Jak jsem dělala zkoušku CAE

Jednoho dne jsem se rozhodla, že si udělám certifikát z angličtiny. Odhaduji, že to bylo tak před čtyřmi lety, kdy si certifikáty dělala většina mých spolužáků, aby za ně měli odpuštěnou profilovou maturitu. Tenkrát jsem si říkala, že je mi teprve šestnáct a že jsem ještě takové malé vyděšené koťátko a že nejspíš nezvládnu nic jako certifikát, takže jsem z toho udělala vidinu na vzdáleném horizontu. Od té doby uplynulo hodně vody a já si několikrát řekla, že "teď už si ten certifikát udělám!", ale vždycky mi do toho něco vlezlo. Nakonec do toho vlezla maturita, o níž jsem usoudila, že je pro mě snazší, než kdybych dělala certifikát, a hlavně mě nic nestojí, a začala nová etapa odkládání certifikátu. Když si teď uvědomím, že mám skutečně za sebou ten den, kdy jsem seděla v učebně a modrou propiskou psala absurdně kostrbatou slohovou práci (a mnoho dalšího), téměř se mi nechce věřit tomu, že jsem se k tomu opravdu dostala. I když ještě neznám výsledky, musím se pochválit už jen za to, že jsem se k tomu odhodlala. A jelikož už dlouho trpím syndromem blikajícího kurzoru, řekla jsem si, že bych vám mohla napsat o tom, jak jsem dělala zkoušku CAE.

Proč jsem nikdy nechtěla učit, ale teď už chci učit

Jako malá, a vlastně i pak během let dospívání, jsem měla plno nápadů a snů ohledně toho, co bych jednou chtěla být. Jistě nejsem jediná, komu se potenciální povolání v hlavě střídaly jako ponožky (nutno podotknout, že ty jsem dosud ještě neměla v hlavě, ale co není, může být).

Nejdřív jsem chtěla být rybářka na zaoceánské lodi, pak řidička tramvaje, pak fotografka; časem se má přání přesunula do akademické sféry a já měla své lékárnické, právnické, dějepisné, sociologické, filologické období. Vždycky tu byla ale jedna jediná věc, kterou jsem nikdy nechtěla dělat. Učitelství.

Dunaj, déšť a víno

Jednoho dne jsem před svou skvělou kamarádkou Evičkou smutně vzdychla, že už jsem dlouho nebyla ve Španělsku a že bych se tam zase někdy ráda podívala. Ona to s touto středomořskou zemí měla podobně, a tak jsme si řekly, že něco vymyslíme. Po dlouhých měsících přemýšlení, plánování a přesýpání peněz z jedné dlaně do druhé jsme skutečně vyrazily. Vlakem do Budapešti, a pak rovnou do Bratislavy. A bylo to super. Dokonce jsme se i zpotily a vykoupaly. A skoro měsíc po návratu jsem se konečně prohrabala hromadou fotek, vybrala ty, které by vás mohly zajímat, a teď k nim během několika dlouhých večerů snad i něco napíšu. Doporučuji tento příval informací ředit třeba... napsala bych koktejlem Kiki z Montparnassu, ale bohužel, ten vám namíchají jen v Baudelaire baru.

Základní seznámení s pračkou

Dnes vám povím něco o pračkách. Pračky jsou magické krabičky, které mění špinavé prádlo na prádlo čisté, ale mokré. Obvykle se jedna nachází v každé domácnosti, ale často se stává, že bývá obsluhována maminkou, a tak se o ni běžný dospívající člověk moc nezajímá, maximálně z ní občas utře prach. Čest těm, kteří perou, samozřejmě.

To pravé dobrodružství s pračkou začíná až když začne člověk žít sám, buď na bytě nebo na koleji, a musí si sám i prát. V ten moment vyvstává na mysli plno zapeklitých otázek, k odpovědím na něž je občas těžké se dopracovat. Kdy je moje prádlo špinavé? Kde je v tomhle baráku prádelna? Co mám do té pračky sakra nalít, a kudy? Který čudlík mám zmáčknout? Ještě ta pračka bude prát, nebo mám už vypáčit dvířka? A co s tou hromadou mokrých cucků, co mi z bubnu pračky vypadly místo prádla? 

Jak si (ne)organizuji čas

Pokud mě aspoň trochu znáte, nejspíš jste pocítili na vlastní kůži, že organizace času není zrovna mou silnou stránkou. Na srazy chodím buď brzy, nebo pozdě, nebo vůbec. Dostat ze mě opravený anglický text, seminární práci nebo třeba jen časové plány na další měsíc je nadlidský úkol. Ale v posledních letech se snažím víc a víc. A s touto snahou mi velice pomáhá mé nadšení pro všechno, co se dá koupit v papírnictví (snad kromě lepidla, nemám ráda lepidlo).

20 věcí, které jsem stihla, než mi bylo 20 let

Co se týče běhu času, zatím jsem mu moc neporozuměla. Na to, že je to vědecky měřitelná entita, se mi vždycky zdál až moc subjektivní a zmatený. Tak například, každý rok v červenci mi je o rok víc než ten předchozí rok, což znamená, že jsem na světě o rok déle a tím pádem je poslední rok menší část mého dosavadního života než co byl předminulý rok z loňské perspektivy. Proto se každý rok život jeví o něco jinak než dřív. 

A když máte za sebou dvě desetiletí, je to vhodné období pro bilanci všeho toho, co jste dosud stihli a stihnout jste neměli, nestihli a stihnout jste měli, pokazili, zapomněli, kolikrát jste se ztratili a našli a pak zase ztratili. A tak, než se znova ztratím v další dekádě, chci dát dohromady tento možná mírně frustrující seznam věcí, které jsem stihla, než mi bylo dvacet.

Poznatky ze života mimo vysokou školu

Pokud tento blog už chvíli čtete, možná si vzpomínáte, že v únoru jsem psala článek o svých poznatcích z vysoké školy. Dalo by se říct, že právě tento únor byl na dlouhou dobu posledním spokojeným obdobím mého života. O tom, co se dělo pak, jsem nikdy nic pořádného nenapsala. Ono se totiž o věcech špatně píše, když jsou pořád v řešení - zvlášť když ta věc v řešení je váš život. Ovšem krutou pravdou je, že věci nebudou nikdy všechny dočista vyřešené, jen občas dávají větší smysl než jindy, a jelikož momentálně to všechno celkem smysl dává, a taky protože právě začíná léto, což lze být chápáno jako nová kapitola, rozhodla jsem se konečně sepsat detailní soubor toho, co se dělo během jara.

10 věcí, které mi dělají radost

Na začátku druhého semestru jsme na jednom španělském konverzačním semináři dostali zadání, ať napíšeme seznam deseti věcí, které nás dělají šťastnými. Mou první reakcí bylo, že něco takového přece nemůžu dát dohromady. Většina mého okolí mě zná jako osobu, která nejen že vidí sklenici vždycky poloprázdnou, ale obvykle ještě omylem drcne do stolu a vylije i ten zbytek. A já se tak znám vlastně taky. Tak jsem se chvíli rozhlížela po učebně, přemýšlela o tom, jak po cestě domů zase zmoknu, a když jsem se pak zoufale pustila do díla, překvapivě ze mě ty věci, které mi dělají radost, takřka lítaly jedna za druhou.

To nejlepší z Eurovize (podle mě)

Je prostředek května. Tuto informaci lze interpretovat v mnoha směrech: blíží se konec semestru, přichází ústní maturity, všude okolo nás kvetou alergeny a osamělé duše ve všech koutech republiky přemýšlí nad tím, zda ani příštího prvního máje nebudou mít koho líbat. A pak tu, naprosto nezávisle na předchozích zmíněných plánech a trablích, je Eurovize.
Takže pokud se učíte, brečíte, smrkáte nebo se trápíte, můžete si k tomu pustit výběr mých oblíbených soutěžních vstupů této velkolepé každoroční akce. Zaručeně vám to zvedne náladu, zvlášť pokud budete poslouchat až do konce.

Švýcarsko: hory, jezera, částice a švábi

Sama od sebe bych se nikdy do Švýcarska nevypravila. Pravděpodobně. Tahle země nikdy nebyla mým prvotním cestovatelským cílem, protože co ve Švýcarsku? Není tam moře, mluví se tam německy, určitě tam bude zima, protože jsou tam hory, no a palmy tam taky nejspíš neporostou, takže tahle alpská kontinentální země nikdy nebyla na mém seznamu cestovních priorit.

Během školního zájezdu, kterého jsem se v uplynulém týdnu účastnila jako absolventka našeho gymplu, jsem se ale přišla na to, že se všechny mé předpoklady o Švýcarsku poněkud míjely s pravdou. Tak už to v životě chodí, občas se pleteme, občas máme příliš velká očekávání a občas spíme v pokoji s děravýma stěnama a večeříme recyklované brambory. Zkrátka, Švýcarsko byla divoká jízda skrz notný kus Evropy, a chcete-li si o tom přečíst, jste na správném místě.

5 knížek, které mám tak ráda, že jsem s nimi otravná

Často o sobě říkám, že ráda čtu. A je to pravda. Když jsem byla malá a rodiče se mě snažili přivést k pohybu, prý jsem pokaždé nakonec seděla na dětském odrážedle a listovala atlasem dinosaurů. Během následujících let jsem přečetla velkou hromadu příběhů o čarodějkách jezdících na koni, o čarodějkách, co byly nevlastní sestry, o čarodějkách, co zachraňovaly svět uzavíráním portálů do magické země… Ano, trvalo to dlouho, než jsem se dostala z opojení příběhy o čarodějkách. Několik let poté jsem konečně začala vstřebávat literaturu hodnou seriózního doporučování. A ačkoliv nečtu příliš rychle ani koncentrovaně, mám na seznamu plno knih, které mě nadchly, a některé z nich mě zasáhly natolik, že je doporučuji téměř na potkání.

10 poznatků z vysoké školy

Je to téměř neuvěřitelné, ale před pár dny jsem úspěšně ukončila první semestr vysokoškolského studia. Bylo to jedno z největších dramat mého života, zvláště pak ke konci, což vysvětluje, proč jsem už skoro měsíc nebyla schopná nic napsat. Teď mám ale konečně trochu času a tak jsem se rozhodla sdílet takový menší vysokoškolský update. Protože o takovýchhle věcech se nejlíp píše, když jsou aspoň trochu čerstvé, a protože momentálně asi nemám, co jiného bych publiku nabídla.

V dnešním článku si tedy můžete přečíst 10 poznatků, které jsem nastřádala během prvního semestru a zkouškového období. Jedná se spíše o poznatky osobní, sociální či psychologické, protože kdybych se měla rozepisovat o věcech, které jsem se dozvěděla na přednáškách a seminářích, bylo by to moc dlouhé, nudné a neužitečné pro lidi, kteří se nevydali na dráhu ekonomického filologa.

Ke čtení doporučuji čaj, nějaké pěkně hnusné kafe, nebo elegantní sklenku existenční krize. (Tu momentálně rozlévám zdarma, stačí si přinést ekologický termohrnek.)

That's so OCD!

"Musím mít pastelky srovnaný podle barev! To je tak OCD!"

"Prosím tě, narovnej si tu kravatu, máš ji trošku nakřivo a mě to irituje. Jsem totiž OCD, víš?"

"Mám CDO. To je jako OCD, akorát ta písmenka jsou srovnaná podle abecedy, protože moje OCD to jinak netoleruje."

"Začnu si asi doma pořádat skupinový terapie pro lidi s OCD. Já to teda nemám, ale říkám si, že někdo z těch lidí to určitě nevydrží a uklidí mi obývák."

Nejlepší momenty roku 2018

Mám v pokoji takovou poličku, do které mi nikdo neleze. Je plná všech starých deníků, které jsem kdy měla, a kdykoliv jeden ze svazků vytáhnu, vyřítí se na mě všechny ostatní, a nedá se to zastavit. Řekla bych, že to je pěkná metafora toho, jak funguje vzpomínání na věci dávno minulé. Stačí do toho trochu rýpnout a hned se na vás vyvalí plno věcí, na které vlastně vzpomínat ani nechcete.

Proto jsem se rozhodla napsat tohle shrnutí věcí, které se udály v uplynulém roce, a na které vzpomínám ráda. Sama pro sebe, abych se trochu pochválila za maličkosti, a abych se sem pak v případných dalších letech mohla vracet a vzpomínat na to dobré - a taky pro vás, abyste viděli, jaký hezký šaty jsem měla na maturitním plese, a že věci občas ze začátku vypadají trochu jako tragédie, ale nakonec je z nich spíš komedie nebo dokonce elegie.