Zpráva z okurkové sezóny kočičích tlapiček

Dneska byl velmi přelomový den. Po dlouhé době jsem totiž vyšla ven bez čepice. Možná se vám to nezdá jako nic zvláštního, protože patříte mezi lidi, kteří čepici nenosí ani v nejtužších mrazech, jenže já jsem tvor velmi náchylný k prochladnutí a tak v čepicích žiju kdykoliv teplota klesne pod pět stupňů. No a dneska nebyla potřeba. Celou cestu mi spala v kabelce a po návratu domů jsme si popovídaly o tom, jak jsme obě moc spokojené a o tom, jak hnusný jsou moje vlasy, když jdu ven a něco (asi vítr) mi je rozfouká. Myslím, že právě tento srdceryvný přelom mne přiměl reflektovat uplynulé období, během něhož byl můj život jeden velký okurkovník, tak okurkový, že za největší životní zvrat považuji jít po ulici bez čepice a ihned neumřít na podchlazení.

Pamatuji si však na to, jak jsme ve škole překládali větu znějící "Pedro o prázdninách nikde nebyl." Protestovala jsem tenkrát - jak nikde nebyl, však někde být musel, to je přece úplně blbá věta. Tím pádem nemohu tvrdit, že jsem nic nedělala, protože něco jsem dělat musela. Co se tedy v mém životě dělo, když jsem o tom neměla zrovna potřebu psát na internet?

1. Vstřebávání dojmů literárních. Čtení je bohužel u mě činnost nárazová. Čtu buď když mám úplně volno - to si čtu, co chci - nebo když musím do určitého data napsat čtenářský deník. Čtení volnočasové a čtení ve spěchu jsou dvě úplně odlišné činnosti, ale jejich výsledek bývá víceméně stejný; něco přečtu. Během vánočních prázdnin jsem konečně přečetla Evžena Oněgina. Možná se mi budete smát, ale od prvního slova až do toho posledního jsem z něho byla naprosto nadšená. Původně jsem měla v plánu napsat článek na téma Proč by si každý měl přečíst Evžena Oněgina, nebo o tom aspoň uvažovat, ale nakonec jsem si řekla, že na takový články jsem nedostatečněj literární odborník a až moc velkej kritik sebe samotné. Já osobně v této lyrickoepické básni vidím až děsivě přesné vyobrazení lidských povah (i té svojí), a toho, co se stane, když někomu napíšete milostný dopis jakožto žena, jež se zoufale snaží nahánět muže. Myslím, že z Taťjanina příběhu bych se bývala byla poučila, kdybych si Evžena Oněgina přečetla o pár měsíců dřív; na druhou stranu, umíte si představit ten pocit divného, avšak ne tak úplně nepříjemného roztřesení, když čtete přes sto let starou knížku, v níž hlavní protagonistka téměř přesně opakuje vaše celkem nedávné akce? Nicméně i opomenu-li, jaký má tenhle příběh osobní význam pro mě, je to pořád zcela fascinující věc, kterou byste si měli přečíst, pokud rádi čtete (nebo často zažíváte) tragické milostné příběhy.

V poněkud přehnaném tempu jsem na začátku ledna přečetla pár knížek do Španělské literatury, abych o nich mohla napsat do čtenářského deníku. Nejvíc mě zasáhl asi Život Lazarilla z Tormes, pikareskní román o životě chudého středověkého děcka (které během toho románu dospívá a podstupuje další životní strasti), jehož český překlad zahrnoval i záhadný druhý díl, v němž se Lazarillovi převážně vinou všemožných nedorozumění dějí věci ještě horší a k tomu nesmyslné. Když jsem si poté dělala výzkum ohledně toho, co jsem to vlastně četla, dozvěděla jsem se, že jde o parodii, jenže můj mozek asi nemá dostatečnou kapacitu na parodie ze sedmnáctého století. Také jsem četla Knihu pravé lásky (v originále Libro de buen amor) - toto pozoruhodné literární dílo bych vám doporučila hlavně jste-li středověký muž či žena a snažíte se najít si sexuálního partnera, třeba mezi jeptiškami či knězi. Mně tedy moc užitečnou nebyla, ale zato se mi moc líbila. (Asi jako okázalé skleněné lustry, ty jsou mi taky k ničemu, ale líbí se mi.) Četla jsem sice český překlad, ale některé kousky jsem znala i v originále, a byla jsem naprosto nadšená z toho, že to opravdu překládal někdo geniální. Dodalo mi to naději, že dobří překladatelé existují, dokonce i když jde o něco tak šíleného, jako středověkou poezii. Moc zajímavá byla taky raně absurdní divadelní hra Tres sombreros de copa (Tři cylindry), rozebírající mimo jiné téma "co je vlastně normální život?" a "chci si tu dívku vzít, protože ji miluji, nebo jen proto, že je to první dívka, co mě kdy chtěla?", což je vcelku nadčasové. 

Z vlastní iniciativy jsem si v druhé fázi zkouškového přečetla Balzacovu povídku Succubus, která je fascinující hlavně tím, že je psaná pseudo-středověkým jazykem, což je předmět sporů jejích recenzentů, některým se to zdá příšerné a jiným, třeba mně, naopak prudce geniální. Co pro mě však bylo téměř nezvladatelné, byl Drapelův Přehled teorií osobnosti, úmorně nudně psaná učebnice, kterou jsem musela přečíst a ještě na ni napsat kritickou analýzu. Měla jsem ji vypůjčenou od října, a několikrát jsem ji prodlužovala, a několikrát mi ji prodloužila sama knihovna kvůli provozním změnám vyplývajících z pandemických opatření, a ve výsledku se mnou kniha byla celé čtyři měsíce. Jednou jsem si říkala, že si v tý knihovně musí myslet, že jsem úplně debilní, když mám tu knihu u sebe tak dlouho. Ale očividně se po ní nikdo nesháněl, protože je to hrozná kniha.

2. Dvě cesty vlakem. Myslím, že o cestách vlakem nikdy nepřestanu psát. Úplně první článek, který jsem na téhle divnostránce zveřejnila, byl právě návod na cestu vlakem, napsaný v reakci na jeden katastrofální pokus o to dostat se z Českých Budějovic na stanici Písek-město. Od té doby jsem mnohokrát vlakem nejela, a když už, bylo to s někým, kdo na mě byl schopen dohlédnout a ujistit se, že jsem se nepřiskřípla ve škvíře mezi dvěma vagóny nebo omylem nekatapultovala sedátko z okna ven. Během okurkového období jsem dvakrát cestovala za kamarádkou, která bydlí relativně blízko, ale přece jen daleko za horama. Na zastávce na znamení! Víte, jaký je to adrenalin? Muset včas sáhnout na magický čudlík. A víte, jak dlouhá je Smržovka? A že jedna z jejích částí se jmenuje Luční, ale ve vlakovém hlášení zní jako Ručník. A těch věcí, co je možné se ve vlaku doslechnout. Třeba pán, který si u průvodčí kupoval jízdenku až na Měsíc. (Naštěstí to nebyl rychlík.)

3. Zkouškový. Původně jsem myslela, že napíšu článek zvlášť o zkouškovém, protože to už jsem udělala nejmíň dvakrát, jenže pak jsem si uvědomila, že to je vlastně otrava psát i číst, a že pokud si na tenhle blog jde někdo přečíst speciálně o zkouškovým, může tak učinit prostřednictvím těch předchozích článků. Pravdou je, že to zkouškový, kterým jsem právě prošla, nebylo nijak extra odlišné od toho posledního. Většinu testů a zkoušek jsme měli přes internet, na dvě nás hnali prezenčně do našeho ústavu (pokud vím, nikdo tam na nikoho nic neplivl, naštěstí), taky jsem musela psát otravné kritické analýzy a proklikávat se psycho prezentací o třech stech třiadvaceti stránkách, která byla naštěstí pravidelně prokládána fotkami koťat paní doktorky, která nás učí. Tentokrát jsem už, na rozdíl od předchozího zkouškového, nebyla kvůli ničemu perzekuována, a všechno jsem to zvládla napoprvé, ač zkoušku z psychologie jsem před sebou odkopávala asi tři týdny. Původně jsem si ji chtěla odkopnout na léto, ale to mi naštěstí bylo včas rozmluveno. Vlastně už mě to zkouškový nijak nevzrušuje ve smyslu, že by to pro mě bylo něco nového. I když, pravda, pokaždé se vynoří něco, co mě naštve a nikdy předtím mě to ještě nenaštvalo. (Vysoká škola je jako bonboniéra plná alergenů.)

4. Metafyzická diskuze nad banány. Pokaždé, když si jdu do krámu pro banány, stane se mi něco divného. Posledně jsem prodělala morální dilema a pak vyráběla zmrzlinu, tentokrát zůstalo pouze u povídání s paní, která zrovna banány doplňovala, o tom, proč si nekoupím čtyři levnější slepené banány, ale dva dražší, které se zato dají od sebe oddělit, a proč jsou banány, které si zrovna plánuji odnést, tak zelené. Byla jsem vykolejená tím náhlým pokusem o rozhovor - přece jen, šla jsem si nakoupit a ne na filozofickou procházku po Athénách - když jsem se snažila namítnout, že vše závisí na subjektivitě vjemů a preferencí, paní rozhodným tónem oponovala, že ne, že zelený banány nemá nikdo rád. Tak nevím. Možná bych to s tou subjektivitou vjemů měla ještě přehodnotit.

Magická fyzikální věc

5. Výročí mého rozchodu. Jenže ono se o takových věcech asi nepíše, a já bych o nich taky neměla psát, protože kromě zásahu do mého soukromí to zasahuje ještě do soukromí druhého zúčastněného, který už zúčastněný není. Ráda bych napsala, že jsem to od samého začátku brala sportovně, jenže 'sportovně' v mém případě znamená spadnout u toho na držku nebo dostat míčem do hlavy nebo propíchnout se běžkařskou hůlkou. Pravdou je, že kdybych měla možnost chovat se jako lepší čerstvě rozešlá absolventka rozpadlého vztahu, chovala bych se míň jako kráva. 

A taky mě dost zasáhlo, že už je to rok. Bylo to asi dvoutýdenní období, kdy jsem měla pocit, že se můj život konečně dostává do normálních kolejí, jaké jsem si přála celou střední, že mám kamarády, že zabíjím imaginární příšery a že jsem rozpoznala nefunkční vztah a společně jsme ho v klidu a míru ukončili a svět teď bude krásný, jenže pak začala karanténa. Rozpad mého prvního skutečného vztahu (když nepočítáme takové to psaní-nepsaní či týpky, co mě stalkovali po kampusu v Budějovicích) je jedna z posledních předkaranténních věcí, které si pamatuji.

6. Mnoho instancí čvachtání se v bahně. Když v říjnu zavřely hospody, přestalo být možné do nich chodit, tudíž všechny mé socializační pokusy byly přesunuty do přírody, což je vtipný, protože jsem nikdy nebyla moc velká šplhací, plazící se, klouzající či do bahna se nořící turistka. Nicméně díky jedné dobré duši, která se nenechala odradit ani jednou mou děsivou povahovou vlastností, jsem přišla na to, že to vlastně není tak hrozný a nakonec to má i něco do sebe. Mou nejoblíbenější vzpomínkou z letošní zimy je šplhání na zmrzlou skálu, z níž se nedalo dostat jinak než prostě sednout si a sklouznout se až dolů, přičemž jsem míjela plno lidí, kteří se škrábali nahoru a poslouchali moje "No, tohle vás taky čeká!" Než k tomuhle klouzání se dolů došlo, na krátký moment mě zaplavila tíha prozření, že neexistuje strach z výšek, pouze strach z pádu (ale to říkám jako někdo, koho strach z výšek bůhvíproč vlastně netrápí). 

7. Mnoho instancí čvachtání se v barvě na vlasy. Když jsem si v listopadu odbarvovala vlasy, neudělala jsem to pořádně, a tak mi na jednom prameni, který kdysi býval ofina, zůstal tmavě hnědý flek. Nejspíš to není na první pohled vidět, ale já na svoje vlasy vrhám hrozně moc pohledů a tak tam tu skvrnu vidím pořád a už několikrát jsem se ji snažila něčím zamáznout, ale teď už to vzdávám. Poslední kapkou byla permanentní 'světle měděná červená' barva, která po týdni vzala za své. (Vzhledem k tomu, že si až příliš často myju vlasy, se asi není čemu divit. Ale stejně. Permanentní barva. Však když jsem měla tu tmavě hnědou, držela se mě jak klíště dětské nožky spící pod stanem.) Smiřuji se tedy s tím, že rusovlasá femme fatale ze mě nebude, a budu muset zůstat fatální ženou s vlasy barvy slámy.

8. Měsíc v kuse jógy. Už jsem se asi nějak smířila s tím, že můj život bude neustálý koloběh jedení a nejedení, nesmyslných diet a sušenek, pokusů o cvičení a následovného zoufalého nadávání na sebe samotnou a na svoje geny, za které bych měla být ráda, protože díky nim jsem člověk a ne třeba mořská sasanka. V půlce ledna jsem si řekla, že zkusím jednu z třicetidenních výzev, které jsou k dispozici na youtube kanále Yoga With Adriene, vybrala jsem si jednu z těch starších (z roku 2015), slibující zasvětit začátečníky do základů jógy. Videa byla obvykle v rozsahu patnácti až pětatřiceti minut, a bylo to tak pěkně naplánované, že jsem byla schopná provozovat to třicet dní v kuse a neumřít. Vlastně se mi to líbilo - jinak bych u toho nejspíš nesetrvávala, stejně jako jsem nesetrvala u žádné sekvence videí, která slibovala spálit úplně všechen můj tuk a přeměnit ho v nebeskou auru. Možná to částečně vyřešilo můj odpor ke cvičení. Nejspíš mě to nezhublo, ale s tím se budu muset smířit. Nehodlám rozdávat rozumy o něčem, z čeho sama rozum úplně nemám, tudíž nebudu hlásat sebelásku, ale jógu klidně, jóga je fajn.

Kontrast koulí městských a koulí domácích. Jedny z nich byly konzumovatelnější než ty druhé.

9. Návrat k haiku. Před maturitou, tedy prakticky vzato v pradávném období křídy, jsem se rozhodla začít zaznamenávat svůj život tak, že každý den vyfotím jednu fotku a napíšu k ní jedno haiku. Drželo se mě to celkem dlouho - mám takhle zdokumentovaný celý první vysokoškolský semestr, velkou část prvního semestru bez statusu studenta, následovného léta v práci a podzimu na nové škole, ale v zimě jsem s tím přestala a pak se mi nepodařilo souvisle začít až do letošního listopadu, kdy jsem si řekla, že tahle tradice byla pěkná (ač nejspíš pouze pro mě) a byla by škoda s tím jen tak seknout a zapomenout na to - když už nejsem schopná každý den si psát deník. Nemyslím si, že jsou zdaleka všechna moje haiku hodna publikace, ale k dnešnímu dni jich mám 643... a to je dost.

10. (Skoro) ani jedno vyhoření. I když občas je to těžký a nebudu předstírat, že jsem v pohodě a v hlavě mám sluníčka a smajlíky - k tomu jsou na internetu jiní a je jich dost. Jistě jsem o tom psala už v předchozích článcích z karantény, ale není lehký být člověk sociální najednou uvrhnut mezi své vlastní asociální čtyři zdi. Nebyla jsem nikdy zvyklá na sedavý životní styl a na trávení času doma a v posledních letech před karanténou jsem zaneprázdněnosti přivykla ještě mnohem víc, být mezi lidmi byla moje terapie, jsem možná dle odborně naměřených hodnot introvert hromadící si své emoce v sobě, ale lidi mám moc ráda a můj život se točí okolo lidí a tahle šílená doba mě ještě víc přesvědčila o tom, že potřebuju pracovat s lidmi a mezi nimi. I když nemám ty nejlepší učitelské vlohy, i když nejsem zrovna emočně inteligentní a empatická, i když občas řeknu nějakou blbost, který pak týden lituju, ačkoliv její recipient na ni už třeba dávno zapomněl. Jsem člověk hodně náladový, se sklony k melancholiím, navíc s obsedantně kompulzivní poruchou a neustálým šustěním v uších. Dlouhodobá izolace mi tohle všechno ještě zhoršuje a občas mám pocit, že se úplně rozsypu. 

Jsem ráda, že jsem tento článek stihla dopsat před začátkem semestru. Také jsem si plně vědoma, že čas čepic se velmi rychle zase vrátí. Jen jsem si chtěla tak mírně radostně povzdechnout. Navíc psát úvodní odstavce mi nikdy nešlo a dodnes z toho mám celkem osypky. S kamarádkou, která si taky pamatuje na kultovní éru blog.cz, jsme vzpomínaly na to, jaký to bylo, psát články na Téma týdne a psychicky se vypořádávat s hejty v komentářích. Já vzpomínala na to, jak jsem jednou během půl roku vyplodila čtyřicet slohových útvarů. Všechny z nich jsou odporné. Nikdy mě nebavilo svůj blog propagovat a tak i teď předpokládám, že kdo si k němu má najít cestu, učiní tak. (Jen mě kvůli tomu, prosím, dlouze nepsychoanalyzujte nikam do mých zpráv. Kdyžtak jen sami pro sebe. Prosím.)

Děkuji vám za všechnu pozornost i nepozornost a tu máte hudební vložku (kterou si sem dávám stejně hlavně pro sebe, jako hudbu neodmyslitelně patřící k letošní zimě).

T.