poté, co jsem se nad ním zamyslela, jsem ho ještě toho dne smazala. Nemyslím si totiž, že by někomu pomohl, možná by čtenáře jen rozhodil nebo by je přiměl dávat mi nevyžádané rady, na což nejsem dost silná. Ze svých problémů se asi jen tak nevymotám a cvičení pro mě vždycky bude spíš forma trestu za to, že jsem něco snědla, než pohyb, který dělám pro radost, protože nechápu, jak bych se mohla svíjet na zemi a snažit se dělat sklapovačky pro radost. Bohužel mi bylo shůry naděleno tělo s tendencí tloustnout a metabolismus, který jsem si vlastní vinou pokazila, ale už si aspoň uvědomuji, že existuje na světě plno mnohem větších problémů než špeky na břiše. A že mám na sebe asi opravdu pokřivený pohled. 

Nejkrásnější je rozmazaná.

Titulek dnešního fotočlánku jsem si vypůjčila z Verlainovy Písně podzimní, první básně, do které jsem se zamilovala. V posledních měsících používám facebook jako místo hlavně poetické (věřte nebo ne, dá se to!) a do textů se zamilovávám celkem často, ale tahle byla prostě moje první. Jaká byla vaše první?

T.

(Vím, že někteří máte problém s tím, jak mě vlastně oslovovat, tak vám prozradím, že můžete úplně jakkoliv. Nejvíc mi vadí oslovení Terka, ale tak mi říká úplně nejvíc lidí, a zdá se mi blbý říkat "eeee, neříkej mi tak," tudíž už jsem otupěla i vůči této výhradě, vlastně ani nevím, co mi na tom vadilo, kromě toho, že to nezní ani za mák elegantně. To jen že sem tam na mě někdo odkazuje na blogu a asi abych se nenaštvala, zmíní mě tam jako T.;)