Začnu něčím naprosto zřejmým, skutečností, která ke mně patří skoro jako bodliny do kaktusů nebo drápky do kočičích paciček: Nerada vytvářím jídlo. Možná je to tím, že jsem líná, možná tím, že jsem nešikovná, možná za to může má systémová nechuť podřizovat se genderovým stereotypům a odpor k plnění cizích očekávání. Každopádně, tohle je třeba objasnit na úplný začátek tohoto příběhu. Já a tvoření věcí, co se jedí, to vůbec nejde dohromady (a mám plno tragikomických historek o tom, jak jsem se snažila uvařit si něco dobrého, ale skončilo to jako bublající zoufalost připečená k pánvi, ale ty tu dnes vypisovat nebudu). Stravuji se výhradně věcmi, co se dají sníst, aniž by při jejich zpracování musel člověk riskovat čerpání životní pojistky. A obvykle nejím zmrzlinu. Je na mě moc studená.
Jednoho horkého dne na konci léta jsem se vracela z práce
a vzala jsem to přes obchod u nás na sídlišti. Zpocená a přidušená rouškou jsem
si řekla, že si koupím dva banány. Protože člověk prostě občas dostane banánovou
náladu, a dva se dají sníst, je to takový rozumný počet pro jednoho člověka,
který nemá spotřebu větší než dva banány denně a nemá rád banány, které
začínají hnědnout. Vydala jsem se tedy do oddělení banánů a po chvíli rozmýšlení
si vybrala trs šesti banánů, z něhož jsem chtěla ty svoje dva banány
odtrhnout – protože samostatně tam prostě nikde neležely. Jenže jsem tak nešikovná,
že místo toho, abych utrhla dva banány, hodila si je do košíku a pokračovala s nákupem
(jako normální člověk, jímž bych ráda byla), jsem ten trs škubala tak dlouho a
usilovně, až jsem všech šest přítomných banánů natrhla u šťopky, zatímco zůstávaly
stále ve formě kompletního trsu. Prostě se mi povedlo natrhnout celý trs banánů
a všechny je otevřít, aniž bych utrhla alespoň jeden z nich. To nejblbější,
co se vám při odlamování banánů může stát, když teda nepočítám tak absurdní
situace jako že z banánu na vás vyskočí jedovatý had nebo vás začne
atakovat opice, která si na banány dělala zálusk před vámi. Jelikož jsem byla
zpocená, unavená a nervózní z toho, jestli mi kočky za dobu mé celodenní
nepřítomnosti nepoblinkaly celý byt, nebyla jsem schopna se s touto zápletkou
pohotově vypořádat. Rozhlédla jsem se – zcela náhodou nebyl v mém okolí
nikdo, kdo by vypadal, jako že si mé banánové trable všiml – a tak jsem polorozpadlý
trs banánů vrátila zpátky k jejich soukmenovcům a pokračovala do sekce
těstovin.
Jenže jak jsem tak procházela okolo špaget, kolínek, vrtulí
a prokletých zpropadených motýlků, kteří nejdou napíchnout na vidličku ani
uvázat pod krk, nemohla jsem své myšlenky odpoutat od těch šesti banánů, které
jsem znectila a pak nechala ležet v regále mezi ostatními. Potupně
otevřené. Odsouzené k tomu, že si je nikdo nekoupí, protože kdo by kupoval
trs šesti otevřených banánů, začnou tam uhnívat a smrdět, roztékat se po černém
plastu, na němž leží; lidé okolo nich budou chodit a říkat si „fuj, to jsou ale
hnusný banány, proč je tu někdo nechal takhle ležet, co to bylo za morálně
zvrhlou dekadentní trosku, čí duše mohla být tak zetlelá, že nechala zetlít nevinný
trs banánů, který by se přitom dal tak krásně použít jako předloha pro raně
metafyzické zátiší spolu s Apollinairovou bustou! Ó prostoto!“ A jak jsem
pokračovala směrem k polotovarům a řeznickému pultu, tato myšlenka ve mně
hlodala dál a dál. Je to nemorální, nechat tam ty banány takhle ležet. Je to
proti kategorickému imperativu. A tak jsem si řekla, že pro ten trs banánů
dojdu a koupím si ho celý.
Tento krok nebyl tak snadný, jak se zdá, a jeden banán mu
padl za oběť, protože když jsem trs nabírala do chatrného igelitového sáčku, jeden
banán se odtrhl a zakutálel se pod vodní meloun ve vedlejším regále. Už nebylo
možno ho zachránit – nechtěla jsem riskovat, že si třeba zašprajcnu ruku pod
meloun a budu muset kupovat ještě ten – a doteď je mi to trochu líto. Všeho
všudy pět banánů se mi však zachránit podařilo. V tu chvíli mi problesklo
hlavou, že nejrozumnější bude vyrobit z nich banánovou zmrzlinu. Koupila jsem
tedy ještě krabici mandlového mléka a pak pokračovala v nákupu, spokojená
s tím, že jsem neporušila své morální zásady, avšak, pravda, trochu
rozrušená z enormního množství banánů v mém košíku.
Do zmrzliny jsem se pustila hned co jsem dorazila domů, neboť
jsem chtěla úspěšně dovršit události onoho horkého odpoledne. Vytáhla jsem ze
skříňky ruční mixér (jenž slouží k mixování rukou v sedmém pádě
singuláru, nikoliv v druhém pádě plurálu), oloupala a naporcovala banány,
přilila mandlové mléko, našla skořici a trochu tam přisypala, a, odmítajíc si
připustit, že by to mohlo skončit záplavou banánových a krvavých stříkanců po stěnách
a podlaze, jsem umixovala přibližně 750 mililitrů zmrzliny, kterou jsem následně
strčila do mrazáku a šla si po svém. (Jednomu kamarádovi jsem slíbila recept,
takže ho nenápadně zařazuji do tohoto vyprávění. To jen abyste si nemysleli, že
podceňuji vaše intelektuální schopnosti natolik, že vás mám za neschopné výroby
banánové zmrzliny. Skutečně je to recept na přání.)
Své morální konundrum jsem považovala za vyřešené, banány
zachráněné a zpracované, jako bych se vyzpovídala nebo si koupila odpustek a
snědla ho, nebo co se to s nima dělalo. Zkrátka a jednoduše – dalšího
večera jsem do zmrzliny jednou rýpla. Byla hnědá a sladká. Tak prakticky
skončila má interakce s banánovou zmrzlinou. Zpoza zavřených dvířek mrazáku
na mne dvě sklenice zmrzliny, jedna velká, jedna malá, hleděly jako tichá
připomínka toho, že jsem vinou své nešikovnosti a potřeby být nejpoctivější
člověk na světě, nebo aspoň v celém krámě, skoupila půl kila banánů a nebyla
schopná z nich vyrobit nic jiného než lepkavou sladkou hmotu, o níž je mi
teď jasné, že se jí dobrovolně nikdy nedotknu. Protože ve skutečnosti nemám
zájem o banánovou zmrzlinu. Někdo možná jo, ale já ne. Takže jsem ty banány
stejně uvrhla do zapomnění. Tlení nelze předejít jinak než konzumací či jinou
formou spotřeby. Přírodě se utíká ještě hůř než Immanuelu Kantovi, který sídlí
v mojí hlavě. Všichni jednou budem buď květem zla, nebo zdechlinou. Teď by
bylo dobré jít si lehnout, pokud možno bez banánu pod polštářem.
Jednoho dne, asi o týden později, jsem se, ať už s jakýmkoliv
záměrem, rozhodla otevřít mrazák. Zaskočena, překvapena a do jisté míry nadšena
jsem shledala banánovou zmrzlinu nepřítomnou. „Mami! Tys ji snědla!“ běžela
jsem na balkon s nadějí, že konečně uzavřu banánovou anabázi táhnoucí se
na pozadí událostí posledních dnů.
Abych to neprotahovala a moc vás nenapínala. Nepoživatelná
hmota byla rozmražena, čímž byla zbavena svých zmrzlinových kvalit, a skončila
vylitá v záchodové míse, protože se ve výsledku nedala použít ani jako lepidlo
nebo zateplovací materiál.
(Nechtěla jsem na konec tohoto příběhu přidávat žádné poučení
nebo východisko, ale nemohu z hlavy vyhnat jistou deterministickou myšlenku,
kteroužto zde uvedu, ačkoliv se řadím spíše mezi zastánce indeterminismu,
chaosu, nahodilosti a náhody; co když onen trs šesti nešťastných banánů měl
prostě od doby, co začal rašit z banánovníku, ve svém osudu uvedené, že
skončí potupně vyhozen a nikoliv zkonzumován? Že nenaplní své banánové poslání?
Co když já jsem taky banán, co shnije bez naplnění svého lidského poslání, rozkrájen,
rozmixován, rozložen, bezmocný, znehodnocen chemickými procesy, jimž neaspiruji
porozumět? Jak napsal Karel Hlaváček: Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho,
co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho. Děkuji vám za pozornost.)
Ačkoli jsi mě (z mně nepochopitelného důvodu) nepovažovala za cílovou skupinu tohoto článku, opravdu jsem si ho užila a dost jsem se nasmála. Ne tobě! Ale zkrátka té situaci kolem banánů. Banány jsou skvělá věc a zlo v jednom. Taky je neumím otevřít, a to ani když mám dlouhé nehty. Ale už jsem se s tím smířila a buď ten banán někomu dám, aby mi ho otevřel, a nebo si na něj prostě vezmu nůž a pak to funguje. :D
OdpovědětVymazatBanánová zmrzlina je něco, co zní opravdu dobře, ale mrzí mě, že to nevyšlo. Já popravdě úplně nemusím rostlinná mléka (no jo, já vím, jsem nepřítel životního prostředí), takže možná by mi vadilo právě to. Ale na mražené věci typu zmrzlina jsem taky poslední dobou (řekněme tohle léto) nějaká citlivá, vlastně jsem moc zmrzlin letos neměla. Ani těch banánových smoothie jsem nestihla vypít tolik jako kdysi, protože jsem neměla tolik záchvatů zdravého životního stylu jako kdysi. A někdy je jednodušší prostě si dát banán a hrnek mléka než to míchat dohromady a ušpinit všechno možné.
Nicméně z morálního hlediska jsi se v obchodě opravdu zachovala prvotřídně. Kéž by byli všichni takoví. Sice jsem nikdy v supermarketu nepracovala, ale dovedu si představit, jak je to i pro ty prodavače/pracovníky, kteří zrovna neprodávají, ale starají se o chod obchodu, frustrující, když se zákazníci chovají jako opice (ale nechci ty opice moc podceňovat).
Na determinismus taky nevěřím, ale někdy se opravdu zdá nevyhnutelný. Na druhou stranu, připustit si, že všechno v životě je jen náhoda a nic nemá smysl, mě taky trochu děsí. :D
Hodně štěstí při příštím nákupu banánů a málo tlení zaživa!
Tyhle tvé příhody ze života mě hrozně baví a každá z nich je díky tvým článkům úplné dobrodružství. Docela mě vyděsilo, že být já v tom obchdě, asi bych tam ty banány nechala. Nejspíš teď díky tobě budu dávat větší pozor na to, jak odtrhávám banány z trsu nebo vůbec jakékoliv jiné kousky ovoce či zeleniny, které je nutné oddělit z většího celku. A to je fajn.
OdpovědětVymazatPři čtení na sobě mám ponožky s obrázky banánů - náhoda má svůj specifický smysl pro humor :)
OdpovědětVymazatBanánů mi je líto, ale jestli se nevyhnutelně blížil jejich konec, alespoň si vyzkoušeli, jaké to je být zmrzlinou.