První univerzitní advent

Občas se zamýšlím nad tím, jestli jsem někdy věřila, že dárky nosí Ježíšek. Myslím, že ne. Nebo jsem na to prostě jen zapomněla, protože malé dítě jsem byla už dávno. Každopádně, kam moje paměť sahá, Vánoce jsem nikdy moc neřešila. Nejdřív mě štvalo, že jsou oslavy Vánoc moc mainstreamové, pak mi začal vadit všudypřítomný konsumerismus, a v posledních letech mi došlo, že ještě k tomu všemu jsem očividně moc nešikovná na to, abych zvládla dekorovat byt a balit dárky jako normální člověk.

Advent šel taky dlouhá léta naprosto mimo mě. Vlastně to vždycky bylo mimořádně skličující období - dny se krátí, teplota klesá a lidi otravují s otázkami o dárcích a cukroví. Letos to bylo v mnoha ohledech stejné. A v mnoha dalších ohledech naprosto jiné, protože většinu letošního adventu jsem trávila ve víru místy veselého, místy dost divného vysokoškolského života. Tak jsem se rozhodla zkomprimovat uplynulé tři týdny do tohoto článku. Chcete-li tedy porovnat svůj advent s tím mým, čtěte dál, nebudete litovat. (Spoiler: po většinu času jsem měla chřipku.)

Jak se nejí olivy

Občas se přemisťuji z jednoho místa na druhé. To jste mohli pochopit z mého prvního článku. Ráda cestuji, a i když jsem v porovnání s většinou svých vrstevníků dosud cestovala dost málo, moje nejoblíbenější vzpomínky pochází právě z těch cest, které jsem stihla podniknout. Nejspíš je to tím, že nerada zůstávám moc dlouho na jednom místě, nebo tím, že z každého místa na zemi lze na svět nahlédnout z trochu jiného úhlu. Nebo taky proto, že jedinečné zážitky jsou ještě jedinečnější, když se přihodí někde na pláži pod palmou nebo v letadle nebo na hotelovém balkoně, zkrátka někde, kde nejste doma.

Proč jsem odešla z instagramu

Podle sociálních studií, jejichž čtení jsem se věnovala o víkendu v rámci prokrastinace, se dle svého roku narození už dávno neřadím ke generaci millenials, jak jsem si dřív myslela, ale spadám do generace Z, zvané také iGen. Jedná se o děti narozené v roce '95 a později, a naším hlavním pojítkem jsou sociální sítě, deprese a nedostatek reálných mezilidských interakcí. Z generace nejde vystoupit a odejít, podobně jako občas z vlaku. Můžu jen pozorovat, jak do ní kousek po kousku zapadám, jako zapadlí vlastenci do sněhu.

Vysoká škola a závratě

Když jsem byla malá, chtěla jsem být řidička tramvaje nebo rybářka na zaoceánském parníku. Vím to jenom z vyprávění a netuším, jak mě to napadlo, každopádně, od té doby se mé výhledy do budoucnosti nejmíň dvacetkrát změnily. Chvíli jsem chtěla být geodet a malovat na chodník kolečka a čárky, chvíli zas právník a zachraňovat neprávem nařčené, chvíli chemik a míchat třpytivé výbušné věci. Jednu dobu jsem si dokonce přála hrabat se každý den v archivu, což dneska absolutně nechápu. No a nakonec to dopadlo tak, že nevím, co přesně ze mě bude, ale jsem na vysoké škole. A jelikož je to od samého začátku jeden velký strhující zážitek, a místy se mi to daří podobně jako cestování vlakem, řekla jsem si, že vám o tom musím napsat.

Cesta vlakem pro začátečníky

Dneska vám povím něco o vlacích. Vlaky jsou, podobně jako ostatní dopravní prostředky, kouzelné krabičky, do nichž nastoupíte v bodě A a vystoupíte v bodě B. Pokud tedy máte štěstí. Železniční doprava je totiž, jak jsem vypozorovala, mnohem komplikovanější než doprava silniční. Pro někoho, kdo je zvyklý na autobusy, skýtá cestování vlakem pestrou paletu příkoří, o nichž se mu snilo leda tak v nočních můrách, které ráno vytěsnil, aby mohl dál v klidu žít. Jak jsem to zjistila, ptáte se? Jednoduše. Jela jsem vlakem.